Berlín vyhrožuje Ankaře ukončením vojenského partnerství

Orchan Sattarov 
13. září 2017 

V Německu je při současných antipatiích k „erdoganovskému“ Turecku velmi aktuální otázka ukončení vojenských dodávek do této země. Záležitost je přetřásána zejména mezi politiky a ve sdělovacích prostředcích. 

V souvislosti s tím je pochopitelná odmítavá reakce na oznámení tureckého prezidenta o uzavření dohody s Ruskem na nákup protiletadlového raketového systému S-400. Die Welt píše:

„Kupující má právo, ale ne vždy. Mluví-li se o raketách třídy země – vzduch, které v těchto dnech objednává Turecko u Vladimira Putina, potom se zejména on stává dodavatelem řídícím hru. Vždyť se spolu s hardwarem nezbytně dodává i software.“

Podle autora článku umožní rozmístění tureckých S-400 ruské výroby nahlédnout Rusku „do intimních míst“ západní obranné aliance. Aby bylo možno se tomu vyhnout, musí blok NATO své svazky s tureckým letectvem omezit na naprosté minimum. Jenže německé vydání nemluví o tom, že ruské raketové systémy S-300 mnoho let hlídají nebe nad Řeckem, členem NATO, a jsou zcela integrované do protivzdušné obrany aliance. Západní média dosud na žádná nebezpečí od „vševidoucího oka“ Vladimira Putina, které tak může vidět „intimní místa“ NATO, neupozorňovala. 

Německá sociální demokracie a zelení před volbami do Bundestagu rozvířily téma zákazu dodávek zbraní Ankaře a přivedly do úzkých Křesťansko-demokratickou stranu Angely Merkelové. Jak ona sama, tak funkcionáři její strany jsou skeptičtí k myšlence ukončení vojenské spolupráce s Tureckem. Má to dvě příčiny: Jednak Merkelová, která nepochybně ve volbách zvítězí, chápe, že nakonec bude muset sama opět budovat vztahy s Erdoganem (hlavní bod dvoustranného jednání jsou běženci) a za druhé se sama idea ukončení spolupráce v obranné sféře zdá být pochybná z pohledu praktické realizace. Německo má závazky k NATO a zde nemůže jednat samostatně. Kdyby se skutečně Německo zřeklo vojenské spolupráce s Tureckem, střelilo by se, s ohledem na své zájmy, do vlastní nohy. Například německý zbrojní koncern Rheinmetall plánuje výstavbu tankového závodu v Turecku se čtyřicetiprocentní účastí. Pokud se vojenské spolupráce zřeknou Němci, okamžitě jejich místo zaujmou Francouzi nebo Britové. Taková místa se nenechávají prázdná. 

Nákupem S-400 ukázalo Turecko aliančním partnerům posílení svých vztahů s Moskvou nejméně do doby, než se domůže ze strany NATO respektu ke svým národním zájmům. Letos v červnu napsaly noviny Yeni Safak, blízké turecké vládě, že jako protiváhu ruských S-400 nabídly USA své Patrioty, avšak za mimořádně nevýhodných podmínek, vysokou cenu bez možnosti transferu technologií, který Turecko tradičně žádá. Navíc Ankara neprominula USA vojenské dodávky Kurdům, jejich oddílům lidové obrany YPG. Je zřejmé, že Ankara nákupem S-400 riskla téměř otevřenou konfrontaci s USA a na nynější hrozby politiků Německa nemá důvod reagovat. Přerušení dodávek německých zbraní nemůže být pákou k nátlaku na Turecko, jehož vojensko-průmyslový komplex je technologicky rozvinutý a kryje značnou část potřeb vlastní armády. Německo není ve vojenském obchodování s Tureckem na předním místě. Rusko je dnes vítězem, s Ankarou uzavřelo pro sebe komerčně i politicky výhodný kontrakt. 

Převzato z Vestikavkaza.ru

Outsidermedia