Baruch Goldstein je Žid i žid. Jeho otec se narodil českým Židům v Československu a vyrůstal již v nenábožensky založené rodině. V období dospívání však začal stále silněji tíhnout ke svým židovským kořenům i samotnému judaismu. Během studia ve Spojených státech začal navštěvovat synagogu a čím dál tím víc pronikat do judaistických tradic. Oženil se s izraelskou Židovkou, příslušnicí ultraortodoxní židovské komunity, kterou již jako hluboce věřící žid poznal během let života v Izraeli. Přivedl si ji do Prahy a společně vychovávají syny Barucha, Davida, Izáka a Árona. Žijí velmi zbožným životem konzervativních židů. Dodržují úzkostlivě všechny staré židovské zvyky.
Mladý Baruch chtěl být kuchařem a začal studovat na hotelové akademii. Vybral si ji, přestože věděl, že židovská pravidla ve stravování se zde nedodržují, a také, že podle školního řádu nesmí nosit svoji pokrývku hlavy – kippu, kterou je jinak zvyklý nosit stále, ale pokrývku hlavy, která je mu přidělena. Baruch ji nosit odmítá a nadále se v kuchyni objevuje s kippou. Odmítá také připravovat i ochutnávat rituálně nečistá jídla, odmítá vařit, nebo i jen asistovat při úpravě vepřového masa, plodů moře, nebo králíka. Požaduje striktní oddělení mléka a masa, oddělené nádobí (umýt jej nestačí), příbory, utěrky a nejlépe celé kuchyně. Práci v kuchyni bojkotuje, poslat jej kamkoliv na praxi je prakticky nemožné.
Zastane se ombudsmanka Šabatová Barucha? Přikáže jeho škole zřídit speciálně pro něj oddělené kuchyně i nádobí? Bude Baruch osvobozen od praxí?
Ne, našeho fiktivního chlapce Barucha se nikdo nezastane (a to i přesto, že židovské tradice mají v Evropě na rozdíl od těch muslimských své historické místo). Ze školy bude vyloučen. Bude vyloučen stejně, jako vegan, který se odmítá i jen dotknout masa a živočišných produktů (a nebránilo mu to přihlásit se na stejný obor). Bude vyloučen stejně jako přesvědčený ateista, který na církevním gymnáziu odmítá respektovat křesťanský charakter školy a bojkotuje hodiny náboženství. Stejně jako přesvědčený pacifista, který z neznámého důvodu začal studovat na vojenské škole, aby pak mohl odmítat práci se zbraní i výcvik bojových taktik. A je tomu tak správně. Školství by mělo být svobodné a poskytovat co nejširší spektrum alternativ. Ale zároveň by měla mít každá škola právo určit si svá specifická pravidla, se kterými budou studenti seznámeni dříve, než se rozhodnou na školu nastoupit.
Dvěma muslimkám, kterým Střední zdravotnická škola zakázala nošení hidžábů, součásti oděvu muslimské ženy, se však zastání dostalo, a to přímo z nejvyšších pater. Ombudsmanka Šabatová usoudila, že byly diskriminovány, když po nich bylo vyžadováno, aby se podřídily školnímu řádu. Názor Šabatové sdílí i někdejší ministr školství Eduard Zeman, který se v polovině září ujme funkce školského ombudsmana. Je-li šátek vyjádřením určité víry, nebo přesvědčení, a jsme ve státě, kde je ta víra tolerována, pak je to diskriminace, tvrdí.
Muslimským dívkám toho na střední zdravotnické škole vadilo víc, než jen pouhý zákaz nošení šátku. Například tělocvik. Protože na školách s podobným zaměřením bývá minimum chlapců, nevyplatí se rozdělovat studenty při tělocviku na dívčí a chlapeckou část. S tím se však muslimské dívky smířit odmítly. Z jejich pohledu mají na oddělený tělocvik přece nárok! A pokud ne, jedná se o diskriminaci. Děvčata měla problém také s absolvováním praxí. Při povinných praxích se totiž také dívky musí dotýkat mužů (a ano, dokonce i takové hrůzy, jako je docela nahé umývat!). Ani to však muslimská děvčata nesmějí (pominu, že je to z našeho pohledu směšné, neboť v naší kultuře i celibátní jeptišky běžně ošetřují muže např. v hospicích). I to je však diskriminace. Tedy, alespoň dle interpretací Šabatové a Zemana.
Rozhodnutí ombudsmanky je výsměchem ředitelům škol a účelovým podlizováním dvěma muslimským studentkám, které si nárokují něco, na co jednoduše nemají žádné právo.
Ano, studentky konkrétní zdravotnické školy nesmí nosit pokrývku hlavy, mají společný tělocvik s chlapci a při praxi se dotýkají mužů. Dívky, která tato – pro ně jistě tolik zásadní – pravidla odmítají respektovat, nemají nejmenší důvod podobnou školu navštěvovat. (Při troše snahy a alespoň průměrném intelektu školu, kde mohou nosit po domluvě při vyučování pokrývku hlavy, tělocviky probíhají odděleně a nemusí se dotýkat mužů, naleznou velmi snadno. To však není jejich cílem.) V případě, že se tak rozhodnou, mají povinnost dodržovat pravidla, která na konkrétní škole platí. Nebo alespoň měly. Před příchodem ombudsmanky Šabatové, která otevřela dveře dalším a dalším ústupkům. Nemylme se, nejedná se o ojedinělý incident, ale o klasickou salámovou metodu. Příště budou vadit třeba koledy, kurzy plavání a vepřové maso v jídelně.
Je alespoň dobré vědět, na čem jsme – a my víme, na čí stranu se v podobných případech „veřejná ochránkyně práv“ postaví.
Zdroj: Blog autorky