Vrátil jsem se z Teplic v Čechách v rozpacích. Žije tam můj syn se svojí rodinou, tak mě zajímá, co tam šustí v trávě. Zklamalo mě, jak radní uklidňují občany, že lázeňští arabští hosté sice dělají zhruba stejný nepořádek jako místní Romové, kteří ale od státu peníze většinou jen berou na sociálních dávkách, zatímco arabská klientela lázní je městu naopak přináší; v petrodolarech. A Romů je u nás prý na 200 tisíc, muslimů přes 15 tisíc. Zatím; už jsou totiž prodány parcely kolem Teplic na stavby kolonie pro arabské hosty lázní a údajnou mešitu. Zatím…

Poznáš pytel s odpadky?

Dojem si napravili mírně schizofrenním předvolením konstatováním ODS, že zastupitelstvo města Teplice chce vydat městskou vyhlášku o zákazu zahalování obličeje. Zákaz nikábu má být v Teplicích proto, aby přestupky páchající muslimky mohli identifikovat strážníci. Arabové potom nejčastěji dostávají pokuty za porušování dopravních předpisů, které povětšinou zcela ignorují.

Avšak to je zase v rozporu s výrokem ombudsmanky Anny Šabatové, co se postavila za studentku ze Somálska; Střední zdravotnická škola v Praze jí totiž zakázala nosit hidžáb, který muslimky používají k zahalení vlasů a krku. A děvče se poté nemohlo soustředit a mělo bez šátku úzkostnou neurózu a stres…

„Přestože je zahalování velmi důležitou součástí Islámu a je to jeden z Koránských zákonů, zahalování není podstatou Islámu. To nejdůležitější je upřímná víra ve Stvořitele, neuctívat a neklanět se nikomu kromě Stvořitele a dodržovat 5 pilířů Islámu a 6 pilířů víry. Toto je podstatou Islámu. Muslimkou se nestává ta, která se zahalí, ale ta, jejíž srdce je naplněno upřimnou vírou v Jediného Stvořitele bez přidružování…“ Toto lze číst na webových stránkách Islám. Samotné slovo hidžáb není v Koránu ve smyslu oděvu uvedeno. V koránském textu se vyskytuje v súře 3, v 53. verši: „…Když žádáte manželky prorokovy o nějaký předmět, žádejte o to přes závěs, to bude čistší pro srdce vaše i srdce jejich… Slovo hidžáb je v tomto verši do češtiny přeloženo jako závěs. Pokud Korán zmiňuje zahalení ženy, většinou používá slovo chimár nebo džilbáb.

Slovem nikáb bývá označováno několik druhů závojů:

1) rouška obdélníkového tvaru zakončená gumičkou, která se přetáhne přes hlavu a umístí pod očima – typické pro Kuvajt. 2) rouška obdélníkového tvaru, která má mezeru pro oči, umisťuje se na čelo a zavazuje se nejčastěji pomocí tkaniček (muže být také např. na suchý zip) – typické pro Saúdskou Arábii. 3) k roušce je připevněn závoj, který se dává dozadu, čímž zakrývá uzel, kterým je nikáb upevněn. Nikáb může mít místo jednoho závoje dva. Některé ženy si druhý závoj stahují do obličeje, čímž si zakrývají oči. Mezera na oči může být také doplněna o šňůrku, která se umisťuje mezi oči.

Ženy, jež si zahalují obličej závojem, nejčastěji nosí abáju. Speciální druh abáje, která zahaluje tělo od hlavy až k patě, je nošen v Saúdské Arábii či v Kuvajtu. Muslimky v Sýrii a v Egyptě doplňují často nikáb závojem zvaným chimar, k tomu nosí halenku a sukni. V Sýrii a okolí se také setkáme s kombinací nikábu a džihábu… Burka je oděv ženy, jež zakrývá celé tělo i s obličejem. Je nošena na veřejnosti na běžném denním oblečení. Svléká se, až když se žena vrátí domů nebo vstoupí do svatyně. Co se mezitím děje s potem pod burkou; za den se ho z lidského těla odpaří asi 800 mililitrů…?

