Českem otřásl případ zavražděné devítileté holčičky. Na rozdíl od některých kolegů bloggerů se nemůžu k věci kvalifikovaně vyjádřit, neboť moje informovanost je asi nižší, než jejich a mohu tedy leda zodpovědně prohlásit, že nevím vůbec, ale vůbec nic. Zmohla jsem se jen na ubohou „upřímnou soustrast“, protože cítím, že to je maximum, co mohu udělat. Truchlící blogy mi připadají jako nechutné karmohoňky, ale proti gustu. Ale to už se pomalu dostávám k tomu, o čem chci tedy vlastně v této souvislosti psát. O lidech. O píšících lidech, kteří zaplavili internetové diskuse a cítili potřebu se k celé věci vyjádřit obsáhleji.

Lucie A. Sulovská

Prvním aspektem, který mne zaujal (a vždycky v podobných případech zaujme) je idealizace minulosti. Nejspíše se váže ke každé době, neboť se jedná o iracionální pocit vkrádající se do duší lidí. Jsou to tajemné a do jisté míry nevysvětlitelné pochody lidského mozku. V případech podobných Eliščině propuká všeobecná hysterie idealizující „bezpečný včerejšek“ a až paranoidně zošklivující „nebezpečný dnešek“, jehož (h)různé nástrahy chtějí dotyční jedinci v přívalu náhlého zděšení minimalizovat v lepším případě rozmístěním kamer, v horším čipováním dětí. Faktem je, že děti zcela neochrání ani jedno. Přestože můžeme snad dobrou prevencí, osvětou mezi dětmi i bezpečností ulic snižovat riziko, případům páchání krutostí i vražd na dětech nikdy nezamezíme. Ať už proto, že naprostou většinu pachatelů dítě zná a mnohdy jim důvěřuje, vždyť ostatně nejvíce případů se uděje v rodinách, nebo proto, že jedinci s narušenou psychikou i nejrůznější sexuální devianti mezi námi žili, žijí a žít budou.

Zpátky však k idealizaci minulosti: ačkoliv se za socialismu o těžké kriminalitě hovořilo jen velmi opatrně a zřídka a na veřejnost pronikaly jen ty nejkřiklavější případy, i těch bylo dost k tomu, aby se na ně jen tak nezapomnělo. Starší ročníky si ještě možná vzpomenou na případ Pepíčka Neumanna, desetiletého hocha s láskou k filmům, kterého v létě roku 1966 přímo v promítací kabině kina sexuálně zneužil, mučil a nakonec zavraždil promítač Jaroslav Papež. Celý případ byl na svoji dobu silně medializován a k soudu přicházely dokonce petice žádající pro Papeže trest smrti. Ten nakonec dostal, odpraven byl o rok později v Praze. Slovák František Tégler jen o dva roky později zase v pouhých šestnácti letech znásilnil a oběsil na stromě dvanáctiletého školáka Martina. Jako nezletilý tehdy dostal sedm let, ale po propuštění spáchal další vraždu a v roce 1980 následoval Papeže na šibenici. Nejvyšší trest dostal také recidivista Josef Kulík, který v roce 1963 ve starém železničním vagónu v Pardubicích zavraždil dva chlapce. Šestiletého Vláďu a devítiletého Oldu zabil s pomocí sekyry a nože a pak z jejich těl vyňal orgány. Traduje se, že mladší Vláďa vraždu kamaráda sledoval a hrůzou mu při tom zbělely vlasy…

Ačkoliv se tedy ve všech případech jednalo o výjimečné, silně medializované skutky – ostatně poprav za kriminální činy mezi roky 1948 – 1989 nebylo nijak valné množství – dnes si na ně nevzpomenou nejspíše ani pamětníci. Martina dnes připomíná už jen starý kříž na stromě, kde naposled vydechl, chlapečky z Pardubic zelení obrůstající žulová deska u nádraží. Zdá se tedy, že za krátkou paměť nemůže ani socialistická cenzura, že se prostě jedná o přirozenou reakci mozku. A tak možná i dnešní Aničky a Elišky upadnou v zapomnění, aby se příští generace mohly pohoršovat nad obludností své doby a vymýšlet nové, rafinovanější způsoby ochrany.

