Někteří lidé se diví, že Evropané se moc nehrnou do války proti Rusku. Teď nechávám stranou na čí straně je pravda, kdo je agresor, atd. Jde mi o něco jiného… Staří Evropané umírali za Boha, za vlast, za krále. Za co je připraven zemřít Evropan „made in EU“? Za Brusel? Za sjednocovací proces? Za „práva“ homosexuálů? Za gender kvóty? Za sluneční energii a řepku olejnou? Za Barrosa? Za Schengenskou smlouvu? Co je to, za co stojí pro EU zemřít? Je to sice vyhraněná otázka, ale naši předci by na ni dokázali odpovědět, občané EU už nikoli.

Výstižně to popsal Petr Robejšek: ,,Proč se Rusové nebouří proti sankcím? Proč jim nevadí, že nebudou mít francouzská vína, polská jablka, českou nivu? Jak to, že Putinova popularita pořád stoupá? Protože Putin Rusům nabízí něco víc… nabízí jim vlastenectví.“ Je zjevné, že vlastenectví má pro lidi větší hodnotu než ekonomická situace.

EU vlastenectví nepodporuje, resp. podporuje podle toho, jak se jí to hodí. Jednou je vlastenectví fuj, jindy zas žádáná vlastnost. Je zajímavé, že vlastenectví na národní úrovni EU odmítá, ale vlastenectví na úrovni EU (tzv. evropanství) je najednou v pořádku. Trošku schizofrenní postoj. Připadá mi to, jako snaha o vytvoření nějakého „nového evropského člověka“. Kdysi se o vytvoření „nového člověka“ pokoušeli komunisté…

Byť EU svoje hodnoty není schopna jasně vyjádřit, má jasno alespoň v tom, kdo je ohrožuje: jsou to všichni, kteří nějaké absolutní hodnoty vyznávají či dokonce prosazují. Nelze-li vytvořit jednotu na základě společného „ducha“, myšlence, je nutno založit ji na „bezmyšlence“. V podstatě máme mít rádi všechno, ale když už máme něco skutečně rádi, tak je to špatně. Takže mít rád všechno, ale všechno stejně. Tím ale EU upírá možnost volby a nastoluje diktát. Je to jako chtít po manželovi, aby miloval všechny ostatní ženy stejně jako tu svoji.

Zdroj: Blog autorky