Začněte v Genesis s oblíbeným příběhem Noema, který má své kořeny v babylonském mýtu o Utanapištimovi a je známý i ze starších mytologií několika kultur. Legenda o tom, jak do archy nastupují po dvojicích zvířata, je půvabná, ale hlavní myšlenka historky o Noemovi je otřesná. Bohovi se znelíbili lidé, a tak je (s výjimkou jediné rodiny) všechny včetně dětí a také zbytku (údajně nevinných) zvířat, aby se to nepletlo, utopil.

Podráždění teologové samozřejmě budou vykřikovat, že dneska už se Genesis nebere doslovně. Ale právě a jenom o to mi jde! Vybíráme si, kterým kouskům z Bible budeme věřit a které odepíšeme jako symboly a alegorie. Takové vybírání je otázkou osobního rozhodnutí, bez jakéhokoli absolutního základu, zrovna jako když se náš ateista rozhodoval, jestli bude dodržovat ta či ona morální pravidla. Je-li jedno „morální střílení od boku“, pak to platí i pro to druhé.

V každém případě navzdory dobrým úmyslům sofistikovaného teologa bere děsivě velké množství lidí dodnes své Písmo svaté, včetně příběhu o Noemovi, doslova. Podle průzkumu společnosti Gallup mezi ně patří zhruba 50 procent amerických voličů. A bezpochyby i mnozí asijští svatí muži, podle kterých za tsunami z roku 2004 nemůže desková tektonika, ale lidské hříchy*, od pití alkoholu a tančení v barech po porušení jakéhosi triviálního svátečního pravidla. Ale na druhou stranu, kdo by se jim divil, když jsou přímo nasáklí Noemovým příběhem a nic kromě biblického učení neznají?

Celé jejich vzdělání je utvrzovalo v tom, že přírodní katastrofy jsou provázané s lidskými záležitostmi, že to jsou odplaty za zločiny, a ne něco tak neosobního jako desková tektonika. Mimochodem myslet si, že nějaké velké události, které se odehrávají v měřítku, v jakém by mohl působit bůh (nebo desková tektonika), mají vždycky co do činění s lidmi, je hodně arogantní egocentričnost. Proč by nějaké božské bytosti, která se musí zaobírat stvořením a věčností, mělo vůbec záležet na malicherných lidských zločinech? My lidé jsme tak namyšlení, že svým titěrným „hříchům“ dokonce připisujeme kosmickou důležitost!

Při zničení Sodomy a Gomory byl podobně jako Noe vybrán a ušetřen zkázy výjimečně spravedlivý Abrahámův synovec Lot se svou rodinou. Do Sodomy byli vysláni dva andělé, kteří měli Lota varovat, aby z města odešel, než přijdou plameny a síra. Lot anděly pozval k sobě domů, načež se kolem jeho domu seběhli všichni sodomští muži a požadovali, aby jim anděly vydal a oni se na nich mohli dopustit (čeho taky jiného?) sodomie: „Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme.“ (Genesis 19,5.) Ano, „poznáme“ zde má obvyklý autorizovaný eufemistický význam, který v tomto kontextu působí dosti komicky. Lotova odvaha, když jejich požadavek odmítl, svědčí o tom, že Bůh měl možná něco za lubem, když si ho vybral jako jediného dobrého člověka v Sodomě. Pak ale svatozář Lota trochu ztratila na lesku, když je odmítl se slovy: „Prosím, bratří moji, nečiňte zlého. Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.“ (Genesis 19,7-8.)

Ať tento podivný příběh znamená cokoli, jistě vypovídá mnohé o úctě, jaké se v této hluboce nábožensky založené kultuře dostávalo ženám. Lotova nabídka, že anděle vymění za panenství svých dcer, jak už to bývá, se ukázala jako zbytečná, protože andělům se podařilo záškodníky zahnat tím, že je oslepili. Pak Lotovi řekli, aby okamžitě sebral celou svou rodinu a zvířata a odešel z města, protože bude zničeno. Celé domácnosti se pak podařilo uprchnout, až na nešťastnou paní Lotovou, kterou Pán proměnil v solný sloup za to, že zhřešila – celkem mírně, řeklo by se – tím, že se ohlédla za vypuknuvším požárem.

V příběhu se ještě nakrátko objevují Lotovy dvě dcery. Poté, co se jejich matka proměnila v solný sloup, žily se svým otcem v horách v jeskyni. Chyběla jim mužská společnost, a tak se rozhodly, že svého otce opijí a vyspí se s ním. Lot byl tak opilý, že si nevšiml, že si k němu jeho starší dcera lehá a že odchází, ale nebyl až tak opilý, aby ji neoplodnil. Pak dcery usoudily, že je řada na mladší. Lota znovu opily tak, aby si ničeho nevšiml a oplodnil i ji (Genesis 19,31-6). Jestliže tato disfunkční rodina byla tím nejlepším, co mohla Sodoma přes morálku nabídnout, pak se člověk Bohu ani nediví, že na toto město oheň a síru seslal.

