ROZHOVOR „Pokládám jeho diskvalifikaci Okamury za nesprávnou a ukvapenou. Znám řadu uvážlivých křesťanů, kteří budou Okamuru volit. Nikoli proto, že by podlehli jeho fobiózním agitkám, ale protože je jediný, kdo zastává rozumný názor k migračnímu šílenství EU a má reálnou šanci se dostat do parlamentu,“ říká křesťanský filozof Jiří Fuchs k tomu, že biskup Holub prohlásil, že Okamura je pro křesťany nevolitelný.

Váš článek pro katolický časopis Rec Claritatis, kde doporučujete nevolit TOP 09, ODS, ANO, ČSSD nebo KDU-ČSL, vyvolal velký ohlas. Jednak na něj reagoval Pavel Bělobrádek, jednak plzeňský biskup Tomáš Holub. Pokud se mi podařilo správně shrnout váš článek, tak doporučujete nevolit výše uvedené strany, protože tyto strany podporují Evropskou unii, která je protikřesťanská, promigrační a totalitní. „Naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána. Tyto volby totiž nejsou jen jedněmi v řadě jiných. Možná se v nich nezvratně rozhoduje o našem osudu, mimo jiné i o svobodě vyznání. Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura, tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední...?“ napsal jste. Co říkáte reakci Pavla Bělobrádka, kde se pochlubil, jak on a lidovci hájí křesťanské, tradiční a rodinné hodnoty? On napsal: „Nezapomínejme, že i Evropská unie bude natolik věrná svým křesťanským kořenům, nakolik intenzivně je budou žít občané členských států. A totéž platí i o volených zástupcích lidu.“ Co vy na to?

Citovaný předsedův výrok připomíná patetickou prázdnotu nerudovského: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.“ Kde žije? Prázdnota ostatně zasáhla i celou Bělobrádkovu reakci na můj text. Podstatu sporu nepochopil. Udělal jen výčet lidoveckých zásluh a odvodil z něj, že přece vůbec neparticipuje na protikřesťanské politice. Proč ho tedy z toho obviňuju? Klidně bych mu do toho souhrnu zásluh ještě nějakou přidal, a přesto bych mohl logicky trvat na svém doporučení nevolit lidovce.

Proč?

Podstata problému totiž spočívá v tom, že pod povrchem všední politické práce dlouhodobě systematicky působí ideologie, o níž se sice nemluví, ale která podstatně určuje celou politiku EU. Domnívám se, že většina lidovců o ní jako takové ani neví, ačkoli jsou některé její projevy (multikulti, politická korektnost…) každodenní realitou. U Bělobrádka si nejsem jistý, ale odhaduju, že takový Gabal, Herman, Pithart o povaze té ideologie a o jejích cílech vědí dobře. Samozřejmě budou protestovat, když se řekne, že se jedná o ideologii totalitní.

K takovému protestu by se ale přidala většina lidí. Opírali by se přitom o zkušenost s komunistickou totalitou. V jejím světle se mohou někomu řeči o totalitní EU jevit jako dost přehnané...

Už jsme se toho dotkli v nějakém předchozím rozhovoru. Tady mohu jen upozornit, že problém správné definice, která má vystihnout, čím totalita je, je složitější. Dnešní vzdělanost vegetuje ve stínu metodického kultu zkušenosti. Proto se politologové snaží postihnout identitu totality stejně jako neodborníci: prostým souhrnem empirických podobností komunismu a nacismu. To je ovšem filosoficky primitivní. Skutečné porozumění totalitě vyžaduje hlubší záběr. Napsal jsem o tom knížku Vyšší humanita, nebo totalita?

Jak je to tedy s Bělobrádkovou reakcí na váš článek?

