„Bude-li to má povinnost, vysvětím biskupy“ (1987)

Rozhovor s J. E. arcibiskupem Lefebvrem

Vaše Excelence, vaše poslední veřejné prohlášení důrazně odsuzuje modlitební setkání v Assisi... Nemáte dojem, že si [toto prohlášení] plete ekumenismus papeže Wojtyly s pokroucenou ideologií mezináboženského dialogu – jež byla tak v módě v posledních letech – a která popírá historickou jedinečnost křesťanské spásy?

Vidím jen jeden druh ekumenismu: toho druhu, jejž propaguje koncil, a který zdůrazňuje úctu k falešným náboženstvím a spolupráci s nimi v rovnocenném postavení. To je nové pojetí v rozporu s Tradicí, které se tímto způsobem vnucuje. Namísto „misijní“ Církve vidíme novou „ekumenickou“ Církev. Setkání v Assisi posvěcuje tuto novou Církev a to je neuvěřitelně skandální. Na druhou stranu, tato iniciativa má významný precedens: před více než sto lety, v roce 1894, se v Chicagu konal velkolepý Kongres světových náboženství, jehož se účastnili někteří američtí katoličtí biskupové.

Když porovnáte jejich tehdejší proslovy s tím, který papež přednesl kardinálům vloni v prosinci o „duchu Assisi“, naleznete nápadnou podobnost. Ale před sto lety papež Lev XII. naprosto odsoudil účast biskupů Spojených státu na tomto kongresu v Chicagu. Ne, je to skandál, veřejné rouhání: pomyslete na katolické misionáře v Africe, kteří v televizi viděli zástupce animistických náboženství modlící se v Assisi na papežovo pozvání...

V jakém duchu budou moct pokračovat ve své náročné práci evangelizace mezi obyvatelstvem, které následuje tyto pohanské rituály? Je-li spása možná i bez obrácení ke Kristu v Církvi a při tom, kdy se nadále uctívají něčí falešní bohové, jaký smysl má pokračovat nyní v misiích? Všechna náboženství jsou tudíž rovnocenná a dobrá... Kdyby tento papež žil v době římského pronásledování raných staletí, možná by křesťanství nalezlo uctivé místo v panteonu náboženství.

Karikujete ekumenismus papeže! Jan Pavel II. nikdy neřekl, že každé náboženství je řádnou cestou spásy. Dokonce i v Assisi jednoznačně vyhlásil jistotu, že pouze Kristus dává spásu a přivádí přirozený náboženský cit ke šťastnému konci.

Zajisté, papežův postoj není postojem pouhého liberalismu, který říká, že všechna náboženství jsou stejná. Je však možné hovořit o liberálním katolicismu, který upřednostňuje svědomí a subjektivizuje pravdu, kterou nicméně vyznává. Nesouhlasíte, jestliže však pečlivě prozkoumáte protokol následovaný v Assisi, uvidíte, jak „filozofií“, která jej inspirovala, bylo umístit všechna zastoupená náboženství na úroveň naprosté rovnosti. Člověk může namítat, že papež byl usazen uprostřed pozvaných, ale já jsem si jistý, že až pojede do Tokia během příští verze modlitebního shromáždění, nebude již zaujímat zvláštní nebo čelní místo, protože již nebude pánem domu. Bude jedním mezi mnoha jinými.

Setkání v Assisi v roce 1986

Nicméně, když jste opustil audienci, kterou jste měl [u papeže] 18. listopadu 1978, byl tón vašich prohlášení zcela odlišný: „Jsem přesvědčen,“ řekl jste, „že s Janem Pavlem II. se vše stává možným.“ Čemu přisuzujete svou změnu postoje?

Byl jsem zasažen pasáží z jeho proslovu, v níž tvrdil, že koncil se musí číst ve světle Tradice. „Konečně,“ řekl jsem si, „můžeme doufat v revizi Druhého vatikánského koncilu.“ Moje očekávání však bylo zklamáno. Kdo ví, možná to byli lidé v Kurii, kteří mu zabránili jít dál po této cestě... Všichni vědí, že ve Vatikánu je aktivní vlivná liberálně-zednářská mafie, bez jejíhož „placet“ [souhlasu] není možná žádná změna. A tak jsme dospěli do současného momentu Církve, v němž se slaví vítězství liberalismu.

Setkal jste se po oné audienci ještě někdy s papežem soukromě?

Ne, neměl jsem žádné „oficiální“ kontakty s výjimkou kontaktů s kardinálem Ratzingerem, kardinálem Oddim a kardinálem Gagnonem. Za „neoficiálnějších“ podmínek jsem se také setkal s Francouzem Jeanem Guittonem, který, jak se zdá, má nesmírný zájem o můj „případ“. [Tento filosof se později snažil arcibiskupa přesvědčit o pravověrnosti koncilu a rozmluvit mu chystaná biskupská svěcení. – pozn. překl.]

Můžeme se domnívat, že během těchto rozhovorů jste diskutovali možná řešení vašeho „případu“. Můžete o nich hovořit?

Svatý stolec by byl ochotný „regularizovat“ existenci našeho díla, Bratrstva sv. Pia X., jemuž byl církevní souhlas udělený 1. listopadu 1970 odebrán v roce 1975 rozhodnutím, které považuji za právně neplatné. Řekli, že papež by byl vcelku ochoten ustavit Bratrstvo jako osobní prelaturu. Nadto bychom měli povolení, částečně již poskytnuté indultem z roku 1984, slavit mši podle starého ritu  sv. Pia V. To vše však za podmínky, že podepíšeme deklaraci plně akceptující výnosy a reformy Druhého vatikánského koncilu. To však pro nás ve svědomí není možné.

Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj