Pokud se skutečně seznámíte s Ukrajinskými reáliemi, tak vám protiruské sankce musí připadat jako nesmysl. Smysl dávají jen pokud jejich účelem je zakrytí vlastní neschopnosti v něčem jiném a strachu před skutečným nepřítelem. Nejprve bych snad popsal vlastní myšlenkový vývoj týkající se daného tématu. Od mých šesti let, kdy jsem u nás viděl jezdit sovětské tanky, jsem Rusy nijak zvlášť nemusel – jemně řečeno. Když u nás padl komunizmus a následně ona „dočasně rozmístěná“ vojska konečně vypadla, moje radost byla nesmírná. Proto když jsem se doslechnul o tzv. oranžové revoluci, věřil jsem tomu, že taky jde o něco podobného a v souladu se zvěstmi šířenými našimi masmédii jsem věřil, že Janykovyč je jakýsi komunista, který se nějakými pikli stal ukrajinským prezidentem, načež ho ukrajinští demokraté demonstracemi donutili abdikovat a následně vyhráli s Tymošenkovou v čele.

Putin a Medveděv se smějí

Když ovšem v následujících volbách Janukovyč opět vyhrál, přičemž demokratičnost voleb nikdo nezpochybňoval, začalo mi to tak nějak neštymovat. Ke zprávám o opětovných demonstracích demokratů proti nedemokratickému Janukovyčovi jsem již přistupoval podstatně skeptičtěji. Zvláště když jsem se dočetl, že oni demonstranti diskutují s policií hlavně kameny a zápalnými lahvemi. Když navíc Janukovyč přistoupil snad na všechny požadavky demonstrantů včetně předčasných voleb, o čemž s nimi uzavřel dohodu, načež ji majdanovci hned následující den porušili, vyhnali Janukovyče jakož i část poslanců a v parlamentu došlo k hlasováním zanechávajícím ve mně silný dojem, že většině poslanců bylo jasně sděleno, že nebudou-li hlasovat „správně“, dostanou přes hubu, začal jsem se o Ukrajinu více zajímat. Po sběru dat z rozličných pramenů a jejich delšího posuzování si dovoluji předložit následnou analýzu:

Ukrajina je útvar uměle vytvořený nejen sociálními, ale rovnou komunistickými inženýry, primárně Leninem, který spojil dvě oblasti historicky ani jinak spolu téměř nesouvisející, průmyslovou část na jihovýchodě, historicky patřící k Rusku a zemědělskou část na severozápadě, patřící kdysi k Polsko-litevské říši či k Uhrám. Stalin k tomu přihodil ještě východ Polska, ze kterého vyhnal většinu Poláků a kus Československa a Chruščov ji pak ještě „obdaroval“ Krymem. Výsledkem je stát, jehož dvě zhruba stejně lidnaté části se liší jak historickou pamětí tak jazykově – na západě převažuje obyvatelstvo hovořící ukrajinsky, na východě rusky.

Tady bych vložil malou poznámku. V diskuzích jsem četl argument, že – jak dokazují statistiky – Rusové jsou na východě Ukrajiny v menšině, takže většina si určitě k Rusku nepřeje. Jenže když se podíváte na ty statistiky pořádně, tak zjistíte, že jsou tam 2 kategorie – Rusové a rusky mluvící Ukrajinci. A zatímco ta první převažuje jen na Krymu, ty 2 dohromady na celé východní Ukrajině. Ač nemám k dispozici žádný průzkum jak přesně cítí průměrný r.m. Ukrajinec, něco mi říká, že v momentě, kdy začne někdo, jako třeba majdanská vláda ihned po uchopení moci, ale i Porošenko v návrhu nové ústavy, chtít uzákoňovat omezení používání ruštiny, rázem budou hlavní politická přání takového r.m. Ukrajince od Rusa k nerozeznání.

A k dovršení všeho jsou tady rozdílné zájmy ekonomické. Západ je zemědělský a potřeboval by bezcelně vyvážet obilí do EU. Východ má těžký průmysl, jehož výrobky potřebuje vyvážet do Ruska. (Ono se vzhledem k jejich zastaralosti moc jinam vyvážet nedají.) Pochopitelně nejlépe rovněž bezcelně. Potíž je v tom, že bezcelní obchod s EU a s Ruskem se vzájemně vylučují.