Příběh Lota a sodomitů má své zlověstné dozvuky v knize Soudců, v níž nejmenovaný Levita (kněz) cestoval se svou konkubínou do Gabaa. Přespali v domě jednoho pohostinného starého muže. Zatímco večeřeli, dům obklíčili muži z města a tloukli na dveře s tím, aby jim stařec muže vydal, aby „ho poznali“. Stařec jim odvětil téměř týmiž slovy jako Lot: „Nikoli, bratří moji, nečiňte, prosím, zlého, poněvadž všel ten muž do domu mého, neproveďte nešlechetnosti té. Aj, dceru svou, kteráž pannou jest, a ženinu jeho, ty hned vyvedu, i ponížíte jich, aneb učiníte jim, což se vám za dobré vidí; jen muži tomu nečiňte věci té hanebné.“ (Soudců 19,23-4.) Znovu se tu jasně a hlasitě ozývá misogynský étos. Obzvlášť hrůzostrašný mi připadá obrat „i ponížíte jich“. Klidně se pobavte a ponižte a znásilněte mi dceru a konkubínu tohohle mnicha, ale mému hostu, který je konec konců muž, laskavě prokažte náležitou úctu. Navzdory podobnosti těchto dvou příběhů se Levitova konkubína dočkala méně šťastného rozuzlení než Lotovy dcery.

Levita ji davu vydal a ten ji celou noc znásilňovali poznali ji, a zle jí požívali přes celou noc až do jitra; potom pustili ji, když počínalo zasvitávati. V svitání pak přišla žena ta, a padši, ležela u dveří domu toho muže, kdež byl pán její, až se rozednilo.“ (Soudců 19,25-6.) Ráno ji Levita našel, jak leží na prahu, a řekl – dnes bychom řekli bezcitně stroze: „Vstaň a pojďme.“ Ona se ale nehýbala, jelikož byla mrtvá. A tak „vzal meč, a pochytiv ženinu svou, rozsekal ji s kostmi jejími na dvanácte kusů, a rozeslal ji po všech končinách Izraelských.“ Ano, čtete správně. Najděte si to v Soudcích 19,29. Shovívavě to znovu přičtěme všudypřítomné podivnosti Bible. Vlastně to ale není tak ujeté, jak to zní. Byl tu motiv – vyprovokovat pomstu –, a to úspěšný, jelikož incident vyvolal válku jako odplatu proti Benjaminově kmenu, během které, jak láskyplně zaznamenává 20. kapitola Soudců, bylo zabito přes 60 000 mužů. Příběh Levitovy konkubíny je tak podobný příběhu Lotovu, až člověka napadne, jestli omylem v nějaké dlouho zapomenuté písařské dílně nezaložili fragment rukopisu: což by byl názorný příklad nevyzpytatelného původu posvátných textů.

Zakladatelem všech tří „velkých“ monoteistických náboženství je Lotův strýček Abrahám. Díky svému patriarchálnímu statusu se jako vzor téměř vyrovná samotnému Bohu. Chtěl by se ale moderní moralista vydat v jeho stopách? Abrahám odešel v poměrně mladém věku do Egypta, aby tam se svou ženou Sárou přečkal hladomor. Uvědomil si, že Egypťané budou po tak krásné ženě toužit, a že by jí tedy stejně jako jemu mohlo hrozit nebezpečí. Proto se rozhodl, že ji bude vydávat za svou sestru, načež skončila ve faraónově harému a Abrahám díky faraónovi zbohatl. Bůh s touto důvěrnou dohodou nesouhlasil a na faraóna a jeho dům (proč ne na dům Abraháma?) seslal různé rány. Pochopitelně ukřivděný faraón chtěl vědět, proč mu Abrahám neřekl, že Sára je jeho manželka. Pak ji Abrahámovi vrátil a z Egypta je oba vykopnul (Genesis 12,18-19). Zvláštní je, že tato dvojice se o podobný kousek později pokusila znovu, tentokrát s Abimelechem, králem Gerarským. I jeho Abrahám nabádal, aby si Sáru vzal s tím, že to je jeho sestra, nikoli žena (Genesis 20,2-5). I Abimelech pak vyjádřil své pohrdání, téměř stejnými slovy jako faraón, až by s oběma člověk soucítil. Není tato podobnost dalším ukazatelem nespolehlivosti tohoto textu?