Největší šok pro mě v Teplicích však byl fakt, že jsem se setkal s názorem, proč zakazovat muslimské šátky, když je klidně nosí řádové sestry, jeptišky…? Vyznavačky islámu a křesťanky? Srovnávat řeholnice, defacto profesionální služebnice Boží, s amarérskými vyznavačkami Alláha, které nosí hidžáb, nikáb, burku a čádor jen proto, že jim to přikazuje islám, a to je vše, zatímco pro jeptišky je řeholní oděv nejen výraz oddanosti Bohu, ale hlavně posláním a svým způsobem profesí, když svojí řeholí pomáhají v hospicích, zdravotních zařízeních, domovech důchodců a také třeba jako boromejky ošetřují i prezidenty, ve válkách zraněné vojáky, při epidemiích nákazami zasažené lidí. A nemusí se bát hříchu; zůstávají totiž svobodné… Jakou samaritánskou činnost provozují muslimské Arabky, co se nechtějí podřídit českým pravidlům života a jen se ohánějí petrodolary…? Nanejvýš se z nich stanou šahídy, sebevražedné atentátnice…

Řeholní oděv sester karmelitek je tmavě hnědý, při slavnostních příležitostech doplněný bílým pláštěm. Hábit je přepásán koženým opaskem, pod škapulířem je skryt krucifix. Závoj je před věčnými sliby bílý, po věčných slibech černý. Pokud by řeholnice odložily šátek nebo oděv, v Bibli není nic o hrozivých trestech, jak je tomu u muslimek. Životní styl třeba karmelitek sv. Terezie má charakterizovat ustavičná modlitba, intenzivní komunitní život a služba druhým. Jakou „službu druhým“ mají za sebou lázeňské muslimky? V běžných školách se řeholnice musí podřídit školnímu řádu, tedy zákazu šátků. Pokud studují na církevních školách, musí mít řeholní oděv s šátkem. Jak tomu je např. v Římě, kde řádově sestry studují klinickou psychologii na křesťanské univerzitě LUMSA (Libera Università Maria Ss. Assunta). Několikrát týdně mají mj. klinickou praxi na oddělení dětské neuropsychiatrie, jindy studují buď doma nebo v knihovně. Poslání být řeholnicí je ženami vnitřně zvoleno, takže se křesťanky dělí na ženy běžné praktikujíci svoji víru a na ty, co si dobrovolně vybraly službu Bohu. Toto členění islám nezná…

Jak dlouho ještě půjde o poklidné soužití s muslimskou minoritou? Jde tu jen o běžný šátek muslimských dívek? Dokonalý blog na toto téma napsala Eva Valerie Maxová, profesí kouč osobního rozvoje, terapeut emoční svobody, reflexolog a poradce pro výchovu a rodičovství.

„…Stávající islámští fundamentalisté povyšují hidžab a všechny jeho implikace na důležitý znak požadavku islamizace či reislamizace společnosti a dokonce ho ve společnosti Evropanů prosazují zastrašováním i násilím. Některé dívky a ženy ho ovšem nosí hrdě jako výraz kulturní identity a zároveň vlastního pojetí emancipace. Postoj islámu k prosazení nosit hidžab je tedy jasný…“

Je na místě pozřít si moudra i z jiných islámských textů, je tedy také vhodné připomenout, že Prorok Muhammad šel dokonce i do války kvůli jedné ženě, která byla nedobrovolně odhalena. Jedná se o bitvu Lidu Qanuqa. Židé tohoto lidu žili v Medíně. Měli tam svůj trh, na kterém prodávali zlato. Jedna muslimka, která patřila ke společníkům Proroka, se tam jednou vydala nakupovat. Jeden z židovských obchodníků jí připíchnul spodní část sukně k šátku, takže když se postavila, odhalily se jí nohy a postava. Židé se jí smáli. Jeden z Prorokových společníků zabil jednoho z těchto židů, který za to mohl a ostatní židé zabili tohoto muslima. Následně Posel Alláhův na ně vytáhl s armádou, obklíčil je, vyhostil, oni se pak nepohodli mezi sebou a nakonec byli vyhlazeni. Toto všechno se stalo kvůli jediné ženě a jednomu stáhnutému hidžábu!

Co by řekl Prorok a jeho společníci tomu, kdyby viděli, jak se oblékají dnešní ženy? Po tom všem, co vykonali? A co řekneme Bohu v Den Soudu? Jak Mu odpovíme na Jeho otázky? Jednoho dne šel imám Ahmed Ibn-Hanbal (RA – radia láhu anhu – ať je s ním Bůh spokojen) po cestě, když tu zahlédl nějakou ženu v hidžábu. Zafoukal vítr a nadzvedl jí šaty tak, že jí vykoukla pata. Ibn-Hanbal (RA) si rychle zakryl obličej svým šatem a zvolal: „Toto je doba zkoušek!“