Změnit ústavu jim ale Španělé nedovolí, takže mají takříkaje smůlu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Pak Pehe konstatuje, že se někteří europolitici (prý z obav z nákazy jejich zemí katalánským „virem“) přiklonili k tomu, že je třeba respektovat španělskou ústavu. A proti ústavnosti a právnímu státu těžko co namítat, jsou to pilíře EU.

Jenže co když je právo na sebeurčení ústavně sice teoreticky dostupné, reálně však nikoliv? Rigidní španělská ústava v podstatě osamostatnění znemožňuje!

Platí právo na sebeurčení národů nebo neplatí?

Pehe dochází k závěru, že z formálního hlediska nejsou sice katalánské požadavky z hlediska ústavy legální, to však neznamená, že nejsou legitimní. A vyjádřit tuto legitimitu v referendu opět patří mezi pilíře EU! A totéž platí pro referendum o odchodu členské země z EU!

Co s tím? ptá se Pehe, a dovozuje, že v dnešní EU nejde jen o Katalánsko, jež je jedním z několika etnicky či národnostně svébytných regionů, které v nich v době vzniku národních států byly „uvězněny“. Tolik Pehe.

Nu, škoda ponechat ty nahrávky nevyužité! Plně souhlasím, že je legitimní vyjadřovat svou vůli v referendech, řešících kromě práva na sebeurčení a členství v EU i členství v NATO! Platí totiž stará zásada, že je třeba periodicky přezkušovat samy základy všeho, na čem stojíme a na čem stavíme a kam směřujeme. To je jeden ze základních pilířů evropské civilizace – a je legitimní i tento pilíř periodicky přezkušovat, což nesmí být legálně omezeno. A když je někde činěn takový pokus, stupňuje se tlak tak dlouho, až to nedopadne pro nikoho dobře, protože, jak pravil Vladimir Bukovský, revoluce zdvihá kal od dna. Nám o tom ať někdo povídá, že.

A druhá krásná nahrávka, obzvláště ve světle vyjádření Christiana de Fouloy, představitele Asociace akreditovaných právníků pro styk s orgány veřejné moci EU (AALEP), že AALEP uznal zákonnost postupu dobrovolného vystoupení Krymu z Ukrajiny, prohlášení o nezávislosti a následné žádosti o vstup do Ruska.

Byla tak završena čtvrt století trvající snaha o osamostatnění Krymu od Ukrajiny, nejprve formou vyhlášení autonomní republiky v roce 1991, což ještě prošlo, ale následné vyhlášení samostatnosti Krymu s novou ústavou už Kyjev „nerozdýchal“, nicméně bylo dosaženo dohody. Krym se samostatnosti vzdal, ale v ukrajinské ústavě bylo zakotveno jeho právo na referendum v této věci. Krymští v roce 1994 znovu vyhlásili ústavu a zvolili prezidenta, což jim ukrajinský parlament v roce 1995 zrušil, načež krymští v témže vypracovali novou ústavu, kterou jim už ukrajinští schválili, a Krym se stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny. V roce 2014 pak krymští v souladu se speciálním článkem ukrajinské ústavy vyhlásili referendum, podle jehož výsledku pak vyhlásili Republiku Krym za nezávislý stát a požádali o přijetí do RF.

Zajímavé je, že portál Financial Times počátkem srpna napsal, že Alexej Navalnyj, na Západě popisovaný jako hlavní a snad jediný oponent Putina, ohledně Krymu navrhuje, aby tam Moskva uspořádala pod medzinárodní kontrolou druhé referendum, které by potvrdilo legitimitu Krymu začleněného do Ruské federace!

Takže Pehe, mluvě o Katalánsku, mluví vlastně o Krymu! Konečně nějaký mainstreamový novinář nepoužívá dvojího metru, a neříká, že třeba „Kosovo a Krym se nedají srovnávat“! Najednou je v Evropě tolik kolizí legálnosti s legitimitou, ústavnosti s právem na sebeurčení, že by už asi jednomu bylo blbé říkat někomu „ty nemůžeš“ (protože, jak pravil jakýsi americký politik, „je to parchant“), někomu jinému pak „ty ale můžeš“ (protože, jak pravil tentýž americký politik, „to je náš parchant“).

A tak jsme se, opět díky policejní brutalitě, snad posunuli v „budování EU“ o kousek dál. Musí však poznání vždycky tak bolet? ptá se na konci komentáře Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)