„Mrazová kotlina Čech“ se jmenuje ta Pithartova glosa. Ocitujme si podstatnou část, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

„Sankce jsou vždycky ošidné. Uvalení sankcí je přesto prastará praxe a ty, o kterých se dnes mluví, nejsou poslední. Jsou problematické, ošidné v tom smyslu, že sankcionující může být potrestán stejně, ba i víc než sankcionovaný. Anebo se sankce ‚netrefí‘ a sankcionovaných se mohou netknout. Také ho mohou ‚nakopnout‘ – potrestaný si začne opatřovat to, co mu bylo odepřeno, a udělá skok dopředu. Proč ne? Zamířit sankce přesně tak, aby poškodily sankcionovaného a aby poškodily jen jeho, je prakticky nemožné. Je to vždycky tak trochu risk.“

Je to neuvěřitelné, ale je to tak i po několikátém přečtení. Ne vrah, zavražděný je vinen! Nebohý sankcionující, to on ve jménu civilizace nese oběť na oltář vývozu demokracie a lidských práv! Protože riskuje, že se netrefí do sankcionovaných, a že to schytají ti, na které jaksi humanitárně nemířil. Čtěme dále:

„Sankcionující právě tím, že podstupují riziko nezdaru, a dokonce ‚sebepoškození‘, dávají najevo, že jim na něčem velmi záleží. Do té míry, že jsou právě ochotni podstoupit ono riziko. Nabízejí oběť, respektive počítají s tím, že ji budou muset poskytnout. Jak jinak dát najevo opravdu vážnou starost? Silné znepokojení?“

Také se vám svírají vnitřnosti úzkostí nad tím heroickým morálním dilematem? Vždyť ti sankcionující mohou být sami utrpět ujímání, když riskují, že se netrefí – dávajíce tak najevo, že jim na něčem záleží!

Osud těch nechtěně potrefených to ovšem není. Zdá být pravdě nepodobné, že by Pithart nikdy neslyšel o skutečném dopadu sankcí, uvalených na Irák, odkud se ropa valit nepřestala, ale o to více trpělo civilní obyvatelstvo, zejména děti. Připomíná to záznam z televize CBS z 12. května 1996, kdy se v rámci programu „Punishing Saddam“ moderátorka zeptala „Slyšeli jsme, že zahynulo 500 tisíc dětí. Myslím, že je to víc, než v Hirošimě. Myslíte si, že to za to stálo?“ a Madeleine Albright odvětila „Myslím, že je to velmi těžká volba, ale myslíme si, že to za to stálo...“

Možná se na to koukám špatně, protože zemřely a trpěly – analogicky bombardovanému Srbsku – ve jménu humanity? Čtěme dále:

„Ti, kteří ukládají sankce s neodstranitelným rizikem, zároveň upevňují svoji soudržnost, solidaritu. Je to závazek držet v důležitých věcech spolu, i kdyby na to měli momentálně doplatit. Dlouhodobě musí získat, pokud věří ve společně sdílené pořadí hodnot. Pořadí: jedny hodnoty je někdy třeba obětovat pro druhé. Chce to odvahu a ta je v demokraciích stále vzácnější.“

Jinak řečeno, když se kácí les, létají třísky. A Pithart si viditelně vykasal rukávy a jde do toho! Oni to ti postižení pochopí, byli-li potrefeni, že nebyli cílem sankcí! Naopak, právě naopak! Ti sankcionující přinesli obrovskou oběť tím, že podstoupili riziko, že se netrefí do těch, kteří sankcemi měli býti postiženi ... poslyšte, škoda že Kajínek neměl Pitharta za obhájce! Mohl být už dávno doma, jestli by ho vůbec kdy zavřeli!

Dobrý lidovec Pithart tak zřejmě necíleně, o to však znamenitěji ilustroval bonmot G. K. Chestertona (Muž, který byl příliš živý, Praha 1925, s.125), který žádal mít ještě onu trpělivost, kterou mají všichni dobří křesťané s bezprávím, konaným na jiných lidech, končí komentář Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)