"Ručili za jiné, trestali, vyškrtávali, vylučovali. Nebyli sami, našli se brzy dokonalejší pokračovatelé, lustrovali, nechali si vnutit bezpečnostní prověrky. Zametali pod sebou. Zatajili svou minulost před vlastními dětmi. Zvedali, zvedají na nás vztyčený prst," pokračuje komentář nazvaný  Zdeňkem  Hrabicou "Očůrané patníky sobě samým" a publikovaný na webu Nová republika.cz.

„Hlavně se neposrat aneb jak myslel, tak řekl, jak řekl, tak udělal“ – vyjádřil se za všechny ve své stejnojmenné knize Mirek Topolánek. Vydala mu ji v roce 2016 Euromedia Group (512 stran). Podle něho s Charlesem Bukowskim: „Svět patří těm, co se neposerou“. Vybral si citát Winstona Churchilla: „Komunista je jako krokodýl: když otevře tlamu, nepoznáte, jestli se snaží usmívat, nebo jestli vás chce sežrat.“

Petr Husák vydal ve Vovox Globator v roce 1997 dlouhý knižní rozhovor pod titulkem „Budování kapitalismu v Čechách“ (Rozhovory s Tomášem Ježkem) - přeneseně i o tom, proč se muselo na minutu zhasnout.

"Když čas oponou trhnul, rozletěli se všichni ptáčkové do všech politických stran. Posléze i do specifických hnutí. Skoro nikde se neztratili. A nelenili a nelení ani dodneška, hlasitě však často přiznávají své omyly. Ohlašují svůj stud nad rozlitým mlékem. Peníze jim nesmrdí. Občas, při náhodném setkání (většinou sedí za volanty) - vrhnou do prostoru odporné slovo – kdy všechno špatné, co kdy vzniklo, bylo jenom za bolševika," pokračuje dál Hrabica.

Na dálku si odplivnou na komouše, otevřeně pohrdají komanči

"Sami jimi však byli. A i když nebyli – uplatnili se v lokajství. Jakýpak byl rozdíl mezi členem KSČ, lidovcem, jehož přijetí projednával orgán KSČ? A co s těmi - s pukrlaty. S čepicí pod paží. V nejrůznějších oborech. Ve druhém svém životě nepřestali býti kormidelníky, nahospodařili si," konstatuje publicista.

"Napsali už dávno sobě a také svým potomkům nové životopisy. Jak je to běžným zvykem v širém, pseudodemokratickém ( a teď už víme, že i v málo svobodném euroatlantickém) světě. Mít dobré curicullum vitae a dobrého vrátného, otvírače dveří k jejich odemknutí, znamená být INN nebo TOP," má jasno bývalý redaktor Světa v obrazech.

Narodili se 17.listopadu 1989

"Když je potkám, vidím jim na očích, jak si ani sami sobě nevěří, pokaždé nezapomenou dodat, že na jednoho - přes všechno i špatné, čím se projevil a co národu napovídal, nemohou nikdy dopustit," míní Hrabica.

Uctívají svého Mesiáše

S národní trikolórou z plných hrdel volali do alelujá: „Havel na Hrad.!“ Zapalovali si „Sparty“ i „Partyzánky“ – na Slovensku „Detvy“, jinde i „Džunky“, předtím někteří za jiných časů dokonce „Zorky“ a jiné tabákové listí. Škrtali sirkami s jeho portrétem a s heslem: „Záruka svobodných voleb!“ Vyrobil pro ně podnik Solo Lipník, ČSN. ...

Jeho následovníka Václava Klause považují za zločince; ani spát kvůli němu nemohou – kvůli rozdělení státu, kuponové privatizaci, za amnestii, za narcismus, za odpor a tvrdošíjnost nepřiznat proměny počasí v etapě oteplování.

Jeho následovníka Miloše Zemana mají za burana, proklínají ho za nedodržování Ústavy České republiky, za servilitu vůči Číně a Rusku. Za fotografii s Ivanou Trumpovou, kterou vyhlásili za podnikatelku TOP Česka. Dal amnestii vrahu Jiřímu Kájinkovi!
"Tyto kritické pohledy jsou mi pořád víc a víc lhostejné. Kdo za vším stojí?" ptá se autor mnoha publikací o československých vojenských osobnostech.

"I četní převlečení a povždy radikální si za léta stačili postavit chrámy. Nezavidím jim je, jsou stejně - jako my všichni - jenom obyčejnými smrtelníky.  Kradli a loupili, když se na minutu zhaslo a kradli jiní. Ale nemohu pochopit, proč se tolik z nich, kteří dávno jako Haha Bimbi z boje utekli - po litém válčení znovu a znovu vrhají do útoku. Aby čpěli síru a oheň. Stydí se za své někdejší členství v KSČ  a vymezují se na veřejnosti. S komunisty už nikdy, nikdy! Kupředu levá – ale s Bohumínským usnesením," upozorňuje publicista Hrabica.

Za Protektorátu Bőhmen und Mähren měli podobní Ligu proti bolševismu

"Ti, kdo zrazovali sama sebe, nemuseli mít ani vždycky v kapse tu zpropadenou rudou legitimaci, pracovní knížku své doby. Kdo to všechno vlastně jsou ti všichni?" ptá se Hrabica.

"Figurky současné politiky, jsou to „Podiveni“. Jsou jich u nás tisíce, do omrzení prohlašují, že přece nemohli ani jinak. Nemohli spát pod mosty. Museli živit sebe i své rodiny. Čůrat proti větru nebo čůrat po větru? ptá se ještě publicista.

Po otcích vzešli i jejich synové.

"Zrovna před chvílí jsem si přečetl dlouhý rozhovor zástupce šéfredaktora Květů (kdysi Květy české, založeny roku 1834) Tomáše Coňka s politickým subjektem, který prý může zamíchat kartami, s Petrem Robejškem. Interview vyšel v kdysi pokrokovém českém časopisu. Už jsem se lekl, že by v něm nebyla otázka otázek, s jakou politickou stranou si Petr Robejšek dovede představit spolupráci. Respondent ji ruče vysypal v převraceném gardu z rukávu: „Se všemi, kromě komunistů.“ ....  " upozorňuje autor mnoha knih.

"Petr Robejšek, který po studiích na UK emigroval v roce 1975 do Německa, byl před dvěma roky vyznamenán. Jinak lze také říci, byl Milošem Zemanem blahoslaven ve Vladislavském sále Pražského hradu. Dostalo se mu medaile „Za zásluhy“; založil stranu Realisté," připomněl stručně Hrabica Robejškovu cestu životem, aby pak zamířil do hodně vzdálené minulosti ...

Kdo byl Blahoslavený Podiven?

Podiven. Byl to panoš svatého Václava; prchl kdysi do Němec, kde pobyl roky, pak se vrátil do Staré Boleslavi, někdy kolem roku 929, kde byl vojáky Boleslavovými oběšen.

" Jak a kdy tohle nekonečné očůrávání patníků nakonec skončí?  Kdo a s kým?," ptá se Hrabica, aby si sám odpověděl ... 
"To ví určitě jenom a jenom Blahoslavený Podiven! "