Velmi si vážím toho, že od Vás dostávám Jagellonskou cenu, nejvyšší ocenění, které Vaše univerzita uděluje. Jako Čech ji přijímám s velkou pokorou. Jagellonské období bylo pro naše vzájemné vztahy v minulosti velmi důležité a je inspirací i pro dnešek.

Před 600 lety se Poláci, Češi a Maďaři (a spolu s nimi i Slováci) s Jagellonci v čele společně bránili proti hrozbám přicházejícím jak ze západu (od německých křižáků), tak z jihu (tureckou, muslimskou invazí). I když to netrvalo dlouho, dalo nám to příklad vhodný následování – do jisté míry a ve zcela nových historických podmínkách se rozvíjí pod hlavičkou Visegrádské čtyřky.

Není to mé první ocenění od polské univerzity. Před pěti lety jsem dostal čestný doktorát na univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě. Při té příležitosti jsem zdůraznil, že doktorát přijímám nejen jako ocenění osobní, které vzalo v úvahu mé politické a akademické aktivity, ale i jako mimořádné přátelské gesto vůči zemi, ve které žiji a kterou reprezentuji, vůči České republice. Vaši cenu přijímám ve stejném duchu. Pozitivní rozvoj česko-polských a polsko-českých vztahů vždy patřil mezi mé politické a osobní priority. Dovolte mi ještě jednou poděkovat senátu Vaší univerzity za ocenění tohoto faktu.

Polsko jsem navštívil mnohokrát jak v komunistické éře, tak v současnosti. Vždy jsem si uvědomoval, že je pro nás Vaše země zemí nejbližší. Velmi si vážím toho, že jsem měl řadu příležitostí v Polsku mluvit a přednášet a že byly do polštiny přeloženy a v Polsku publikovány čtyři z mých knih. Jejich názvy naznačují má témata a do jisté míry i můj postoj k nim:

- Błękitna planeta w zielonych okowach (Rzeczpospolita, Warsaw, 2008) se zabývala mým dlouhodobým soubojem s nezodpovědným alarmismem globálního oteplování, který je součástí zelené ideologie;

- Czym jest Europeizm? (Wydawnictwo Prohibita, Warsaw, 2008) je krátkým kritickým nástinem ideologie evropeismu;

- Gdzie zaczyna się jutro (Ossolineum, Wrocław, 2011) obsahuje mé hodnocení komunismu a následné transformační éry;

- My, Europa i świat (Wydawnictwo Afera, Wrocław, 2014) je mou interpretací nejdůležitějších mezinárodních událostí, které jsem prožíval ve vrcholné politice.

Česká republika a Polsko jsou sousedé, což nevyhnutelně vede k tomu, že jsme v některých obdobích historie žili v mírové koexistenci a v jiných ve sporech a konfliktech. Když jsem se připravoval na cestu k Vám, zjistil jsem, že český protestantský vědec a humanista Pavel Stránský ze Záp před čtyřmi stoletími strávil dvě desetiletí jako profesor na Vašem Evangelickém gymnáziu. Musel opustit Čechy na počátku 17. století po vítězství katolických armád habsburské monarchie v bitvě na Bílé hoře.

Obě naše země se nacházejí ve střední Evropě, proto jsme mívali stejné a ne vždy přátelské a mírumilovné sousedy – zejména Německo na straně jedné a Rusko na straně druhé. Přesto je mezi námi rozdíl. Česká republika je geograficky situována trochu jinak, což vedlo k tomu, že naše střety s Ruskem nebyly tak časté a tak tragické jako Vaše. Z toho důvodu považuji za nutné i dnes zdůraznit, že často zmiňované ruské nebezpečí vidíme daleko méně dramaticky než Vy.

Tím, že jste navrhli téma mého dnešního projevu, motivovali jste mne vážně se zamyslet nad velmi důležitým a pro nás osudovým problémem. Otázka, zda je možné, aby země střední a východní Evropy uhájily v Evropské unii svou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlastního života.

Pád komunismu – a jsem přesvědčen, že Vy v Polsku máte daleko větší právo hovořit o vítězství nad komunismem – nám přinesl naději a optimismus, o kterých jsme snili dlouhá desetiletí. Když se ohlédneme zpět, můžeme říci, že obě naše země v následující éře uspěly. Obě země jsou dnes zcela jiné než před třiceti lety. V obou zemích jsme přesvědčeni, že naše transformace byly ve střední a východní Evropě těmi nejradikálnějšími a nejhlubšími, a to nezmiňuji vývoj na území bývalého Sovětského svazu. To nám vytvořilo dobrou výchozí pozici.

Již jsem řekl, že raná post-komunistická éra byla v obou našich zemích úspěšná, ale obávám se, že jsme v následujícím vývoji prošli pohybem po jakési U křivce, což se ale asi týká více České republiky než Polska. Naše zřetelné a nepochybně pozitivní změny na počátku byly následovány pomalým návratem k více socialistickému, více centralistickému, více etatistickému, méně svobodnému a méně demokratickému systému, než jaký jsme si přáli a než k jakému jsme vykročili. Vývoj v Polsku si hodnotit netroufám.

Bylo to částečně způsobeno námi samotnými, naší nedostatečnou vírou ve svobodu, volný trh a v historii prokázané hodnoty, zvyky, tradice a vzorce chování. Bylo to ale v nemalé míře způsobeno i naším v podstatě naivním, málo pozorným a, jak vidíme dnes, neomluvitelně nezodpovědným vstupem do post-demokratické, transnacionální a supranacionální, centralisticky organizované Evropské unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neusiluje o volný trh a přehlíží staré dobré kulturní a civilizační evropské tradice.

