ROZHOVOR „Po roce 1989 se takzvaný Východ stal předmětem pohrdání a zároveň ekonomického i politického podrobení. Na tom se nic nedá změnit, svou ekonomickou situaci si podlézáním Západu nezlepšíme,“ mimo jiné říká kontrarevoluční reakční filozof Jiří Hejlek. Katastrofa je podle něj cílem globalizátorů. 

Tomáš Halík zmínil při svém kázání jedno svaté přijímání v minulosti, jehož se měl zúčastnit muž s plackou s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. „Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně,“ řekl Halík. Co si o tom myslíte?

Je legrační, že lidé, kteří hlásají sekulární stát a víru považují za soukromou záležitost každého člověka, by náhle byli schopni zneužít výsostně náboženský úkon k politickému nátlaku. Zamyslet by se měli především nadřízení takového nehodného kněze. Mně dovolte se zamyslet nad „ideologií nenávisti“.

Ano, prosím...

Je to účelově šířený žvást. Nejde zjevně o žádnou ideologii. Lidé, kteří v Evropě nechtějí islám, nejsou vedeni žádnou ideologií, je to jen vyjádření postoje k určitému politickému jevu. Pokud by lidé migrující do Evropy zůstali doma, nikdo by proti nim, ani pro jejich národnost, ani pro jejich náboženství, nic neměl. Tak by tomu v případě skutečné nenávisti nebylo. Zde jde o přirozenou obranu domova před nájezdníky. Pravda je, že objektivně vzniká vztah nepřátelství, s nímž – pokud je mi známo – nemá svaté přijímání souvislost. To by pak v době války k němu nemohl přistoupit nikdo.

Víte, nenávist není skoro nikdy předpokladem nepřátelství, je tomu přesně naopak – totiž nepřátelství přerůstá v nenávist. S tím zřejmě počítají ti, kteří do Evropy migranty dopravují a snaží se je tu násilně usadit. Vyvolávají tím postupně nepřátelství, z něhož opravdu může rezultovat nenávist, která povede k evropské válečné katastrofě. Je snad tato katastrofa cílem globalizátorů? Podle mě ano. Bylo by divné, kdyby si toho vzdělaní lidé nebyli vědomi. Jestliže to v případě, jako je tento případ pana Halíka, nevypadá, pak jde buď o zaslepenost (tentokrát opravdu ideologického rázu), nebo o vědomou účast na zločinu páchaném na evropských národech.

jiří Hejlek. (FOTO: Hans Štembera)

Prezident Miloš Zeman podle mluvčího Ovčáčka vyzval ministra financí Ivana Pilného k tomu, aby se zamyslel nad přerozdělením 11 miliard korun, které podle jeho tvrzení jdou neziskovým organizacím. Co o tom soudíte? Pomáhají neziskovky naší společnosti?

Aby bylo úvodem jasno, řekněme si, že jsou dva čisté typy neziskovek. Zaprvé ty „opravdové“, které opravdu konají nějakou bohulibou činnost, zejména v oblasti zdravotnictví a sociální péče. Zadruhé jsou tu neziskovky „ideologické“, často nadnárodní, jejichž cílem je – jak se dnes říká – „měnit svět“. Velmi často jsou založeny nebo vydržovány multibilionáři, kteří je používají ke svým politickým a ideologickým manipulacím. V tom jim sice nelze přímo zabránit, ale takovéto organizace by měly být pečlivě monitorovány a jejich přístup do veřejného prostoru omezován.

Máme před sebou tedy tři okruhy problémů: předmět činnosti, působení na veřejnost a financování neziskovek. Mluvil jsem o užitečných neziskovkách. Často jsou však i ty používány k ideologickým účelům. Jako příklad si uveďme českého „Člověka v tísni“. Jako protiopatření doporučuji sledování takových „smíšených“ organizací a tlak na to, aby se věnovaly pouze neideologické činnosti.

Co se týče působení na veřejnosti, není možné je prezentovat jako objektivní a nezávislé, což se stále děje. Až příště uvidíte na obrazovce „bojovníka proti korupci“, například z organizace Transparency international, zamyslete se nad tím, kdo a jak toho člověka platí. Dostali jsme se tak ke třetímu problému, k financování. Některé státy (myslím, že například Izrael) přísně sledují, kdo neziskové organizace financuje. Je nezbytné, aby organizace financované globálními plutokraty nedostávaly další finanční prostředky ze státních rozpočtů. Pevně doufám, že výzva pana prezidenta směřuje právě k tomu, aby státní podporu dostaly jen opravdu humanitární organizace, které nejsou financovány ze zahraničí.