Bělobrádek ji pojal ryze pragmaticky. Postrádám v ní snahu vzít mé připomínky vážně. Jde mu jen o to, aby rychle minimalizoval škody, které jsem jeho straně způsobil. Hlubší souvislosti ho nezajímají. Chápu, že se ozval, když mu foukám do předvolební kaše. Zatím ale propásl příležitost zamyslet se nad smysluplností svého politického působení. Upozornil jsem ho například, že není moc smysluplné, když na jedné straně horuje pro křesťanské hodnoty či obecná lidská práva a ve vládě blokuje některé šílenosti ministryně Marksové, ale na druhé straně horlivě slouží ideologii, která přirozenou morálku popírá a aktivity Marksové přímo iniciuje. Svým eurohujerstvím se tak dostává do pozice člověka, který si nechal zatopit koupelnu, ale místo toho, aby zavřel kohoutek, vynáší vodu po troškách z koupelny; a záplava roste.

Co argument, že lze EU reformovat?

V článku tuhle naivitu srovnávám s Dubčekovou iluzí, že přesvědčí Brežněva. Lidé, kteří věří v reformovatelnost EU, to buď přehánějí s abstrahováním, anebo je stihla ideologická slepota. Především vědomě, či nevědomky abstrahují od podstatné kauzální souvislosti: že totiž bruselská politika je nástrojem ideologie neomarxistů. Dále ignorují fakt, že rozhodující politické síly EU (jedno jestli levicové, či pravicové) procházejí v EU dobře fungujícím kádrováním.

Optimisté z našich prounijních stran také nedoceňují, že neomarxisté opanovali na západních univerzitách humanitní obory. Nejenže jim tenhle geniální strategický tah zajišťuje pravidelný přísun vždy nových kádrů pro obsazování univerzitních, politických a mediálních postů. Především jim zjednává permanentní dominanci při tvorbě mravního vědomí západních společností. Podívejte, jak jsou například jejich občané celá desetiletí vyděšení z rasismu. Z jakého rasismu? Toho, který pro své revoluční účely nadefinovali neomarxisté. Tedy výlučně z bílého rasismu. Dvojí metr se tu bez odporu stal akceptovanou normou politické korektnosti. 

Když tedy kníže hlásá z plakátu topky, že EU potřebuje změnu, ale jen s námi, pak vůbec netuší, jak moc je mimo realitu. Může jenom nápadům ideologicky zfetovaných elit přikyvovat, což zrovna jemu potíže nečiní; nic jiného čtvrt století také nedělal.

„Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura,“ napsal jste. Můžete to rozvést?

Na rozdíl od zavedených – „muzeálních“ – stran pochopili lídři těchto údajně nesystémových, populistických a bůhví jakých ještě stran, že objektivně vzato je hlavním tématem voleb nekončící příval migrantů, zvláště pak těch, co mají dobyvačnost v krvi či v kódech své víry. Ostatní strany buď vůbec nejsou takového jednoznačného postoje schopny, protože prostě odmítají vidět, co se poctivě přehlédnout nedá. Anebo něco tuší, ale okolkují a utápějí se v „relevantních“ malichernostech. Nezodpovědně tím připravují budoucnost, v níž už nebudou mít co řešit.

Ještě se zastavím u Robejška. Pokud vím, pohyboval se dlouho v prostředí intelektuálního mainstreamu na Západě. Ale zachoval si vysokou úroveň racionality i zdravého rozumu, což není v klimatu dlouhodobě zamořeném postmoderním paradigmatem vůbec samozřejmé. Jeho osobnost a erudice by byly v naší politice velice žádoucím i příjemným osvěžením. Ani jeho nekonformní důraz na národní zájmy nepostrádá přijatelný morální rozměr. Do určité míry – ne ve filosofii – má můj obdiv.

A co říkáte reakci biskupa Tomáše Holuba? SPD dle něj šíří strach, je populistická… Je zaskočen tím, že jste ji zmínil pozitivně…

Ano, máme na věc opačný názor; to se stává.  Biskup Holub své stanovisko ještě upřesňuje v Katolickém týdeníku. Okamura prý rozeštvává. Na závěr pak říká, že podle jeho názoru není SPD pro křesťana přijatelná. To by ale opravdu stálo za důkladnou věcnou polemiku. Tím nemyslím ty zfetišizované bezpohlavní dialogy, které se už tak přemnožily, že z nich snad musejí být otráveni i jejich propagátoři.

