Ve středu 19. března 2014 se v prostorách IVK konaly již páté „Rozmluvy na Hanspaulce“. Věnovali jsme se – za účasti zhruba dvaceti diskutujících – tématice našeho školství z jednoho specifického úhlu, který je uveden v nadpisu těchto Rozmluv: zda míra indoktrinace dětí ve školách je dnes větší nebo menší než byla v éře pozdního komunismu. Zdůrazňuji pozdního, tedy do značné míry vyčpělého a evidentně žádným silným nábojem neoplývajícího, komunismu. V žádném případě nám nešlo o debatu našeho školství v děsivých 50. letech, kdy byl komunismus velmi „nevyčpělý“.

V průběhu diskuse jsme velmi rychle pochopili, že bylo zúžení tématu sice naprosto nezbytné a jistým způsobem naši diskusi užitečným způsobem strukturovalo, ale nemohli jsme se vyhnout obecnější debatě o našem školství vůbec a nakonec i debatě o celé naší společnosti. Naše školství nežije ve vzduchoprázdnu, nejen děti ve školách, ale i společnost jako celek je předmětem mimořádně silné indoktrinace. Témata, jako je genderová rovnost, výchova k planetárnímu vědomí, výchova k evropanství, výchova k „zelenému“ vidění světa, atd., zásadním způsobem ovlivňují nejen děti, ale i jejich rodiče. Jeden z účastníků Rozmluv, ředitel mimopražského gymnázia, vyslovil velmi významnou tezi, že na rozdíl od minulosti učitelé už nemají dostatečné spojence v rodičích a prarodičích, o které by se mohli opírat, což je mimořádně varovné. Děti jsou nicméně náchylnější k rafinovaně provozované indoktrinaci (která, jak chceme zdůraznit, je něco úplně jiného, než výchova) než dospělí. Jen jeden z účastníků debaty prezentoval názor, že mladí lidé byli a jsou imunní vůči všem formám indoktrinace. (To je asi stejné, jako když někdo sebevědomě říká, že na něj nepůsobí reklama!) Většinový názor byl zcela opačný, děti jsou vůči této indoktrinaci daleko bezbrannější.

Dominantním názorem byl pocit eroze, rozkladu a destrukce českého vzdělávacího systému. Diskutující to vidí v celé řadě symptomů (které jsou součástí obecnějšího rozkladu institucí širších – státu i rodiny). Prvním z nich je opouštění tradičního, osvědčeného modelu českého (v mnoha aspektech středoevropského) vzdělávacího systému a jak řekl jeden z účastníků „neustálé koukání se do zahraničí“ jako návod toho, co máme dělat. Opakovaně byla připomínána snižující se náročnost našich škol, což rozšiřuje prostor pro „měkká“, doktrinální témata. Převažuje záměr „nepřetěžovat děti“, hlavně s nimi diskutovat, nechtít na nich moc studia a domácích úkolů a ponechávat jim co nejvíce volného času. (Dodal bych na sledování Facebooku.) Hlavně, aby bylo co nejméně nezáživného vzdělávání a co nejvíce zábavy.

Trápí nás dlouhodobý tlak na odklon od „klasického vzdělávání k utváření nového člověka“ podle ideálu dnes dominujícího evropského politicky korektního, navýsost levicového, progresivistického uvažování. Nejprve se nám líbil cíl „zafixovat hodnotově neutrální vzdělávací systém“, ale uvědomili jsme si, že vzdělávání ve vzduchoprázdnu není možné. Výzva k hodnotově neutrálnímu školství je na první pohled pěkná a lákavá, ale hodnot, na kterých stojí naše západní (a evropská) civilizace se nesmíme vzdát. Účastníci diskuse měli pocit, že se jich naše společnost (v souladu s evropskými trendy) vzdává. Slova jako „genderová korektnost učebnic“ (z materiálu našeho Ministerstva školství ze září 2013) v drtivé většině rodičů – zdá se – nevzbuzují takový šok a nesouhlas jako u účastníků naší včerejší diskuse.