A co si myslíte o aktivitách George Sorose u nás a ve světě?

George Soros patří zajisté do špičky globální plutokracie. Mimořádný význam má samozřejmě ve střední Evropě. Ovšem z hlediska mých odborných zájmů mi nestojí za to, abych se podrobně pídil po jeho aktivitách. Byl bych rád, abychom byli co nejvíce uchráněni jeho vlivu, a považuji za nebezpečné, aby u nás měli politické funkce lidé, kteří jsou s ním nějak spojeni.

Polsko je popotahováno ze strany EU kvůli reformě justice, kterou uskutečňuje Právo a spravedlnost. Prý je ohrožena demokracie. Na stranu Polska se přidal Viktor Orbán, chce blokovat jeho potrestání. Jak hodnotíte Orbánovu politiku a jak vidíte budoucnost Visegrádské čtyřky?

Když dovolíte, nebudu se dnes vyjadřovat k meritorní stránce problému. Raději budu mluvit k panu Orbánovi, jehož nedávný projev mě nadchl. Naši politici by měli pozitivně reagovat na jeho výzvu, aby naše národy a jejich reprezentace táhly za jeden provaz. S Maďarskem, Slovenskem a Polskem sdílíme středoevropský prostor přes tisíc let. Jsou to staletí konfliktů i spolupráce. Nyní přišel čas, abychom se pevně semkli kolem společných zájmů. Pevněji, než jak by to bylo možné s jinými evropskými národy, protože Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko mají společné a zároveň od ostatních evropských národů odlišné zájmy.

Připadá mi trapné, když naši politici a žurnalisté se předhánějí v úvahách o tom, do jaké míry patříme k takzvanému Západu. Nevím, jaké mají osobní zkušenosti vaši čtenáři, ale já jsem zjistil, že ani po 28 letech naše země a národy nepřijali Západoevropané jako sobě rovné. Jsme pro ně „Východ“, i když oni někdy pocházejí z ještě východněji ležících oblastí Evropy. Skoro půl století existující ideologické rozdělení světa na Východ a Západ značně modifikovalo pojetí toho, co to je takzvaná západní civilizace. Bývalé bipolární rozdělení světa definitivně změnilo pojetí „Západu“.

Podstatu atlantické civilizace určuje od jejího počátku ve druhé polovině 17. století anglosaská hegemonie. Proto její jádro tvoří Britská říše a USA plus brzy Velkou francouzskou revolucí dobytá Francie a průmyslově-obchodní státy dnešního Beneluxu a porýnská území Německa. Střední Evropa ve státní formě podunajské monarchie byla od počátku odstrkovanou periferií. Železná opona od roku 1945 toto vydělení jádra atlantické civilizace potvrdila. Po roce 1989 se takzvaný Východ stal předmětem pohrdání a zároveň ekonomického i politického podrobení. Na tom se nic nedá změnit, svou ekonomickou situaci si podlézáním Západu nezlepšíme. Přitom středoevropské státy se díky Bohu neúčastnily kolonizace mimoevropského světa, takže nemusíme mít v současné migrační krizi špatné svědomí. Vše hovoří pro to, aby země střední Evropy vytvořily pevný blok a společně hledaly pro sebe výhodnější cestu, než je věčné přicmrndávání takzvanému Západu.

Dovolte mi připojit k tomu čerstvý postřeh...

Jasně...

Zároveň to celé souvisí s otázkou nenávisti, jak jsme o ní hovořili. Na upozornění dobrého kamaráda jsem na 2. programu ČT zhlédl dva roky starý snímek „Krvavý mír“, který k mému úžasu natočila BBC. V hodinovém pseudodokumentu se zcela zkresleně podávají události na konci a po konci druhé světové války. Pojednává o ubližování nevinným Němcům zlými východními slovanskými národy. O zvěrstvech, která se děla například ve Francii a v Itálii, nepadlo ani slovo. Za padouchy jsou v tomto snímku trochu Poláci, ale zejména Češi, kteří koncem války ubližovali svým německým sousedům, místo aby jim velkoryse odpustili fízlování a udávání, kterého se ta neviňátka po celou válku dopouštěla.

