Něco vám prozradím na Pikoru; respektive na to, jak má pan ekonom ekonomicky zorganizovanou domácnost: Neustále si coby závislák na kofeinu stěžoval, že se mu záhadně ztrácí hrnečky a skleničky. Když už ze svatebního servisu zbývaly poslední dva ubohé kousky, načapal svého malého syna, jak použitý hrnek hází do koše se slovy: „Fuj, špinavý…“ Čímžto mám dojem, že spojení „turecké hospodářství“ se stává překonaným a můžeme jej směle nahradit označením „Pikorovo hospodářství“. A můj druhý dojem z posledních dnů jest, že klasickým příkladem takového Pikorova hospodářství je české školství.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Ne, nemám na mysli snad nějaké rozhazování na školách; mám na mysli celou organizaci systému.

Tak kupříkladu prachobyčejné učebnice a sešity. Máte-li snad dítko školou povinné, možná jste si povšimli, že v obchodech se dají koupit sady obalů pro první, druhou, třetí třídu… a tak dál. Jenomže tyhle sady obsahují standardizované velikosti igelitových obalů. Běda, když si vaše škola usmyslí, že zvolí učebnici o půl centimetru na výšku delší. Kovaný manažer by řekl: „Nevadí, obalíš si to do novin.“ Jenomže to byste nesměli čelit zrovna té paní učitelce, kterou z novinových obalů chytá amok, snad že nedokáže na první pohled identifikovat, jaká že knížka se vašemu dítku válí na lavici. Ještě větší ranař by řekl: „Nevadí, půjdeš do školy bez obalu.“ Jenomže to by vaše dítě nesmělo následně dostat záchvat pláče, že „se paní učitelka bude zlobit a dá mi pětku“. Hm, přemýšlíte, to je zajímavý systém, kde se místo znalostí dítěte známkuje schopnost rodičů sehnat atypické obaly. Ale protože je vám dítěte líto, podniknete ještě jeden pokus ten prevít-obal sehnat. A nadáváte jak špaček a s jistou nostalgie vzpomínáte na doby socialismu, kdy všechny školy měly učebnice stejného formátu. Ovšem jen do okamžiku, než si vzpomenete, že učebnice sice byly na všech školách stejné, sady obalů v obchodech také, ale z nějakého prazvláštního důvodu tehdy jedno stejně nepasovalo na to druhé.

Konstatujete tedy v duchu, že za posledních třicet let se toho sice změnilo hodně, ale některé věci jsou patrně neměnné. A leckterý rodič dokonce v rozčilení zauvažuje, zda by změnou školy ze státní na soukromou neměl provždy od každoročního obalového šílenství pokoj. Větší část takových rebelů po několika dnech na obaly zapomene a hypotetickou úvahu o soukromé škole odloží k ledu. Drtivá většina rodičů ovšem ani do takového bodu nedojde a rebelii utípne už ve stadiu zrodu. A to z důvodů – jak jinak – ekonomických.

Začátek školního roku totiž přináší pro nezanedbatelnou část domácích rozpočtů drtivý úder. Zní to neuvěřitelně: Plných 11 % rodičů si hodlá kvůli výdajům spojeným se začátkem školního roku vzít úvěr! A to jsme na tom ještě dobře oproti loňsku. Vloni se totiž kvůli vzdělání dětí zadlužilo až 18 % rodičů. Téměř každé páté dítě tedy už na počátku svého vzdělávání nepřímo poznalo, co to je život na úvěr… Ano, ta čísla jsou až zarážejícně vysoká. Z průzkumu trhu totiž vyplynulo, že se začátkem školního roku rodiče v průměru utratí za školáka zhruba 3.500 Kč. A co ti, kteří se nezadlužují? Většina z nich má pro tyto účely už dopředu s rozmyslem naspořené peníze. Jen málokdo podle odhadů jednoduše sáhne do peněženky a bez přemýšlení zaplatí, co si škola žádá, aniž by to jakkoliv pocítil domácí rozpočet.

Tvrzení, že je u nás školství zdarma, se tedy zdá někde na pomezí komičnosti a sarkasmu. Svým způsobem jde o něco jako další formu zdanění, akorát že cosi jako „daň“ ze vzdělávání jde do kapes soukromým výrobcům školních potřeb (kteří stejně neumí dodat na trh správnou velikost obalů).

Rodiče jsou přitom hned pod dvojím tlakem. Nejen, že musí své děti do školy vybavit podle seznamu, který ve škole dostanou. Také samy děti si diktují, jak jejich vybavení má vypadat. Batoh, penál, pouzdro na svačinu – to vše v představách malého školáka „musí“ splňovat určité standardy. Především se musí vyrovnat ostatním spolužákům. Kdo dnes nemá „značkové“ vybavení, jako by v některých kolektivech ani nebyl. Jakkoliv je to tristní, děti se na některých školách stávají obětí šikany jen z toho ubohého důvodu, že jejich penál není ozdoben obrázkem se Spidermanem a jejich boty na tělocvik nemají to „správné“ logo. Rodiče pak mohou tisíckrát svého potomka uklidňovat, že taková snaha o „vyrovnání se“ spolužákům je nejen zbytečně nákladná, ale hlavně naprosto hloupá, neb o kvalitách člověka svědčí jiné věci než ubohá loga; karty ve školách jsou už rozdány… A tak k povinným výdajům za školu ještě přibydou výdaje za dětského psychologa.

A tak si říkám: Nestálo by za to zavést na státních školách uniformy? Když už, tak už! Zvykem je zavádět uniformy spíš na školách soukromých, nikoliv státních. Logická se zdá námitka, že je to tak nějak proti svobodné volbě člověka chodit oblečen, jak se mu zachce. No jo, jenomže tahle námitka zase tak logická není, protože jak je s takovou svobodnou volbou kompatibilní povinný atypický igelitový obal na atypické učebnici, nutnost zadlužit se a dětský psycholog? A co takhle přestat tvrdit ten nesmysl o státním školství zdarma?

Zdroj: Blog autorky