"Vězeňské klece solidarity s kubánskými disidenty, s českými vládními maskoty v pruhovaných trikotech, svíčkobraní k památce Mesiáše pod sochou svatého Václava a u Národního divadla, nákladní loď se srdcem ze svíček plující z Prahy po Vltavě a po Labi," dodal Hrabica.
"A ejhle Člověk v tísni, Paměť národa, Czech Press Photo, Syndikát novinářů a jeho koryfejové. Dosť bolo Havla! Čo to táráš? Keď som strielal na tých bolševikov, čo to tárám – predsa na tých fašistov...," pokračuje dál spisovatel.
"To přece nelze! A že neudával? Byl přece v KSČ. Byl bolševik! Nenapsal jako jiný báseň ani text písně, že šel v předních řadách s Klementem Gottwaldem. Nebo tak nějak. Že se už nepamatuje? Jeho chyba, nelze být v etické komisi, není čistý jako lilie. Pryč s Karlem Srpem, pryč s Jazzovou sekcí. Šmejdil vedle Miloše Zemana! To stačí," má jasno Hrabica.
Kdo se Karla Srpa zastane? Hlásím se k němu.
"A je mi šumafuk, co o něm teď fujtajblové na českém dvorečku vedle hnojiště štěbetají. Známe se dlouhá léta a oběma, myslím si, je nám moc dobře na duši. Za to z těch, co se nejenom teď veřejně či neveřejně bojí Karla Srpa zastat, nebo se vrtí jako holubi na báni, je mi znovu na blinkání," uzavírá Zdeněk Hrabica s poznámkou že, kdyby mu to bylo dovoleno, sdělí své zastání nahlas i z televizní obrazovky a s výzvou: "Karle, bubnuj!"
Kolik lidí se u nás stydí, červená se, že kdysi vstoupili do KSČ?