Kromě Čechů jsou zločinci také Rusové, kteří se jako vojáci dopouštěli násilností, jež byly ovšem – jak víme – méně než slaboučkým odvarem toho, co Němci a jejich místní přisluhovači páchali skoro tři a půl roku na území SSSR. Zaprvé je těžké si vzpomenout na účinnější znovurozněcování nenávisti mezi evropskými národy, která po sedmdesáti letech už dávno vyhasla. A zadruhé jde o ukázku bezmezného pohrdání a nenávisti britských tvůrců tohoto filmu vůči „barbarskému Východu“ a Slovanům zvláště. Myslím, že by se toho měli ujmout právníci.

EU nám hrozí soudním řízením, ale imigranti se hrnou do Evropy přes Itálii. Téměř každý den přicházejí zprávy o kriminalitě imigrantů v evropských městech. Co dělat?

Všichni samozřejmě vědí, co je třeba udělat, ale ti, kteří mají v rukou prostředky, se buď bojí, že je establishment odrovná (jak se stalo našemu předsedovi vlády Nečasovi), nebo – a to je častější případ – jsou tímto establishmentem pro své funkce vybráni, jím živeni a občas pravděpodobně vydíráni, aby nemohli, jak se říká, „uhnout“. (Zdá se, že na pana Nečase nic neměli, a proto zinscenovali jeho pád dosti průhledným způsobem.) Mnozí politici možná opravdu establishmentu a jeho ideologii věří. Každopádně neexistuje dostatečná politická vůle řešit invazi migrantů jediným adekvátním způsobem, to znamená radikálně.

A to tedy konkrétně znamená co?

Na prvním místě je třeba eliminovat působení organizací, které migraci financují a organizují. Zadruhé je nutné všechny migranty zadržet na záchytných místech a identifikovat je. Podle toho budou vypracovány seznamy v Evropě nežádoucích osob, které budou zatřetí deportovány do zemí, z nichž pocházejí. Určit zemi původu by nemělo být tak složité, jak nám to namlouvají. Migranti prakticky neumějí mluvit jiným než svým mateřským jazykem a není nijak těžkým problémem tento jazyk lingvisticky určit. K tomu všemu stačí spojit síly evropských národů. Finanční náročnost těchto akcí je ve srovnání s náklady na jiná řešení směšně malá. Navíc se domnívám, že by se našly miliony dobrovolníků, kteří by se svou činností nebo finančním přispěním rádi zapojili.

Důležitá poznámka. Toto radikální řešení není jen jednostranně výhodné pro Evropany. Naopak, ještě humánnější je pro migranty. Zcela nutným důsledkem jejich usazování by totiž nebylo poklidné etnické splývání pod deštníkem humanistické ideologie, nýbrž vytváření uzavřených území, která by měla tendenci expandovat a utlačovat hostitelskou komunitu. Je pravděpodobné, že většina (dokud by ještě byla většinou) by se začala bránit a Evropa by se ocitla v krvavé lázni. Ta by se pak šířila i mimo Evropu a pak by opravdu propukla sžírající a krutá etnická nenávist. Tomu je nezbytně nutné předejít.

Jak hodnotíte po několika měsících Donalda Trumpa?

Donald Trump si vytyčil ohromný úkol a zdá se, že brzy narazil na těžko zdolatelné překážky při jeho plnění. On vyhlásil boj globální plutokracii z pozice politika, který má největší moc na světě. Většině mých přátel byl sympatický hlavně proto, že sliboval zahraničněpolitickou orientaci, která by mohla vést k uklidnění ve světě. Ukazuje se, že prvně jmenovaný cíl je prioritní i vůči zahraniční politice, což plně odpovídá Trumpově profilu politika zaměřeného na vnitřní politiku. Jeho mocní nepřátelé dobře vědí, že tomu tak je. Ohrožuje je právě tato priorita, proto nemilosrdně jdou panu prezidentu Trumpovi po krku i nadále, ačkoliv učinil v zahraniční politice až povážlivé ústupky globalistům. Ti hned na počátku jeho vládnutí výrazně destabilizovali jeho pozici. Je jasné, že nemůže pokračovat v plnění hlavního bodu svého programu, dokud si svou pozici neupevní. Jeho lidé zřejmě statečně bojují v konfliktu, který se navenek projevuje jen sporadicky. Otázkou tedy není, zda ustoupí, či neustoupí ze svých původních postojů, jak si někteří nyní myslí, nýbrž to, zda to celkově ustojí, nebo zda padne. Stále ještě mu důvěřuji.

PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v  Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.

Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím evangelíkem. Je 31 let ženat a má dvě dospělé děti.

www.parlamentnilisty.cz