Druhá věc, která mě vždy zaujme, je krutost některých diskutujících, s níž by sprovodili pachatele ze světa. Většině nestačí pouhá eliminace nebezpečného jedince v podobě rychlé popravy provedené zručným katem, ale spíše jako kdyby útěchu uvažování lidskému přinášely jen imaginace fyzického a psychického utrpení pachatele, jeho trýznění, případně trest provedený stylem „oko za oko.“ V každé diskusi se také vyskytne klubko poněkud povýšenecké „mentální elity“, která podobnými potřebami netrpí, o čemž dává všem halasně vědět a ostatní diskutéry zesměšňuje jako sadistické primitivy.

Byť se sama racionálně přikláním spíše ke druhé skupině, nedokáži opovrhovat tou první. Statistiky z USA jsou výmluvné: většina pozůstalých po obětech využívá možnosti účasti u popravy jejich vraha. Zvláště vysoké je toto číslo v případech, kde jsou oběťmi děti. Většina z nás (a to i z druhé skupiny) buď takové konání chápe, nebo alespoň sebekriticky uznává, že nikdo neví, jak by se sám choval v podobné situaci. Proč však se stejné chování vyskytuje v celé lidské historii i u lidí, kteří s obětí nemají nic společného? Proč vlastně chodili naši předci na popravy? (Pokud tedy nebyli kapsáři a nejednalo se pro ně o příležitost si trochu přilepšit.) A proč v jednu chvíli buráceli na žijícího odsouzence, aby se pak bezprostředně po jeho smrti modlili za jeho duši?

Myslím, že existuje docela jednoduché vysvětlení: jedná se o téma, které se týká každého z nás. To u nás vyvolává přirozeně enormní zájem, jako kterékoliv téma, které se nás bytostně dotýká (povšimněme si ostatně i zde na blozích, jaká témata mívají největší čtenost – politika, společnost, nejrůznější hrozby – to, co se týká většiny lidí, o velmi kvalitní články z jiných oblastí bývá zájem podstatně nižší). Vražda dítěte je na samém vrcholu žebříčku tohoto zájmu zcela přirozeně. Většina z nás buď dítě má, nebo se ho chystá mít, každý z nás jím sám byl. Nad všemi visí hrozba „a tohle se může stát i nám.“ Dokážeme se tudíž ztotožnit s obětí a její rodinou. Zato téměř nikdo (bohudíky) se nedokáže ztotožnit s pachatelem.

To je také nejspíše důvod, proč lidstvo vynalezlo institut soudnictví a usneslo se, že není právě nejideálnější přenechávat spravedlnost v rukou lidu a jejich prostřednictvím soudce Lynche. Ale ať se nám to líbí, nebo ne, funkcí trestu bylo vždy i upokojení veřejného mínění a je přirozené, že to lidé očekávají dodnes. A tak si dovolím tvrdit, že to samozvaní morální arbitři vidí příliš černě, pokud se po nahlédnutí do diskuse na Novinkách usnesou, že společnost je plná sadistických úchylů toužících po krvi. Pokud tomu tak je, pak to minimálně není nic nového. Představa, že je člověk dnes něco lepšího, než před sto, dvě stě lety, je směšná, hloupá a nafoukaná. Člověk je pořád tentýž a plná náměstí při veřejných popravách by byla i dnes. Jen už ani ten Otčenáš by se za duši odsouzence nikdo nepomodlil. A nebo možná ano. Tváří v tvář smrti – byť smrti člověka páchajícího zavrženíhodný čin – rázem totiž nejspíš člověk dojde k metafyzičtějším úvahám, než mu dovoluje každodennost 21. století s tabuizací posledních věcí člověka a prostor internetové diskuse. Kdoví.

Zdroj: Blog autorky