ROZHOVOR V těchto dnech směřuje do českých knihkupectví kniha věnující se tématu vztahu islámu k terorismu. Autor této knihy vychází ze své diplomové práce, kvůli které měl problémy ve škole, neboť se některým učitelům nelíbilo, že jeho práce nedodržuje dogma o mírumilovnosti islámu, ale naopak se snaží na problém vztahu islámu k násilí podívat i z jiné perspektivy. Autor knihy David Nekola hovoří o tom, co se kolem jeho diplomky dělo, a i o tom, jak je na tom islám se svou „mírumilovností“.

Vy jste na Katedře politologie a filosofie FF UJEP v Ústí nad Labem „o prsa“ obhájil diplomovou práci na téma Islám a terorismus, která nyní vychází i knižně. V rozhovoru o knize jste uvedl, že jste tuto práci kvůli odmítavému postoji oponenta málem neobhájil. Zatímco vedoucí práci chválil, oponent si naopak nebyl jist tím, jestli vás připustit k obhajobě. Nakonec jste obdržel hodnocení v nejkrajnějších možných hodnotách, za jedna od vedoucího a za tři od oponenta. Co oponentovi tak vadilo?

Pokud se pokusím odpovědět velmi stručně, tak oponentovi vadili někteří z autorů, ze kterých jsem vycházel. Dle něho jsem měl již v úvodu provést kritické zhodnocení zdrojů, což jsem sice částečně udělal, avšak asi ne tolik, nakolik by si on přál. Oponentovi vadilo, že jsem čerpal z názorů ex-muslimů (Ayaan Hirsí Alí, Hamed Abdel-Samad, Ibn Warraq a dalších) a některých politických aktivistů (Bill Warner, Thilo Sarrazin, Lukáš Lhoťan, Robert Spencer a podobní).

U těchto autorů obecně kritizoval chybějící vzdělání v problematice islámu a terorismu, a také to, že nejde o akademické texty. Někteří z autorů se mají dle něho také nalézat na okraji politického extremismu, či jsou „antiislamistického charakteru“. Jejich názory nemají být údajně komparovatelné s akademickými texty. Otázkou zůstává, jakou odezvu by vyvolalo i kritické zhodnocení některých akademických autorů. 

Co byste uvedl na svou „obhajobu“?

Já jsem si však vždy dával v první řadě pozor na to, co cituji, nikoliv koho. Domnívám se, že to, co jsem od těchto „problematických“ autorů převzal, lze stěží označit za výmysl či nepravdivý výrok, vždy však jde o úhel pohledu. Ten je vůči islámu, bohužel, u celé řady akademiků často spíše pozitivně vyznívající, či dochází k opomíjení některých problematických témat.

Existuje tedy podle vás na univerzitě cenzura či autocenzura? Můžete uvést i případně další příklady, s čím jste se setkal? Jak to je se svobodou slova a akademickými svobodami?

Na univerzitách rozhodně existuje autocenzura, celá řada studentů i přátel mi řekla, že by si podobné téma nevybrali, protože je velmi problematické, a báli by se, že by si svůj názor neobhájili. Podobnou informaci mám i od některých osob, které studují, či studovaly například Univerzitu Karlovu v Praze. Prošel jsem si některé práce, které zde vznikly, a subjektivně mohu říci, že jsou v některých problematických tématech velmi „opatrnické“ – toto slovo chápu jako opis pro politicky korektní. Svoboda slova platí evidentně pouze pro někoho a některé názory, což je v naprostém rozporu s akademickou půdou, která by měla být otevřená všem názorům.

Měl jste nějaké další reakce od svých známých, studentů, či již nějaké reakce na svou knihu Islám a terorismus?

Od několika osob, které mi pomáhaly s korekturou textu, jsem zaznamenal především pozitivní reakce a připomínky; stejně tak od přátel, kteří si mohli číst různé části při jejich vzniku. Na negativní připomínky jsem se snažil reagovat užitím relevantních zdrojů pro svá tvrzení. 

K obhajobě práce se oponent nedostavil stejně jako vedoucí, i když je to v souladu se zkušebním řádem fakulty. Cílem obhajoby je vyjádřit se vůči posudkům oponenta a vedoucího. O čem to podle vás vypovídá?

Nepřítomnost vedoucího mé práce mne zklamala, pokud se však nepletu, tak nebyl do komise přizván. Já sám jsem se těšil na setkání s oponentem, protože jeho výtky mi přišly v některých ohledech úsměvné a byl jsem připraven reagovat. Byl jsem velmi zvědav na vzájemnou diskusi. Nicméně později mi bylo sděleno jednou z osob z fakulty, že mám být vlastně rád, protože kdyby byl přítomen, tak bych pravděpodobně neobhájil.

