V ČT právě představitel lékařské komory dr. Kubek vyložil zděšeným pacientům záměr prosadit do zákonů možnost zbavit se snadněji nepohodlných nemocných. ČT zřejmě není schopna zajistit veřejnosti objektivnější informace – sehnat i jiné názory, nikoli jen od lobby v bílých pláštích. Proto nabízím vlastní dovětek – to, co obsahují v této oblasti zahraniční zákony a co v těch našich chybí. Mezi lékařem a pacientem by samozřejmě měl existovat vztah vzájemné důvěry, to je základní předpoklad úspěšnosti léčby. Jenže ani lékaři, ani pacienti nejsou vždycky ideální.

Milan Kubek

Lékaři někdy chybují, a pacienti se na ně zlobí. Lékař někdy chybuje v diagnostice nebo léčbě, pacient si někdy postěžuje. Anebo je chyba na straně pacienta, nemusí jít vždy o zlý úmysl, prostě si špatně zapamatuje rady lékaře, užije lék nesprávně apod. Taky existují pacienti, s nimiž je více práce, např. jsou závislí na alkoholu nebo trpí duševními problémy. Ale i oni mají a musejí mít právo na kvalitní péči a slušné zacházení.

Pak je tu ještě jeden problém: čeští lékaři špatně snášejí svobodu pacienta rozhodnout se sám – co z názorů lékaře akceptuje a co nikoli, říká se tomu právo na sebeurčení zaručené mezinárodními úmluvami i českými předpisy. Pacient jednoznačně má právo vybrat si alternativu léčby, pokud existuje, akceptovat jen část doporučení lékaře atd. – z tohoto důvodu mu lékař nesmí hrozit tím, že ho vyřadí z kartotéky.

Jak se tyto problémy řeší v okolních vyspělých zemích? Např. v SRN, Rakousku či Švýcarsku?

Tam mají smluvní lékaři zdravotních pojišťoven povinnost v zásadě vzít každého pacienta, který se k nim přihlásí, navíc pak musejí vzít i určité procento těch „nepohodlných“, např. curyšští praktičtí lékaři musejí vzít narkomany, jinak by nedostali smlouvu se svazem pojišťoven.

Při pracovním přetížení lékař nemůže říct dalšímu „Já vás už nevezmu“ (jak je tomu bohužel u nás, kde se nic nekontroluje), západní smluvní lékaři musejí vzít i tzv. odkladný případ a čekat, až se vyřeší přechod pacienta k jinému méně zatíženému lékaři. Pojišťovny i správní úřady na rozdíl od ituace v ČR kontrolují pracovní vytížení lékařů, takže tam se lékař rozhodně nemůže zbavit pacienta pod záminkou přepracovanosti.

Platí tedy základní pravidlo – dokud si sám pacient nebo příslušná instituce (úřad, pojišťovna) nenajde náhradu, musí se o něj dále starat lékař, jehož si občan zvolil.

Pamatuje se i na vztah ne/důvěry: Např. němečtí lékaři mohou oslovit pacienta, zeptat se ho, zda k nim má dostatečnou důvěru. zda nechce zvážit přechod k jinému lékaři, k němuž by měl více důvěry. V zásadě ale opět záleží na pacientovi, zda se rozhodne změnit lékaře. Původní lékař musí počkat, až se najde náhrada, nesmí dopustit, že by pacient neměl žádného lékaře. A to i v případě odkladné péče, nikoli jen při akutních problémech – jak se nám snaží namluvit dr. Kubek.

Stejně důležité je, že západní země zajistily pacientům rychle a snadné mimosoudní šetření stížností. Vynikjícím vzorem je mj. Rakousko, kde existují regionální stížnostní komise, jimž předsedá na zdravotnictví nezávislý právník, přísedícími jsou zdravotníci (nespojení s konkrétním sporem) a zástupce pacientů (schválený zemským úřadem v dohodě s pacientskými organizacemi). Pokud by tedy lékař trval na tom, že určitého pacienta nechce v kartotéce, musel by stejně počkat, až se najde náhradní kvalitní řešení, ev. by spor řešila zemská komise. Pokud by lékař argumentoval: On – pacient – nesouhlasí vždycky s mými názory nebo na mě píše stížnosti, komise by se zajímala o to, zda existuje důvodné podezření, že lékař svou profesi nezvládá.

Zdroj: Blog autorky