Rozhodnutí pražských zastupitelů, znemožňující instalaci neúplné kopie mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, je neklamným předznamenáním hrozby, že nadcházející oslavy stého výročí vzniku samostatné republiky nás nebudou jen spojovat. Jaká to škoda.
V situaci, kdy jsme Bruselem obíráni o poslední zbytky suverenity a kdy globální inženýři lidských srdcí plánují kompletní demografickou obměnu Evropy, upřednostnila aliance protikatolicky vyhraněných protestantů, sekulárních liberálů a komunistů boj jednomu ze symbolu údajného „protinárodního katolicismu“ a té části české společnosti, která se k odkazu staroměstského mariánského sloupu hlásí.
Seznam osob pod peticemi proti obnově sloupu - jichž je výrazně méně, než je počet signatářů petice s opačným požadavkem - je poučné čtení. Už proto, že je dobré vědět, jaký typ nenávisti spojuje „prokremelskou“ Lenku Procházkovou s „protikremelským“ M. C. Putnou.
Však zpět k meritu věci. Kdo o české pobělohorské historii něco ví, tak jistě i to, že mariánský sloup nebyl vztyčen na oslavu vítězství Habsburků nad českými stavy (v jejichž vojsku zrovna příliš Čechů nebylo), ale jako poděkování Panně Marii za ochranu Prahy před jejím vypleněním švédskými invazními sbory. Nebýt P. Jiřího Plachého, mnoha vysokoškolských studentů a dalších občanů, srdnatě hájících Staré Město, nebyla by kořistí cizí armády jen Rudolfova sbírka obrazů, ale nejspíš celá Praha. A nadlouho. To národně smýšlejícím protimariánským signatářům nevadí? Za zmínku v této souvislosti stojí, že Brno je na svoji historii, kdy se ubránilo švédským vojskům, na rozdíl od Prahy hrdé - tento den slaví a dodnes na památku vítězství zde zvoní zvony každé poledne o hodinu dříve.
Máme-li u příležitosti stého výročí obnovení české státnosti hledat to, co nás spojuje – a to je v našem národním zájmu – budeme se muset nejprve oprostit od některých mýtů, které trvalé napětí mezi různými složkami národa přiživuje. Nikdo z katolíků nepopírá, že mezi českými vlastenci byli i mnozí protestanti či lidé bez vyznání a jsou jim za jejich práci pro vlast vděčni.
Kdy však jejich kritici uznají, že české národní obrození má své počátky v oné barokně laděné balbínovské generaci národních buditelů, zahrnující i značný počet vlastenecky smýšlejících kněží? Pro ně byla obrana svobod a práv českého národa stejnou hodnotou, jako obrana svobod a práv církve před absolutisticko-osvíceneckou zvůlí habsburského dvora.
Čtěte ZDE: Mariánský sloup a potopa
Kdy si začnou bojovníci proti mariánské úctě připouštět myšlenku, že případné mocenské vítězství luteranismu, v jehož ideových službách švédští nájezdníci loupili a vraždili, by s velkou pravděpodobností vedl k ještě rychlejšímu poněmčování českého národa a následnému plnému začlenění do Reichu?
Iniciátoři obnovení mariánského sloupu od roku 1990 opakovaně prohlašovali, že nechtějí glorifikovat habsburský režim, ani vyvolávat duchy dávných konfliktů. Kdyby tomu bylo jinak, usilovali by spolu s obnovou sloupu i o odstranění Šalounovy sochy Jana Husa. Té sochy, jejichž veřejnou instalaci na tak symbolicky významném náměstí povolily - paradoxně - C. a K. úřady. Dobrá vůle těch, kdo se na obnově mariánského sloupu angažovali, je patrná i z toho, že podpořili návrat „utrakvistického“ kalicha na Týnský chrám.
Takové gesto je však Procházkové a spol. p(P)utna. Ti svým bojem proti církvi a uznání významného podílu českých katolíků v historickém zápasu o naši řeč, národ a zem, budou rozdělovat náš opět ohrožený národ tak dlouho, dokud jim nedojde, že tím slouží jeho nepřátelům.
Rozděl a panuj.