Když někdo šíří strach, cítíme, že nedělá dobře. Ale co třeba pravdivé upozornění na reálné ohrožení? Tady dotyčný koná dobře. Okamura varuje před muslimskou hrozbou. Šíří strach, nebo varuje oprávněně? Záleží na tom, jestli může narůstající muslimská migrace ovládnout Evropu a zavést v ní svoje pořádky. Že se pro to v muslimské populaci najdou síly, které tento záměr i odhodlání ho provést mají, vědí všichni. Spor se vede o to, jestli na to muslimové mají reálný potenciál, jestli jsou jejich dobyvatelské síly dostatečné. Okamura s mnohými „populisty“ říká, že ano. Biskup Holub je s příznivci multikulturalismu zřejmě přesvědčen, že nikoli. A asi by hned přidal poučení, že islám je mírumilovný. Říkají to dokonce i koncilové dokumenty. Ale co když se v tomto bodě mýlí i ty dokumenty? Vznikly přece v době před probuzením islámu a byly neseny vstřícností a podle některých i malou znalostí islámu. Oblíbený argument historické podmíněnosti tu má tentokrát oprávněné uplatnění.

Pojďme do reality. Prohlubující se zkušenost s muslimskými přistěhovalci a ideologicky nerozostřený pohled na pilíře islámu odkazuje hypotézu mírumilovného islámu mezi ideologické mýty. Záleží tu jen na ochotě se informovat i mimo rámec názorů diktovaných politickou korektností. Krom toho je ve hře i druhá strana: Evropa a její multikulturalismem zpité elity. Ty se přece invazi muslimů vůbec nebrání a činí tak právě v logice multikulti ideologie. Jaký jí vtiskli její architekti cíl? No přece zničení tradičního Západu skrze přívaly přistěhovalců.

Přihlédneme-li tedy k tomuto rozložení vlivných sil, pak už vůbec není zřejmé, že by Okamura (ať už mu podsuneme jakékoli motivy) šířil strach, jak tvrdí biskup. A víte, kdo skutečně rozeštvává společnost?

Kdo?

Dlouhodobě a na prvním místě jsou to právě političtí korektoři. Ti totiž s apriorním předpokladem mravní převahy buditelů arogantně přikazují jediné správné názory a dementní normy mluvení či jednání. Následně pak buzerují občany, kteří zatvrzele dávají přednost zdravého rozumu. A víte, otče biskupe, kde se berou ty politickou korektností vnucované pseudohodnoty multikulturalistické či genderové kultury smrti? Zrodily se v takových hlavách, jakou nosil Herbert Marcuse. Ten programoval mobilizaci všech podvratných živlů jako účinných sil, náramně vhodných pro revoluční rozvrácení tradičního Západu – až do těch vzývaných křesťanských kořenů. Toto nevíte?

Tohle a ještě mnoho dalšího by tedy bylo třeba promyslet, než bychom mohli kompetentně rozlišit, jaká politika je, či není pro křesťana přijatelná. Biskup Holub si je jistě dobře vědom, že ve filosofii, v politice, a tedy i v aplikaci mravních zásad na konkrétní politické problémy se může mýlit. Ví také, že existují biskupové, kteří to vidí jinak. Z naznačených důvodů tedy pokládám jeho diskvalifikaci Okamury za nesprávnou a ukvapenou. Znám řadu uvážlivých křesťanů, kteří budou Okamuru volit. Nikoli proto, že by podlehli jeho fobiózním agitkám, ale protože je jediný, kdo zastává rozumný názor k migračnímu šílenství EU a má reálnou šanci se dostat do parlamentu.