Též jste sdělil, že jeden z členů komise vám položil otázku, „proč pořád řešíte jen islám“, když i ve jménu křesťanství se konaly křížové výpravy? Není ale rozdíl mezi učením křesťanství a islámu? A není dost podstatný rozdíl mezi vzory křesťanů a muslimů, mezi Ježíšem a Mohamedem?

Tento člen komise vystudoval religionistiku na Univerzitě Karlově, takže jsem dopředu tak trochu počítal s tím, jak bude reagovat na mou práci. Nicméně jeho dotaz, „proč pořád řeším islám?“, mi přišel opravdu zvláštní. Dotazy týkající se Breivika a křížových výprav mne ani nepřekvapily.

Na rozdíly mezi křesťanstvím, islámem, Ježíšem a Mohamedem nezbyl čas, protože ačkoliv na mé odpovědi někteří z komise přikývli, tak právě tento člen komise se zdál poněkud dotčen a doporučil mi, abych byl méně kritický vůči islámu a příště lépe volil autory, které cituji. Zeptal jsem se, zdali to mám chápat tak, že mi říká, koho mohu a koho nemohu citovat. Řekl, že nikoliv, ale mám lépe hierarchizovat zdroje, ze kterých čerpám. Tuto odpověď si lze vyložit různě, nicméně stále ji chápu jako určitý tlak na to, koho ne/citovat.

Naproti tomu odborník na islám Zdeněk Müller vaši práci víceméně pochválil. Je tomu tak?

Pan Müller mne velmi překvapil tím, že vůbec a jak rychle zareagoval na můj e-mail s prosbou o pročtení diplomové práce. Víte, já jsem byl po obhajobě velmi rozezlen z jejího průběhu, po čase vztek opadl, ale hořkost zůstala. Nicméně jsem si říkal, jestli si celou situaci neberu moc osobně a zdali si držím objektivní nadhled. Zdeněk Müller si práci prostudoval a řekl, že v ní nevidí nic zásadního, co by jí měl vytknout, pozitivně zhodnotil velký počet zdrojů, ale stejně tak upozornil na to, že co autor, to názor a stěží se lze dobrat pravdy.

Není nejlepším způsobem argumentovat konkrétní islámskou praxí, která vychází z islámských pramenů, Koránu a Sunny? Není to tak, že islám vždy vyzýval k násilí a v dnešní době se to aplikuje pouze na jiné podmínky?

Samozřejmě, nicméně se dočkáte odpovědi, že některé části Koránu, respektive Sunny jsou vytržené z kontextu, že se týkaly pouze daného období. Jaksi se zde zapomíná na doslovnost, se kterou tyto zdroje mnozí muslimové čtou a chápou. Mezi tímto doslovným chápáním vidím hlavní rozdíl mezi Biblí a Koránem, stejně tak si stačí srovnat činy Ježíše a Mohameda. Zatímco jeden kázal lásku k nepřátelům, druhý jim nechal stínat hlavy. 

Co teze o umírněném islámu? Není to tak, že můžou existovat pouze umírnění muslimové, kteří do té míry, do které jsou „umírnění“, jsou méně muslimy? Stejně jako byli „umírnění“ komunisté, kteří sice byli ve straně, ale ve skutečnosti přímo nikomu neškodili... Není to i tak, že i velká část takzvaných „umírněných“ muslimů, kteří nevyhazují lidi do vzduchu a nikoho nepodřezávají, podporuje právo šaría?

Nejprve si definujme, kdo je to umírněný muslim. Je to osoba, která schvaluje kamenování za cizoložství, amputace za různé zločiny, vraždění homosexuálů? Nebudu nyní citovat statistiky, které uvádím v knize, ale těchto „umírněných“ muslimů je mnoho. Já sám tvrdím, že není umírněný a radikální islám, islám je jen jeden a Korán obsahuje jak umírněné verše, tak výzvy k vraždění a zotročení nevěřících. Záleží na samotných muslimech, které jeho části dají přednost. Zároveň by se dalo říci, že muslimové, které nedodržují všechna jeho nařízení, i ta nenávistná, nejsou skuteční muslimové. Protiví se totiž tomu, že Korán má být následován doslovně, neboť jde o přímé a neomylné slovo Boží. 

Když se hovoří o „umírněném islámu“, v čem se praxe proroka Mohameda, největšího vzoru muslimů, podstatně lišila od praxe Islámského státu, pakliže vůbec v něčem?