Tyto nepříjemné epizodky jsou ale pouhými hříšky v porovnání s neslavně proslulým příběhem toho, jak se Abrahám rozhodl obětovat svého syna Izáka (ve svatém písmu muslimů v tomto příběhu vystupuje jiný Abrahámův syn, Izmael). Bůh Abrahámovi nařídil, aby ze svého vytouženého syna udělal zápalnou oběť. Tak Abrahám postavil oltář, nanosil na něj dříví na podpal a Izáka na hranici přivázal. Už měl v ruce meč, když v tom se znenadání objevil anděl se zprávou, že se plán na poslední chvíli mění: Bůh si z Abraháma jenom vystřelil, „pokoušel ho“ a zkoušel jeho víru. A moderní mravokárce si nemůže nepoložit otázku, jestli by se dítě mohlo z takového psychického traumatu vůbec vzpamatovat. Z pohledu dnešní morálky je tento hanebný příběh příkladem zneužívání dětí, týrání ve dvou asymetrických mocenských vztazích a prvního zaznamenaného použití obhajoby v duchu „já nic, já jen plnil rozkazy“. I přesto je tato legenda jedním z velkých základních mýtů všech tří monoteistických náboženství.

Moderní teologové budou opět namítat, že příběh o Abrahámovi ochotném obětovat svého syna by se neměl vykládat doslova jako literární fakt. A správná odpověď má opět dvě části. Zaprvé, až příliš mnoho lidí dokonce ještě dnes chápe jako literární fakt celou Bibli a tito lidé mají nad námi ostatními, zejména ve Spojených státech a v islámském světě, velkou politickou moc. Zadruhé, pokud to není literární fakt, jak bychom si tento příběh tedy měli vysvětlovat? Jako alegorii? Pak tedy jako alegorii čeho? Jistě ničeho chvályhodného. Snad jako morální ponaučení? Ale jaká morální ponaučení bychom mohli vyvodit z tak otřesného příběhu? Nezapomeňte na to, že se snažím prokázat, že naši morálku ve skutečnosti z Písma svatého neodvozujeme. Nebo, pokud ano, si v Písmu vybíráme jen ty pěkné kousky a ty nepříjemné odmítáme. Pak ale musíme mít nějaké nezávislé kritérium, podle něhož se rozhodujeme, které kousky jsou morální: kritérium, které, ať pochází odkudkoli, nemůže pocházet ze samotného Písma a které je podle všeho k dispozici nám všem bez ohledu na to, jestli jsme nebo nejsme věřící.

Apologetové se dokonce v tomto odsouzeníhodném příběhu všemožně snaží zachránit Boží slušnost. Nebylo to od Boha pěkné, že v poslední minutě Izákovi zachránil život? Je to sice velmi nepravděpodobné, ale pokud se některý ze čtenářů nechal tímto obscénním žadoněním obměkčit, nechť se laskavě podívají na jiný příběh o lidské oběti, který skončil mnohem nešťastněji. V 11. kapitole knihy Soudců se vojevůdce Jefte dohodne s Bohem na tom, že pokud mu Bůh zajistí vítězství nad Ammonitskými, Jefte mu zcela určitě obětuje „což by koli vyšlo ze dveří domu mého mně vstříc, když se vrátím v pokoji od Ammonitských“. Jefte Ammonitské skutečně porazil („porážkou velikou velmi“, což je pro knihu Soudců příznačné) a jako vítěz se vrátil domů. Jako na potvoru – a nikoli překvapivě – vyšla z domu na uvítanou jako první jeho dcera, jediné dítě (s bubny a s houfem plésajících). Jefte pochopitelně roztrhl roucha svá, ale nic s tím nenadělal. Bůh už se na slíbenou zápalnou oběť očividně těšil, a tak dcera za daných okolností se svým obětováním decentně souhlasila. Zeptala se, jestli by ještě nemohla jít na dva měsíce do hor truchlit nad svým panenstvím. Po dvou měsících se pokorně vrátila domů, kde ji Jefte upekl. Tentokrát Bůh usoudil, že zasahovat nebude.

Velkolepý hněv Boha, kdykoli si jeho lid zaflirtoval s nějakým konkurenčním bohem, ze všeho nejvíc připomíná milostnou žárlivost toho nejhoršího kalibru a moderní moralista by se měl znovu zamyslet nad tím, jaký je Bůh vlastně vzor. Jak je nevěra lákavá, snadno pochopí i ti, co jí nepodlehnou, a od Shakespeara po kdejakou postelovou frašku představuje jeden ze základních kamenů beletrie a dramatu. Ale do očividně neodolatelného nutkání smilnit s cizími bohy se my moderní lidé vcítit tak snadno nedokážeme. Z mého naivního pohledu se přikázání „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ dá dodržet celkem snadno, např. v porovnání s „Nepožádáš manželky bližního svého“. Nebo jejího osla. (Nebo jejího vola.) I přesto ve Starém zákoně stejně předvídatelně a pravidelně jako v postelové frašce stačí, aby se Bůh na okamžik otočil, a šup, děti Izraele už si užívají s Belfegorem nebo nějakou jinou modlou. Nebo při jedné katastrofické události se zlatým teletem…

Autor: Richard Dawkins; úryvok z knihy „Boží blud“