A biskupu Holubovi se též nelíbil tento komentář teologického poradce RC Monitoru Pavla Mayera, který souvisí s tím, o čem jste hovořil: „Ale je tu i ohrožení zvenčí. Jednak muslimští násilníci a teroristi, a pak plíživá měkká totalita, kterou prosazují elity EU. Za tučné dotace z Evropských fondů dopouštíme omezování státní suverenity a svobody a stále více ‚skáčeme, jak Brusel píská‘. Kdyby alespoň ‚pískal‘ nějakou pěknou písničku, ale ono se to nedá ani poslouchat: ‚manželství‘ dvou mužů či dvou žen, ‚právo‘ na potrat, ‚rozšíření‘ počtu pohlaví a ‚právo‘ na jejich volbu, multikulti, kvóty, žárovky, vakcíny… a teď hezky tancujte. Antropologická revoluce a kulturní marxismus zatím vítězí. Zdařil se jim naplánovaný pochod institucemi a většinu z nich ovládají. Prostřednictvím orgánů EU a hlavních médií postupují dál.“ Bratr Mayer se mýlí? Nebo se mýlí biskup Holub?

Se vším, co tu Pavel Mayer vyjmenoval, souhlasím. Zároveň ovšem chápu, že pasivním konzumentům ČT, Hospodářských novin či Respektu zní tvrdá řeč o měkké totalitě jako z jiného světa; ze světa konspiračních teorií. Oni přece dostávají každý den své dávky k vytváření těch jedině správných prounijních názorů a postojů. Když pak k nim dolehnou nějaké šumy z alternativních, záškodnických zdrojů, vědí už, že na okraji světa poletují různí kazisvěti a oběti konspiračních teorií. Jednou z nich je i ta o neomarxistech, o jejich kulturní revoluci, pochodu institucemi a plíživé totalitě. Média hlavního proudu totiž o těchto věcech záměrně mlčí (o to víc té utajené ideologii korektně slouží). A co média nepoví, to není. Vytvářejí tak v součinnosti s humanitním vzděláním pro občana jednostranný a neproblematický obraz světa, v němž se může bezpečně orientovat. Správné názory o člověku a politickém dění takového občana ani moc námahy nestojí. Proto také za moc nestojí; jako za komunistů.

Jedním z důvodů následných nedorozumění a rozbrojů je tedy i politováníhodná neinformovanost lidí, uvíznuvších v bublině maistreamu. Díky ní u nás většina lidí pořád neví, že ideologické konstanty bruselské politiky (politická korektnost, genderismus, multikulturalismus a ideologicky hypertrofovaná lidská práva) jsou mocnými zdroji masivní systémové nespravedlnosti. Bohužel i tady zafungoval „orwellovský zákon“, podle kterého v totalitě platí, že spravedlnost je nespravedlností, pravda lží… a naopak.

Biskup Holub říká, že je zděšen mým doporučením Okamury. Já jsem zase zděšen tím, jak vzdělaní, vysoce postavení křesťané dlouhodobě sedají na lep neomarxistům. Osvojují si jejich způsoby myšlení i jejich prolhanou rétoriku. Pod svůdnými hesly pseudohumanismu, zkomolených lidských práv a vyprázdněných ctností lásky, milosrdenství, tolerance, spravedlnosti a solidarity spolupracují na dezorientaci etického myšlení a praktické atrofii mravnosti v západních společnostech.

Můžete to blíž vysvětlit?

Zmíněným křesťanům uniklo, že neomarxisté díky svému extrémně pesimistickému výkladu dějin zplodili fenomén sebenenávisti Západu. Ten se stal hnacím motorem revoluční destrukce; první na ráně byla tradiční morálka. V souvislosti s tím dokázali vyvolat v západních společnostech permanentní pocity viny. Přitom vtipně využili pořád ještě ušlechtile znějící jazyk lidských hodnot. Stačilo posunout jeho významy k novým, ideologicky žádoucím obsahům. V nich se pak nutně spojuje tolerance k privilegovaným menšinám s bezohledností k příslušníkům většiny; spravedlnost a milosrdenství k jedněm je v nutném spojení s nemilosrdnou nespravedlností k druhým. Přirozená lidská práva nahradili právy, definovanými ideologickými pomatenci. S takovou výbavou pak mohl Západ vytáhnout do boje za sebezničení. A filosoficky nalomení křesťanští intelektuálové se houfně přidávají. To je důvod mého „zděšení“. 

