Dotyčný dojížděl do práce v Praze z Mariánských Lázní a několikrát jako pasažér zažil vykolejení rychlíku v úseku trati u Ošelína. Průběh byl vždy stejný – přijela policie (tehdy Veřejná bezpečnost), zapsala si jména všech cestujících, zjišťovala, zda někdo nebyl zraněn či neutrpěl hmotnou škodu. Když se mu to stalo již potřetí, zjistil, že se kolem jeho osoby něco divného děje.

V práci i v bydlišti se na něho začali dívat s podezřením, zažil kontroly na pracovišti, pak mu kdosi prozradil, že se o jeho osobu zajímá Státní bezpečnost. Po nějaké době mu tentýž známý řekl, že může být klidný, že už se všechno vysvětlilo. A se smíchem mu vyprávěl, jak dotyčný cestující byl dlouhou dobu podezřelý ze sabotáže, kterou vyšetřovala StB. Naštěstí pro něho také drážní inspekce, která zjistila, že poloměr zatáčky a náklon trati způsoboval ona vykolejení při určité rychlosti vlaku. Čímž byl uznán za nevinného.

Až do té doby vyšetřovací orgány zjišťovaly, jakým způsobem mohl zevnitř vlaku ona vykolejení způsobit. Byl totiž jediná osoba, která byla přítomna všem nehodám, dokonce přímo v postiženém vagonu. A seznamy přece nelžou, něco takového nemohla být náhoda! Každý, kdo viděl protokoly StB si mohl všimnout, že jména byla vždy psána velkými písmeny, to byla vlastně jejich abeceda. A jejich zájem se soustředil na vztahy a kontakty lidí, kteří vzbudili jejich pozornost. Důvodem bylo hluboké přesvědčení přežívající od konce čtyřicátých let, že za všechny problémy a potíže mohou zlí imperialisti a jejich domácí přisluhovači, takže stačí odhalit vzájemné vazby podezřelých a pak lapit nepřátelského špióna.

Nikdy bych si nemyslel, že tato paranoidní představa a praxe se stane módním trendem ve zpravodajské komunitě i v dvacátém prvním století. Zdá se, že ministerstvo vnitra a jemu podřízená zpravodajská služba angažováním „dobrovolníků z nestátních neziskových organizací“ do činností, které demokratický stát provádět nesmí – cenzura, ostrakizování skrze seznamy nepohodlných osob, špehování - se z ochránců zákonnosti stávají jejím přímým ohrožením. Navíc podcenily charakterovou nevyrovnanost samozvaného mluvčího „hlídacích psů“. Jeho článek Deset nezodpovězených otázek totiž prozrazuje, jak hluboko do konspiračního estébáckého způsobu uvažování on a jeho nadřízení na MV zapadli.

Mimořádně zajímavý je samotný slovník pamfletu. Jakýkoliv jiný než oficiální názor (a o tom, co je oficiální rozhoduje Janda a spol.) je označen za protistátní. Buď explicitně v prohlášení mluvčího MV, nebo opisy typu česká konspirační a pro – kremelská scéna, české skupiny kolaborující se zahraniční diktaturou, dezinformační a konspirační weby (přičemž nejsou zveřejněny kriteria pro takové zařazení). Dochází k zajímavému významovému posunu – zprávy či komentáře přestávají být články a stávají se projekty. Projekty cizí moci lze přece vyšetřovat, že ano?

Novotný: Nedouk Janda a jeho směšné analýzy za cizí peníze

Tady bych rád upozornil na to, že autor(?) upozorňuje na masivní špehování na sociálních sítích. Jak jinak si vysvětlit údaje o tom, že byla vytvořena mapa interakce čtenářů dezinformačních projektů na sociálních sítích. Překládám si tuto větu tak, že jsou bedlivě sledováni všichni, kdož si čtou na té čtyřicítce nezávislých webů,  Orwellovy děti z Evropských hodnot a jejich šéfy pak zajímá jejich následná komunikace na FB či přeposílané e-maily. A další seznam nepřátel státu je k dispozici.

Do stejné kategorie patří i „rozkrývání vlivových pavučin“, například žádost, aby někdo zjistil, jaktože se třeba já znám s Janem Schneiderem? (Odpověď najde každý, kdo si přečte naše životopisy.)

Poněkud komicky působí ekologické termíny jako podhoubí a dezinformační ekosystém. V tomto případě se zdá, že blbost ještě nekvete, pouze se zelená. Doufejme, že tohle vše vydrží jen do švestek. Letos se jejich dozrávání shoduje s termínem parlamentních voleb...
   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)