Jak řekl jeden z diskutujících, „naše školství většinou reaguje jen na menšinové zájmy a názory“, neboli, většinový názor absentuje. Je to způsobeno i tím, že se tímto tématem nezabývají (a od roku 1989 nikdy nezabývaly) naše hlavní politické strany, role ministra školství byla vždy podceněna. (Mířilo to i na mne, přiznával jsem, že jsem za dlouhá léta ve funkci předsedy vlády žádného kvalitního ministra školství nenašel.) Nechtěli jsme sice mluvit o detailech, ale řada diskutujících zevnitř školství jako obří problém zdůrazňovala specificky školské věci, jako jsou rámcové vzdělávací programy (RVP), záměr kariérního řádu učitelů, úlohu a kvalitu pedagogických fakult, atd., ale o tom naše debata primárně nebyla.

Při debatě o relativní míře indoktrinace bylo připomínáno, abychom nepodceňovali indoktrinaci 80. let. To bylo zdůrazňováno zejména těmi, kteří tato léta prožili ještě jako studenti nebo jako začínající pedagogové. Moje generace měla už v těchto věcech dávno jasno a měla pocit, že komunismu už nikdo nevěří. To je nepochybně k hlubší diskusi, na jiném fóru. Převažoval názor, že je dnešní indoktrinace větší než tehdy. V 80. letech byla vyprázdněná a nepřesvědčivá, dnes daleko více než tehdy přichází „od zapálených jednotlivců zdola“. Tím se dostávám k elementárnímu členění na indoktrinaci shora a indoktrinaci zdola. I když bylo připomínáno, že je to složitější, přesto se toto rozlišení zdá užitečné.

Za indoktrinaci shora považujeme oficiální dokumenty (a každodenní politiku) Ministerstva školství i obecnou politiku vlády, která bez sebemenších výhrad přijímá a prosazuje názory a postoje přicházející z Bruselu. Za mimořádně nebezpečné bylo považováno nepřetržitě šířené přesvědčení, že „českému vzdělání pomohou jen evropské fondy“, neboť tyto evropské fondy jsou spojeny s naprosto nevyhnutelnou indoktrinací politicky korektními evropskými tématy současnosti. Za indoktrinaci zdola (či možná z boku) považujeme aktivity nejrůznějších NGO, které s mimořádnou intenzitou – jak na svých vlastních zkušenostech dokumentovala řada přítomných ředitelů škol – dnes a denně vystupují ve školách s propagací jistých ideových doktrín, nikoli standardního vzdělávání, často za peníze našeho státu či za evropské fondy. Za velmi nebezpečné bylo považováno masové bujení nových měkkých oborů na našich vysokých školách, které fakticky znamenají „průmysl na výrobu budoucích aktivistů“. Za mimořádně negativní bylo považováno působení Strany zelených, která má neutuchající vliv, i když už dávno ve vládě a v parlamentu není. Dělení na indoktrinaci shora a zdola má své neostré hranice, nesmíme zapomínat na narůstající „privatizaci veřejné moci různými neziskovými organizacemi“, což je jedním z nešťastných trendů dnešní doby.

Mohl-li bych to shrnout, převažoval názor, že je trend zhoršující – méně výchovy a vzdělávání, ale více indoktrinace. Nikoli jako menšinový zazněl názor, že dnešek je zatím pouze „šimrání“, že všechno naznačuje, že velmi brzy „přituhne, že ve jménu pokroku žádná legrace nebude“. Spolu s tím, jak bude více a více zadrhávat evropský projekt a evropská ekonomika, bude i v tomto ohledu přituhovat. Souboj o naše školství je – ač si to drtivá většina lidí (zejména rodičů) vůbec neuvědomuje – „jednou z hlavních bitev současnosti, v níž se vede tichá válka o budoucnost mladé generace“. Tento boj o školství, ale i o rodinu, je politickým zápasem par excellence, ale jako politický u nás – na rozdíl od jiných zemí – veden není. Je to zatím jen jednostranné tažení bez důsledné obrany těch z nás, kteří to vidíme úplně jinak. Právě proto jsme zorganizovali tyto Rozmluvy.

Praha, 20. III. 2014, Zdroj: klaus.cz