Jestliže se tedy zdají být řeči o neomarxistech, o jejich pochodu institucemi a následné hegemonii jako výmysly, pak je v příslušných kontextech možné snadno zjistit, že se naopak jedná o tvrdá fakta, která lze snadno ověřit. Informace o frankfurtské škole a jejím vlivu na zlomový osmašedesátý rok na Západě jsou obecně dostupné.

Krom toho je tu ale i dnešní nepopiratelná zkušenost s migrační krizí. Jestliže někoho ani v ní ještě nepřepadne pochybnost o zločinném chování politických elit, které ve jménu údajné humanity ignorují stávající právní řád i primární povinnost zajišťovat bezpečnost svých voličů, pak naopak vzniká pochybnost o jeho kompetenci vnášet do současných politických sporů mravní hlediska. Zvláště když je vyjadřuje jazykem politických korektorů. V takovém případě se dá jen těžko ubránit podezření, že je dotyčný zasažen ideologickou patologií. Tehdy se ale stává plodný dialog iluzí. Neboť je zde marné cokoli vysvětlovat či argumentovat; jsou to argumenty do zdi. Je to jako s levicí na Západě v době studené války: také nechtěla vědět, co je Sovětský svaz.   

Hayato Okamura kandidující za KDU-ČSL podporuje adopci dětí homosexuály, na rozdíl od Tomia Okamury, který hájí tradiční rodinu a je proti takové adopci. Daniel Herman z KDU-ČSL řekl, že pokud jde o adopci dětí homosexuály, „jsou věci otevřené“… Co k tomu říci? Mimochodem Hermanovo ministerstvo kultury bylo partnerem homosexuální Prague Pride…

V kontextu lidovecké ambivalentní politiky to jsou někdy směšné, někdy trapné, v každém případě však negativní důsledky té bezvýhradné akceptace základní ideologicko-politické orientace EU.

Protimuslimská ideologiie Okamury je dle Hermana nebezpečná a děsivá…

No vidíte, já si zase myslím, že nebezpečná a děsivá je naopak jeho podpora proislámské multikulti ideologie. Když byl Herman v devadesátých letech mluvčím arcibiskupa Vlka, tak jsem ho trochu sledoval. Byl to rétoricky zdatný referent a propagátor tehdejších progresivních proudů; takový menší Halík. Prostě přejal a šířil, co bylo tenkrát v myšlenkovém světě „in“. Tito lidé si obvykle vytvářejí názor podle ducha doby, s vírou v plynulý pokrok vědění o lidských věcech. Že by ten vývoj nemusel být zase až tak plynulý jako třeba v přírodovědě, to je ani nenapadne. Dál už je to tuctové, nezajímavé… Takže mě vůbec nepřekvapilo, že Herman dopadl jako zaslepený pokrokový a výkonný ideolog druhého řádu. A že po něm sáhli lidovci, taky nepřekvapuje.

Kardinál Dominik Duka při svém kázání a při přímluvách na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi řekl, že naději vidí v tom, že nám letošní „volby pomohou prosadit umlčovanou většinu“. „Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“ V přímluvách prosil za evropské národy, kéž se navrátí ke svým křesťanským kořenům, znovu naleznou svou identitu a zachovají Evropu dalším generacím. Též prosil za vyhnance a uprchlíky, aby s naší pomocí našli odvahu vrátit se zpět domů a obnovit své země. Kněží i věřící by měli mít odvahu se postavit „zhoubě genderových ideologií“. Co si o tom myslíte?

Myslím, že pan kardinál roste úměrně se vzrůstající naléhavostí problémů doby. Byl to tuším Jiří Weigl, kdo si všimnul, jak potrefení advokáti ideologicky nadřazených menšin spustili povyk: „Jaké rozmary, jakých menšin?“ Zaplať pánbůh, že může být i dnešní politika ještě sem tam legrační. Taky by mě zajímalo, co asi soudí biskup Holub o kardinálově výzvě k odvaze proti genderismu. 

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance – revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997–2007) a knihy Milosrdenství? Bez rozumu? Rozhovor o migrační krizi či knih Iluze skeptiků: Systematický kurz noetiky a Člověk bez duše, život bez smyslu: Systematický kurz filosofické antropologie.

www.parlamentnilisty.cz