Skomírajícího zvířete se však nikdo neptá. Stejně tak se možná neptala sestra v Rumburce pacientky, kterou zřejmě usmrtila. Podle zastánců té sestry prý její pacientka „stejně nežila hodnotný život“. Desítky tisíc důchodců, pobírajících minimální důchod také rozhodně nežijí plnohodnotný život, přitom na něj mají právo. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Mnohým z nich úspory ze socialistických platů dávno došly, takže argument, že si měli šetřit, není na místě. Je nespravedlivé, kolik důchodců žije na hranici bídy. Stejně tak je prý nespravedlivé, že je sestra obviněna z vraždy. Diksutující však zaměňují právo a zákon za jakousi imaginární spravedlnost. Čistá spravedlnost podle mého neexistuje a existovat nemůže. U každého rozsudku minimálně jedna ze stran má pocit, že je nespravedlivý. Spravedlnost proto vnímám jako subjektivní pocit, či názor.

Když jsme u té „spravedlnosti“,dovolím si připomenout jednu francouzskou klasiku, film „Meč a váhy“.  Zjednodušený děj: Dva muži se dopustili loupeže a vraždy. Po činu se schovali před deštěm na maják, kde se před nimi schovával jiný člověk, tedy třetí. Policie všechny zajistila a všichni měli soud. Protože soud neměl jak dokázat, který z těch tří se jen schoval a kteří dva vraždili, řešil dilema, zda odsoudit dva viníky a jednoho nevinného, nebo zda propustit nevinného a s ním dva viníky. Nakonec všechny osvobodil. Když je pak odvážel policejní anton, rozlícený dav všechny tři zlynčoval a tuším upálil. Bylo to spravedlivé? Soudy posuzují, zda nebyl porušen zákon a musí prokázat vinu, ne žalovaný prokazovat nevinu. Co by se dělo, kdyby tomu bylo obráceně? Kdyby tomu bylo jinak? Jako třeba v tom Rumburce? To by byla spravedlnost?

Vražda, byť provedená ze „soucitu“ či snahy pomoci (opravdu hrůzné spojení) je vraždou. Je věcí soudů, tedy práva, zjistit a doložit jak a co se stalo a vynést adekvátní rozsudek. Pak možná někteří budou psát, že je rozsudek nespravedlivý. Kdo bude ale tu „spravedlnost“ toho rozsudku posuzovat? Čtenáři? Děti či rodina té sestry? Děti či rodina té zemřelé pacientky? Podání té smrtící injekce (bez ohledu na případný souhlas) je vražda. Skloňování slov jako soucit, nebo spravedlnost v této souvislosti je absurdní. Soucitná vražda? Spravedlivá vražda? Jediné, co je rozhodující, je platný zákon a jeho stávající podoba, jakkoli se nám nelíbí.A stačí se podívat, co se děje v zemích, kde byla euthanasie povolena. Dnes v nich někteří lékaři požadují, aby ji mohli provést v „oddůvodněných“ případech i bez souhlasu pacienta.

Požadavky na legalizaci euthanasie, či diskutované právo člověka na ni, nedávají nikomu právo na vraždu.

Zdroj: Blog autora