Čísla plodnosti v evropské populaci se řítí dolů tempem potrhaného balónu z Verneova románu Tajuplný ostrov: Neklesáme, my přímo padáme! Zatímco před čtyřmi lety se mluvilo o zhruba 15 % neplodných českých párech, dnes už je to 20 % až 25 % - pětina až čtvrtina. Z takzvané “asistované reprodukce” se narodí zhruba 4 % dětí.
Když už jsme u “asistování” přírodě v podobných případech - na konci července oznámil tým biologů z amerického Oregonu, že se mu podařilo “editovat” genetickou informaci u lidských embryí - a “zřejmě úspěšně”. Embrya využitá k pokusu byla získána od dárců prostřednictvím reklamy, a na konci pokusu byla “zničena”. Pološílené hrátky s lidskou DNA jsou pochopitelně mimořádně mravná: mají zajistit “vymýcení dědičných nemocí” a podobná dobra, která zjevně vycházejí z toho, že nejhorší dědičnou nemocí je lidský život sám.
Nacházíme se v paradoxní situaci: na jedné straně páry a jednotlivci, kteří touží po narození miminka tak strašlivě, že se uchylují k umělé “výrobě” dítěte s pomocí moderní vědy, na druhé straně milióny žen, které početí uměle zabraňují i vědci, kteří ve jménu humanity miminka “ničí” jako “materiál” na pokusy.
Dost možná je to ovšem paradox jen zdánlivý. Přesvědčení pokrokářů naší civilizace, že je vůči lidskému životu možné chovat se mechanicky, jako bychom nebyli víc než stroje, které lze zapnout a vypnout na objednávku, vede k tomu, že nám realita ukazuje, jak moc se mýlíme. A že pokud jde o ni, ani moderní věda nezabrání tomu, abychom byli zvolna a nenápadně smeteni z povrchu zemského.
Ať jsou podobné spekulace pravdivé či nikoli, současně platí, že za snížení plodnosti může řada dalších “pobočných faktorů” plynoucích z moderního civilizovaného života. O několika důležitých problémech z podobného soudku, zásadně ovlivňujících obvykle málo diskutovanou mužskou plodnost, přinesl nedávno důležitou informaci slavný americký “alternativní lékař” dr. Joseph Mercola.
Lidská plodnost klesá ve stále strmější spirále, varují vědci. Podle nich je nejspíše na vině moderní život se vším technologickým a chemickým “pokrokem”, který nás obklopuje. Většinou se pozornost v podobných souvislostech upírá spíše na neplodnost ženskou - tentokrát se ovšem do titulků ve vědeckých časopisech dostala plodnost mužská. Nedávné výzkumy totiž potvrdily, že se koncentrace spermií v mužském ejakulátu i kvalita semene během posledních let dramaticky snížily.
Podle jednoho ze dvou nedávno publikovaných výzkumů, největší meta-analýzy, která byla kdy provedena, zahrnující 185 studií, se počet spermií v semenné tekutině snížil oproti roku 1973 o 50% až na zhruba 47 miliónů na mililitr - a stále klesá.
Největší úbytek spermií zaznamenaly studie zkoumající sperma mužů ze Severní Ameriky, Evropy, Austrálie a Nového Zélandu, kde se často nacházeli muži s koncentrací spermií pod 40 miliónů na mililitr. Muži, kteří již předem měli podezření na neplodnost či se s ní léčili, byli přitom ze studie vyřazeni. Celkově v uvedených zemích klesla koncentrace mužského spermatu o 52,4 % a celkový počet spermií o 59,3 %.
Podle standardů uznávaných vědci a zakotvených i Světovou zdravotnickou organizací je přitom koncentrace 40 miliónů na mililitr prahem, pod nímž již pravděpodobně nebudou spermie schopny oplodnit vajíčko. To znamená, že polovina mužů v západních zemích je dnes na hranici neplodnosti. Jihoameričtí, asijští a afričtí muži neměli žádný pozorovatelný úbytek spermií - ačkoli je také možné že drastický rozdíl by mohl být částečně způsoben také menším množstvím vzorků, které z těchto zemí pocházely.
Frederick vom Saal, emeritní profesor biologické vědy na Missourské univerzitě, který se zpracování zmíněné obří studie také účastnil, poznamenává k tématu, že se nacházíme “ve spirále smrti, co se týče mužské plodnosti”. Dr. Hagai Levine, hlavní autor studie, považuje výsledky svého výzkumu za “zásadní” a “šokující”. Obává se prý, že by vymření lidského rodu (nebo alespoň jedné jedno části) mohlo být velmi reálnou možností. Tedy pokud bude současný trend pokračovat.
Dánský pediatr dr. Niels Skakkebaek, autor studie o klesající mužské plodnosti mezi lety 1940 a 1990, komentoval studii slovy: “Tady v Dánsku se potýkáme přímo s epidemií neplodnosti. Více než 20 % dánských mužů nezplodí dítě. Co je ovšem více znepokojivé je fakt, že kvalita mužského semene je v naší zemi tak nízká, že u mladých mužů zjišťujeme téměř 90 % abnormálních spermií…”
Druhá důležitá studia, publikovaná v časopise PLOS Genetics, naznačuje, že za mužskou neplodnost můžou především látky známé jako hormonální disruptory. Studie vystavila myší samečky ethinyl estradiolu, syntetickému pohlavnímu hormonu, nacházejícímu se v hormonální antikoncepci, a zjistila, že tento hormon způsobuje vývojové poruchy v zažívacím traktu, což zase vede ke snížení produkce spermií.
