Vatikánský Sekretariát pro komunikaci zablokoval přístup k internetové stránce Correctio Filialis De Haeresibus Propagatis. Jde o o pětadvacetistránkový dopis podepsaný čtyřiceti významnými katolickými duchovními, profesory teologie a laickými akademiky.

Blokace stránek pro počítače připojené na počítačovou síť uvnitř Vatikánu, státu, který měří vzdušnou čarou od jednoho konce na druhý nějakých 700 až 900 metrů je podlé, příznačné a směšné zároveň. Navíc, čistě technicky vzato, kdokoli má pochopitelně možnost ujít pár kroků na italské území, případně se připojit přes italskou mobilní síť přímo z Vatikánu.

Práce ničitele

Papež František, levicový revolucionář, pro Církev a křesťanský svět do konečných důsledků vzato bezesporu jedna z největších pohrom v dvoutisíciletých dějinách, pokračuje se svými loutkovodiči i nohsledy ve svém zničujícím tažení. Občas se zdá, že trochu ztrácí dech, aby se pak s ještě větší rasancí a takřka hulvátskou neomaleností pustil zase do díla.

V čem celá jeho “práce” spočívá, jaké používá nástroje, stejně jako bezpočet jeho konkrétních skandálních slov a činů bylo již (nejen) na stránkách Protiproudu mnohokrát popsáno. Někdy se Františkovo působení s jistou mírou cynismu naopak označuje za prospěšné pro udržení či obrození katolické víry a tradice. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří takzvaný modernismus díky svému lepšímu vzdělání a tradičnější původní formaci zahalovali do sofistikovanějších frází, František na to jde po stachanovsku. Teprve takto do plné nahoty odhalený antikatolický radikalismus - ve spojení s aktuálními politickými a společenskými tématy dneška - dokáže probouzet z letargie širší okruh věřících, ale i kleriků či teologů.

Kritických komentářů z různých směrů přichází od začátku Františkova pontifikátu bezpočet. Současně se ozývá množství zoufalých křesťanů, kteří správně vnímají současný kurs hlavy Církve jako neslučitelný s křesťanskou vírou a morálkou. Mnohé z takovýchto naléhavých dopisů zveřejnila nejrůznější média. Velký rozruch nastal, když byla zveřejněna “dubia” (žádost o vyjasnění především pěti pochybných pasáží) čtyř významných kardinálů k papežské exhortaci Amoris Laetitia pojednávající především o problematice rodiny.

Závažnost této výzvy a zodpovědnost v pojednávaných morálních otázkách uložila papeži de facto povinnost jednoznačně se k celé věci vyjádřit. A jak to dopadlo? Bouřlivá diskuse probíhala řadu měsíců, František to však ignoroval a k ničemu se nevyjádřil, což lze vnímat jako dosud nedostižný vrchol ignorance, totální pohrdání svým úřadem i stamilióny věřících.

Čtěte ZDE: František: Antipastýř ve službách nepřítele? Probuďme se z narkózy! Totální demoralizace je na obzoru. Kapitální blud a urážka všeho svatého. Zvrácenost a zrada, jež historie nepamatuje. Nad propastí

Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů

Druhá, podobně významná výzva, přichází právě nyní. Dopis “Correctio…” byl papeži doručen 11. srpna 2017. Odpověď - jak jinak - opět nepřišla. Proto byl text zveřejněn 24. září. K listu se mohou připojit další signatáři (jen pro to nyní nemohou využít vatikánskou počítačovou síť), proto další významná jména přibývají.

Překlad názvu dopisu do češtiny zní "Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů”, což s ohledem na postavení papeže v rámci Církve samo o sobě vypovídá o závažnosti situace. Dopis pak především konstatuje, že papež svou apoštolskou exhortací Amoris laetita a dalšími souvisejícími slovy, skutky a nečinností prakticky prosazoval 7 heretických postojů týkajících se manželství, mravního života a přijímání svátostí a způsobil šíření těchto heretických názorů v Církvi. Tato situace nemá obdoby.