Obě naše země se chtěly aktivně zúčastňovat soudobého evropského vývoje. Členství v Evropské unii jsme však nepotřebovali jako z vnějšku přicházející garanci našeho vypořádání se s komunismem. V tomto ohledu jsme od Západu žádnou pomoc nepotřebovali. V rezolutním odmítání komunismu jsme byli silní dostatečně – asi i více než další post-komunistické země. Byli jsme nesmírně šťastní, když jsme znovu získali svobodu a suverenitu. Po čtyřech desetiletích naší uzavřenosti v poloautarkickém sovětském impériu jsme chtěli být součástí přátelské spolupráce evropských národů. Chtěli jsme se opět stát normální evropskou zemí.

Spojovat tyto naše ambice s účastí v evropském integračním procesu bylo možné a smysluplné pouze na počátku, v před-Maastrichtské éře. Je to méně smysluplné dnes, v éře post-Maastrichtské a zejména post-Lisabonské. Těmito dvěma smlouvami byl evropský integrační proces transformován v evropský unifikační proces. V důsledku toho je – jak se dnes a denně přesvědčujeme – suverenita jednotlivých členských zemí EU věcí minulosti.

Dnes dominantní EU-ideologie (kterou nazývám evropeismem) narušuje klíčové, historicky prověřené pilíře tradiční evropské společnosti:

- národní stát je nahrazován regiony a je považován za nepřijatelnou základnu nacionalismu (a proto i válek);

- rodina je narušována agresivním genderismem a feminismem, prosazováním různých typů registrovaného partnerství a manželství osob stejného pohlaví a zpochybňováním přirozené sexuální orientace mužů a žen;

- v národním společenství původně zakořeněný člověk, Polák i Čech, je odsouván na druhou kolej, má se stát Evropanem. Je snaha vytvořit nového evropského člověka, jakéhosi „homo bruxellarum“. Je uměle podporováno smíchávání občanů různých evropských zemí a – zejména v poslední době – je podporována a organizována masová migrace jednotlivců bez evropských kořenů do Evropy.

Ambicí současných evropských elit, i když většinou nikoli explicitně formulovanou, je zničit všechny přirozeně vzniklé vztahy a pouta spojené s národem, náboženstvím, kulturou a civilizací a na jejich místě vytvořit fragmentovanou společnost atomizovaných jedinců, kteří budou slepě následovat pokyny, příkazy a těmito elitami požadované vzorce chování. Moc mne potěšilo, když jsem zjistil, že něco velmi podobného řekl ve svém nedávném varšavském projevu prezident Trump: „naše svoboda, naše civilizace a naše přežití závisí na poutech historie, kultury a paměti“.

To, co se dnes děje v Evropě, je prováděno pod záštitou politické korektnosti, multikulturalismu a human-rightismu. Tyto „ismy“ se staly hlavním opodstatněním pro zablokování vážné diskuse o základních tématech naší doby, pro potlačování svobody slova, pro indoktrinaci nových generací a pro umlčování opozice.

My starší jsme něco podobného zažili v komunistické éře. Rychle dodávám, že toto srovnání nepovažuji za provokativní nadsázku. Dnešní stupeň manipulace a indoktrinace evropské společnosti připomíná těm z nás, kteří jsme se vždy snažili žít s otevřenýma očima, éru pozdního komunismu.

Našim úkolem je tyto procesy zastavit. Je to úkol pro nás pro všechny. Je to ale specifický úkol pro školy a univerzity. Univerzity jsou – nebo by aspoň být měly – zárukou svobodné výměny názorů a sofistikované argumentace. Měly by bojovat s předsudky, apriorismy, s politicky motivovanými polopravdami nebo nepravdami. Přeji Vaší univerzitě v tomto úsilí maximální úspěch.

Je to úkolem pro všechny evropské demokraty, pro tyto téměř k vyhynutí odsouzené živočišné druhy. Zejména my, v Polsku a v České republice, se svou zkušeností z komunismu, bychom měli být na pozoru. Máme specifickou zodpovědnost. Měli bychom se stát strážci starých dobrých evropských hodnot a tradic. Jsem přesvědčen, že v tomto smyslu máme jisté komparativní výhody, které na Západě neexistují. Nepovažuji za přehnané, když opakovaně říkám, že musíme Západu pomoci, aby se k němu vrátil Západ.

Mám-li se vrátit k otázce, kterou jste mi položili, musím říci následující: je možné, aby si středoevropské a východoevropské země udržely svou identitu, ale vyžaduje to v Evropě provést zásadní změnu, něco, čemu jsme v naší zemi říkali sametová revoluce. Stále se zvyšující četnost násilí a terorismu v západní Evropě v návaznosti na masovou migraci však naznačují, že to nemusí být až tak sametové.

Svůj dnešní projev jsem zahájil zmínkou jagellonské tradice. Před mnoha staletími vystupovali naši předchůdci společně a jejich cílem bylo zachránit Evropu a její civilizaci před násilnou islamistickou invazí. Tato zkušenost a tyto tradice nás musí motivovat k tomu, abychom odmítali nebezpečnou a zcela nezodpovědnou politiku dnešních evropských elit, kteří se novým islámským ambicím na našem kontinentě nijak nebrání. Jsem velmi rád, že mám příležitost říci to právě na půdě Toruňské univerzity.

Ještě jednou děkuji za možnost být zde a za vysoké ocenění, které mi Vaše univerzita udělila.

Václav Klaus, Kolegium Jagiellońskie, Toruň, Polsko, 12. srpna 2017. Přeloženo z angličtiny.