A začíná s vysvětlením guvernéra Jiřího Rusnoka, proč musela Česká národní banka začít prosazovat politiku silnější koruny, když donedávna vynakládala tolik peněz na docílení přesného opaku, které nám připomnělo slova Václava Klause o tom, kdy musí premiér nebo ministr financí lhát.

Češi jsou zvyklí, že jim politici a vrcholoví manažeři lžou o takových věcech, jako jsou nezákonné příjmy, střety zájmů, „férové“ veřejné tendry a amnestie. Čtenáře, který má na paměti šedesáté výročí měnové reformy z června roku 1953, by mohlo zajímat, co řekl Václav Klaus v Mladém světě v roce 1993. Prohlásil, že premiér a ministr financí nesmí nikdy lhát, ale můžou a musí lhát, když jde o měnovou reformu, výměnu peněz nebo devalvaci.

Nebo když jde o národní bezpečnost, mohli bychom dodat. Současná diskuse kolem amerického programu sledování uživatelů internetu ukazuje, jak snadné je dát nějaké činnosti nálepku „otázka národní bezpečnosti“ a kriminalizovat už jen přiznání, že taková činnost existuje. Pokud Facebook, Google a další internetové společnosti pomáhají americké vládě v našem špehování, je podle práva Spojených států jejich zákonnou povinností nám o tom lhát a říct, že to nedělají.

Cenzura a zastrašování: Kdo nepluje po proudu jde proti nám!

Další dva příklady jsou ryze české, byť ten první má svoji tragickou stránku. Týká se pseudoproblému s burkinami (či spíše koupání v tradičním muslimském oděvu) v bazénu a české odmítavé reakce ve virtuálním prostoru. Korunu tomu dala aktivistická novinářka, která si oděla tento výkřik módy a šla se koupat na Máchovo jezero (samozřejmě se šmíráckou kamerou). Pak si stěžovala, že se ti xenofobové na ni dívali jako na exotickou blbku.

Mezitím v Egyptě zemřela čtvrtá česká oběť teroristů. Pobodal ji náboženský fanatik, protože se koupala v plavkách, a ne v burkině. Naše mainstreamová média, která ta aktivistka na Mácháči tak dobře reprezentovala, na nás vyžadují toleranci tváří v tvář vražedné (a vraždící) intoleranci. Myslím, že jejich postoj a jednání dobře vystihuje termín chucpe. Když se rozdávalo, ta novinářka si pro ně šla aspoň třikrát, napsal v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Otázkou zůstává, kdy musí anebo nesmějí centrální bankéři a politici lhát o svých skutečných záměrech.