Dopis se dělí na tři části. Nejprve signatáři vysvětlují, že jako věřící a praktikující katolíci mají nejen právo, ale především povinnost takové napomenutí nejvyššímu pontifikovi vydat. Ostatně samotný Kodex kanonického práva žádá, aby kompetentní osoby nemlčely, jestliže pastýři Církve vedou stádo na scestí. Není v tom žádný konflikt s katolickou naukou o papežské neomylnosti, neboť Církev učí, že aby mohly být papežské výroky pokládány za neomylné, musí papež splnit přísná kritéria.

Papež František je nesplnil. Neprohlásil, že tyto heretické názory jsou definitivní naukou Církve, ani neřekl, že je katolíci musejí přijímat se souhlasem víry. Církev učí, že žádný papež nemůže tvrdit, že mu Bůh zjevil nějakou novou pravdu, jíž by katolíci byli povinni věřit.

Zásadní je pak druhá část dopisu, která je oním „ Napomenutím“. Vyjmenovává seznam pasáží exhortace Amoris laetitia, které zakládají heretické postoje nebo heretické postoje alespoň povzbuzují. K tomu je připojen seznam výroků, skutků a opomenutí papeže Františka, z nichž je nade všechnu pochybnost zřejmé, že si papež přeje, aby se tyto pasáže vykládaly skutečně způsobem heretickým!

Papež dokonce připouští názor, že poslušnost vůči Božímu zákonu může být v různých situacích nemožná nebo nežádoucí a že Církev by měla v některých případech akceptovat cizoložství jako stav slučitelný s praktikováním katolické víry. To tu ještě v dějinách skutečně nebylo.

Čtěte ZDE: Od přímého svědka ekumenické prostituce v Lundu: Luteránské "Habemus papam!" Co má František společného s lesbickou biskupkou? Apokalyptické rozměry pontifikátu

Pilně v Lutherových šlépějích

Třetí část nazvaná „Vysvětlení“ rozebírá dvě příčiny této unikátní krize. Jednou z nich je sám "modernismus". Velmi zjednodušeně řečeno je modernismus názor, podle něhož Bůh Církvi nesvěřil definitivní pravdy, které Církev musí trvale učit v přesně stejném smyslu až do konce času. Modernisté tvrdí, že Bůh sděluje lidstvu pouze prožitky, o nichž lidé mohou uvažovat a na základě toho formulovat různé výroky o Bohu, životě a náboženství. Tyto výroky jsou však pouze dočasné, nikdy nejde o pevná dogmata.

Na počátku 20. století byl modernismus odsouzen papežem svatým Piem X., avšak v polovině století opět ožil a dnes až na malé ostrůvky tradice a odporu dominuje a žene křesťanský svět do zkázy.

Druhou příčinou krize je evidentní vliv myšlenek Martina Luthera na papeže Františka. List dokazuje, že Luther, zakladatel protestantismu, měl o manželství, rozvodu, odpuštění a Božím zákoně představy, které odpovídají představám, jež podporuje papež. Rovněž si všímá výslovné bezprecedentní chvály, kterou papež František tomuto německému arcikacíři věnoval.

Signatáři se neodvažují posuzovat, do jaké míry papež František uvedených sedm bludů šíří vědomě. Uctivě však trvají na tom, aby tyto bludy, které přímo či nepřímo zastává, odsoudil. Dále vyjadřují svou věrnost svaté Římskokatolické církvi, ujišťují papeže o svých modlitbách a prosí o jeho apoštolské požehnání.

Pro významné kleriky je to aktem velké osobní odvahy, neboť František se krom jiného stihl neblaze proslavit i metodami, jakými “zametá” s nepohodlnými duchovními, kteří ještě věří katolicky. Jak vážná situace je pochopíme, pokud si uvědomíme, že akt takovéhoto “synovského napomenutí” byl naposledy použit ve 14. století (naposledy byl za své bludy napomenut papež Jan XXII. v roce 1333 - své bludy na smrtelné posteli odvolal)!

Bude papež reagovat? Nebo dá svým dalším pohrdavým mlčením opět najevo, že do jeho skleněné věže znepokojené hlasy jeho bratrů v Kristu už nedoléhají?