Muži samozřejmě antikoncepci neužívají, jsou jí však přesto vystaveni skrze kontaminovanou vodu a další zdroje. Kromě toho existují i další hormonální disruptory, běžně se vyskytující v prostředí, kde žijeme, jako v plastech, kosmetice, herbicidech (jako je třeba glyfosát - kterým je kontaminována řada potravin) a další.
Studie kromě toho potvrdila, že se účinek umělých estrogenů, přítomných v prostředí, kumuluje s každou další generací. Magazín Environmental Health News si všiml, že: “Pozorované negativní účinky u myších populací, kde byla každá další generace vystavena působení syntetických hormonů těsně po narození, se s každou další generací zhoršovaly. Třetí generace myší nebyla sto produkovat funkční sperma vůbec. (…) Výsledky testů naznačovaly, že sensitivitu na dotyčné chemické látky zhoršovalo právě několikagenerační vystavení se tomuto prostředí.”
Ženy samozřejmě endokrinní disruptory ovlivňují rovněž, nemají na ně však účinky tak drastické - což je dáno způsobem, kterým se vyvíjí mužský reprodukční systém ještě během těhotenství. Syntetické hormony totiž narušují proces, kterým se z původně “nerozlišeného” embrya stává embryo mužské.
Mezi nejhorší endokrinní disruptory, kromě takových, které by nás možná napadly, jako je arsén, olovo či rtuť, patří ještě další množství látek. Americká Pracovní skupina pro životní prostředí (Environmental Working Group) identifikovala dvanáct nejnebezpečnějších sloučenin, kterým přezdívá “špinavá dvanáctka”: jsou to bisfenol A (BPA), dioxin, atrazin, ftaláty, perchloráty, zpomalovače hoření, olovo, rtuť, arzén, PFC (perfluorované chemikálie), organofosfáty, používané jako pesticidy, a glykolétery, obsažené v řadě čističů, dokonce i některých, označovaných jako “zelené”.
O tom, jak se před “špinavou dvanáctkou” chránit, by se dal napsat celý další článek. V zásadě však platí, že je pro udržení či podporu plodnosti třeba toxické chemikálie pokud možno vyloučit alespoň ze svého domova či pracovního prostředí. Současně je třeba podívat se na další faktory, které k neplodnosti podle vědeckých i empirických zjištění přispívají: jsou jimi nejen stres, obezita a nedostatek pohybu či autoimunitní onemocnění, ale také neustálé vystavení se elektromagnetickým polím typu WiFi a dalších mikrovlnných zdrojů. Jako bychom dočista zapomněli na operátory radiových přístrojů za druhé světové války, kteří kvůli vystavení radarovým vlnám byli neplodní…
Tenkrát se ovšem ještě o podobných věcech smělo volně mluvit. Dnes se elektromagnetické záření, kterému jsme vystaveni, pokládá za bezpečné, přestože existují studie, jako ta, již zpracoval dr. Martin Pall. Téměř mimochodem totiž objevil mechanismus, kterým nám mobilní telefony a další přístroje způsobují fyzické problémy.
V buněčných membránách totiž máme takzvané napětím regulované kalciové kanály (voltage gated calcium channels, VGCC). Tyto kanály se aktivují mikrovlnným zářením a při aktivaci vypouštějí zhruba milión kalciových iontů za sekundu do buněčného prostoru. Masívní “injekce” kalcia zase v buňce a jejích mitochondriích způsobí syntézu oxidu dusného (NO), který se superoxidem reaguje a vytváří peroxynitráty. Ty samy způsobují poškození buňky mechanismem takzvaného oxidativního stresu, navíc ale jsou zdrojem hydroxylových volných radikálů - nejnebezpečnější skupiny volných radikálů, jaké zatím známe.
Hydroxylové radikály ničí buněčnou mitochondriální i jadernou DNA, buněčné membrány i proteiny. Výsledkem je nefunkčnost buněčných mitochondrií, která, jak nyní již víme, leží u zdroje mnoha, ne-li všech chronických onemocnění.
Tělesnými tkáněmi, kde je kanálů VGCC největší koncentrace, je přitom mozek, nervový uzel, který způsobuje srdeční stahy (SA uzel), a mužská varlata. Ta jsou radiací navíc poškozována nejvíce, protože leží de facto vně těla. Nepřekvapí tedy v této souvislosti, že kromě studií, které naznačují, že vystavení se elektromagnetické radiaci spoluzpůsobuje chronické nemoci jako deprese, úzkosti, Alzheimerovu chorobu, autismus či srdeční arytmie, přispívá údajně také k neplodnosti. Laptopy, které v sobě mají zabudované WiFi, podle některých studií snižují pohyblivost spermií a zvyšují roztříštěnost DNA ve spermatu poměrně podstatně již po pouhých čtyřech hodinách nepřetržitého používání!
Takže pokud vás zajímá vaše reprodukční zdraví, návod amerického lékaře je jasný: žádné dlouhé vysedávání s laptopem na klíně. Dostatek pohybu a především - návrat k přirozenému životnímu stylu a přírodním “technologiím”.
Sebelepší technologie nás totiž nezachrání, pokud nebude koho zachraňovat.