Toto západo-východní rozdělení má za následek, že většina lidí v posledních 15-20 letech volila dle tohoto rozdělení a nějaké jemnější členění politiků dle programu či dle jejich poctivosti bylo pod hranicí jejich vnímání. Stejně jako se v rámci tohoto trvale přítomného napětí nemohlo nijak dařit omezit ohromnou moc nevolených oligarchů, jakýchsi kříženců mezi feudály a mafiánskými kmotry. V zemi navíc asi řádí i různé další mafie více či méně napojené na úřady. Důsledkem je státní správa, ve které korupce není politováníhodným občasným jevem, nýbrž všem známou normou. Veřejnou moc se snaží přeměnit na peníze skoro každý, počínaje celníky beroucími úplatky za to, že lidi na hranicích nenechají zbytečně hodiny čekat a končíc prezidenty, hromadícími miliardové majetky způsoby, při nichž by se i MUDr Ráth červenal. Tudíž pokud někdo řekne, že Janukovyč byl lump, který kradl, má pravdu. Pokud ovšem řekne totéž o Tymošenkové, má ji taky. Dle míry poctivosti se ukrajinští prezidenti nedělí.

Důsledkem této úžasné správy pak je mj. to, že Ukrajina je asi jediným státem bývalého SSSR, ve kterém od pádu této říše zla dosud nestoupla životní úroveň. Což znamená, že je dnes výrazně chudší i než okolní ruské regiony, tudíž představa zaostalého Ruska, snažícího se připojit bohatší území na Západě, v případě Ukrajiny platit nemůže.

Za těchto okolností mohl být původně asi dobře míněný návrh šéfů EU na přičlenění Ukrajiny k EU – které implicitně znamená bezcelní obchod s EU a celní režim s Ruskem shodný s EU – těžko něčím jiným než pomyslným rozhrábnutím žhavých uhlíků v doutnajícím ohništi. Janukovyč, volený hlavně východem, to těžko mohl neodmítnout, načež v k západu patřícímu Kyjevu vypukly pouliční kravály, decentně zvané demonstrace. Západní podpora násilnických chaotů coby „demokratů“ pak uspíšila příchod katastrofy.

Pochvalné mručení EU a USA doprovázející násilné převzetí moci majdanisty pak zřejmě ještě povzbudilo jejich nacionalistické křídlo (pokud tedy mají i nějaká nenacionalistická) k využití situace pro legislativní omezení nenáviděné ruštiny, což se ovšem asi stalo pověstnou poslední kapkou do číše trpělivosti východňárů, aby začali také jednat namísto čekání co z nové prozápadní vlády ještě vyleze.

První zareagoval nepřekvapivě Krym – jednak je tam nejvíc Rusů, druhak měl vlastní regionální parlament, třeťak má ve vyhlašování samostatnosti slušnou praxi. Jak jsem totiž trochu zapátral po poslední historii Krymu, tak jsem zjistil, že jejich parlament vyhlásil samostatnost na Kyjevu za posledních dvacet let už asi čtyřikrát. V minulosti se toho akorát nikdo v zahraničí nechytl, tak to vždy skončilo jednáním s Kyjevem, naposledy jim dost rozšířili autonomii. Strany, které měly v programu samostatnost, resp. připojení k Rusku, ovšem na Krymu stále vyhrávaly volby. Dá se tedy říci, že kdyby o tom rozhodovali pouze Krymani, tak jsou v Rusku už dávno. Otázky zda byly v referendu správně položené otázky, zda ruská armáda přišla na Krym již před referendem nebo až po něm apod. jsou ve světle těchto faktů pro posouzení skutečné vůle Krymanů celkem irelevantní. Většina Krymanů si do Ruska přála už dávno, když jim Putin po připojení zvýšil státní platy a důchody na ruskou úroveň, tak příznivců Ruska těžko ubylo a po té, co majdanská vláda zahájila ve zbytku východní Ukrajiny „protiteroristickou operaci“, možná proti ruskému občanství nemají tolik výhrad ani leckteří krymští Tataři. Verbální snaha „odvrátit ruskou agresi“ a navrátit ubohé Krymany zpět na Ukrajinu ze strany západních humanistů je tak klasickou snahou o páchání dobra proti vůli obdarovávaných.

Průběh operace, kterou Rusko situaci využilo, je pak velmi poučný i pro posouzení „ruského vměšování“ na Donbase. Po vyhlášení nezávislosti a naplánování referenda krymským parlamentem se tam zřejmě objevili neoznačení ruští vojáci, kteří postupně převzali mocensky podstatná místa v zemi. Více než 90% ukrajinských vojáků na Krymu dislokovaných se rozhodlo pro loajalitu k nové moci a posléze přejití k ruské armádě. Po proběhnutí referenda už zbývalo jen (bezproblémové) odhlasování připojení v ruské Dumě a uzavření hranic. Nemýlím-li se, tak vše trvalo asi 2 týdny. Kyjevská vláda se nezmohla vůbec na nic. Následně ovšem, poté, co Putin zvedl tamní důchody a státní platy, hovořil ruský ministr financí o znárodňování ruských soukromých důchodových fondů ve prospěch Krymu. Což znamená, že připojení proběhlo rychle a hladce, ale následně to stálo dost peněz. Vzhledem k tomu, že Rusové mají na Krymu základnu vojenského loďstva, za kterou platili Ukrajině nájem a Krym má z vojenského hlediska strategickou polohu pro Černé moře, se to ovšem vyplatilo.