Poněkud nadneseně řeknu, že se lišila pouze v tom, že v minulosti nebyla k dispozici televize a současné zbraně, jinak se praxe v ničem neliší. Naopak obliba v uřezávání hlav a znásilňování nevěřících žen zůstala (respektive v současnosti muslimek, které se něčím provinily vůči své víře).

V závěru své knihy píšete, že „islám je nepřítelem Západu“ a je neslučitelný s principy lidských práv a naší společnosti. I když je to námět celé vaší knihy, uměl byste velice stručně shrnout proč? Kdyby se vás na to zeptali v televizi a měl byste na to tři minuty.

Z učení, obsaženém v Koránu, vychází islámské právo šaría. To je základem pro zákoníky v celé řadě muslimských zemí, je nadřazené nad světské právo a dotýká se všech aspektů života muslimů. I samotný Korán je zdrojem, který ovlivňuje myšlení muslimů. V Koránu se lze dočíst o nerovném postavení žen a mužů, muslimů a nevěřících. Muslimové, kteří se účastní džihádu vlastní rukou, jsou nadřazeni muslimům, kteří tak nečiní a tak dále.

O toleranci, či dokonce lásce k nepřátelům se zde nedočteme vůbec. Hlavní problém vidím v tom, že Korán všechny tyto aspekty, neslučitelné se současnou demokracií, legitimizuje. Četl jsem celou řadu srovnání násilných pasáží Bible a Koránu. Nejde však o to, co se kde píše, ale spíše, k čemu to vede.

Biblí se dnes téměř nikdo doslovně neřídí – na rozdíl od Koránu – a to vede k násilí v celém muslimském světě, které je Koránem posvěceno. Domnívám se, že islám násilí v muslimské společnosti „zakonzervoval“, stejně tak stojí za špatným hospodářským vývojem muslimských zemí. Zde nepomohou ani výmluvy na kolonialismus, úpadek těchto zemí totiž započal mnohem dříve. Jak píše Abdel-Samad: Muslimům v období mezi křížovými výpravami a kolonialismem (přibližně v rozmezí 12. až 19. století) nikdo nebránil v jejich rozvoji.

Co srovnání nacismu a islámu? Jsou známy oboustranné sympatie (Hitler, al-Husejní...). Německý novinář Michael Stürzenberger půjde na šest měsíců do vězení. Co provedl? Napsal článek o vzájemném obdivu nacistů a islámských autorit, nazvaný Svastika a půlměsíc, a následně jej zveřejnil na svém facebooku doplněný fotografií...

Islám je také ideologií, tím se odlišuje například od křesťanství. Proto nevidím žádný problém v jeho srovnání s fašismem, nacismem či komunismem. Proč se tak neděje, či proč je toto srovnání kritizováno? Lidé na Západě považují islám za rovný křesťanství a něco jako víra přeci nemůže být nositelem tak negativních vlastností a být důvodem opovržení. O vzájemném obdivu nacistů a islámských autorit jsem též četl a není se čemu divit, tyto dvě ideologie sdílí celou řadu podobných znaků. S případem tohoto novináře nejsem seznámen, pokud byl však uvězněn právě za toto, tak snad nemá cenu se ani vyjadřovat...

A neobáváte se kvůli tomu, co jste napsal a říkáte, nějaké přímé či nepřímé perzekuce? Že ztratíte či neseženete práci, bude označen za rasistu a tak dále?

Ztráty mého zaměstnání se neobávám, trochu se však bojím, že jsem si možná knihou uzavřel cestu do určitých státních složek, o kterých jsem v minulosti uvažoval. S označením za rasistu a islamofoba počítám a přijde mi více než komické. Pochází totiž většinou od osob, které o islámu nevědí nic, případně si mou knihu ani neotevřou. V této souvislosti uvedu jeden citát, se kterým musím souhlasit: „Rasista je ten, kdo rasismus vyvolává.“ Já se za něho rozhodně nepovažuji, když pouze uvádím skutečnosti, které mám za důležité v souvislosti s islámem a soužitím muslimů s obyvateli Západu. 

Mgr. David Nekola (narozen 1990) vystudoval historii a společenské vědy na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Islám a terorismus je jeho první kniha týkající se problematiky islámu, ke které ho přivedla jak osobní zvědavost, tak především aktuálnost a rozporuplnost názorů k tomuto tématu. Autor v současné době působí jako pedagog na základní škole a dále se soukromě zabývá studiem islámu a muslimské kultury.

www.parlamentnilisty.cz