Donbas je mnohem lidnatější, nicméně žádná základna zde není a strategickou polohu Donbas taky nemá. To znamená, že náklady by byly výrazně větší, přitom kompenzace nulová. Tudíž jakkoliv by si asi srdce ruského nacionalisty jeho připojení přálo, z pragmatického pohledu by připojení Donbasu k Rusku byla čistá ztráta. A Putin je v prvé řadě tvrdý pragmatik.

Což taky dobře vysvětluje, co se tam dělo. Z průběhu připojení Krymu je, myslím, více než jasné, že kdyby Putin Donbas skutečně chtěl, tak by ho už dávno měl. Trvalo by to asi o něco déle než připojení Krymu, nicméně určitě mnohem kratší dobu než jakou potřebovala kyjevská vláda na reakci.

Představa, že by usiloval o Donbas tak, že by nejprve separatisty vyzval, aby odložili referendum, potom týdny čekal až majdanisti dají ukrajinskou armádu jakž takž dohromady, aby jí mohli poslat na východ, poté by přihlížel, jak mu z Donbasu dělají kůlničku na dříví a pobíjejí tam jeho příznivce, přičemž by tam občas tajně poslal pár vojáků či trochu techniky, je směšná. Ať je co je, není idiot.

Z toho důvodu i obviňování Ruska z války na Ukrajině, potažmo vyhlašované sankce jsou naprostá pitomost, tedy pokud by měly skutečně plnit deklarovaný účel, tj. zastavit ruské vměšování na Ukrajině. Vzhledem k nadšení, které vzbuzuje u západních politiků napříč politickým spektrem, ve sdělovacích prostředcích a zřejmě i u mnoha prostých občanů (stačí si přečíst nějaké diskuze na netu), je ovšem jasné, že nějaké účely plní. Důvodem, proč jsem tak dlouho váhal s napsáním něčeho o Ukrajině, bylo právě to, že mi dlouho nebylo jasné, co může být příčinou tohoto kolektivního blbnutí.

Teprve nedávno mi napadlo, co by mohl být klíč k pochopení. Naše civilizace je ohrožena řadou věcí. Vymíráním, stárnutím, hospodářskou krizí a zejména expanzivním islámem, který dávno není jen před branami. S vymíráním a stárnutím se bez duchovní a morální změny nic dělat nedá (přičemž o jediném pravém Bohu nechtějí Evropané, veřejně demostrující pýchu na své hříchy, ani slyšet a morálka je dávno již skoro sprosté slovo), s hospodářskou krizí také ne (ono její hlavní příčiny – astronomické státní dluhy a feudální zdanění – by se daly řešit až po radikálním osekání veřejných výdajů, jenže snižování výdajů spolehlivě prohrává volby – jistě i tento jev není bez duchovních a mravních souvislostí) a vystoupit proti islámu je nebezpečné z jedné strany ze strany islamistů, schopných a ochotných poslat na kritika vrahy (u nás se víc dost málo o tom, že třeba Geert Wilders přespává co chvíli někde jinde, převážně ve vojenských barácích, aby ho nedostali), tak ze strany neomarxistů, schopných kohokoliv nejen společensky znemožňovat, ale i dostat před soud za „islamofobii“. Takže skutečné problémy se „řeší“ tak, že se akorát prázdně žvaní, což nejspíš vnitřně žere i samotné protagonisty. A najednou se objeví tak skvělá příležitost se předvést jako „rozhodní, udatní, zásadoví..“, a přitom bez rizika a v souznění s davem – no nekupte to.

Všichni možní politici i veškeré možné tzv. osobnosti, vůči všemožným jiným zlům a vůči agresivnímu islámu obzvláště jindy tak „tolerantní“ (čti islamoservilní) se náhle zásadně vymezují proti „ruskému nacizmu“, „obdobě roku 68“ apod. I média, jindy tak brojící vůči populizmu, zjednodušování problémů apod., se náhle trumfují, kdo napíše útočnější filipiku proti Putinovi. I spousta běžných lidí využívá možnost jak nadávat na „Putlera“, který není muslim, žena, černoch ani homosexuál, čímž nepatří k žádné v neomarxistické atmosféře nedotknutelných skupin, stejně jako si užívat kolektivní zášť vůči „Rusákům“ neboť na rozdíl od i jen mírně kritických postojů vůči jiným skupinám jim za to nehrozí osočení z předsudečnosti či nějaké fóbie.

Na závěr si dovolím jen upozornit na zajímavý paradox, že totiž zatímco se v rozhodnosti vůči Putinovi zřejmě leckdo cítí jako komunistobijec, ve skutečnosti je to naopak požadavek zachování územní celistvosti Ukrajiny, který se vlastně rovná přání uchovat (otrávené) komunistické dědictví.

A démon Alláh v EU i v Rusku postupuje…

Zdroj: euRABIA.cz