Marnost nad marnost, řekne si. Špatně. Kdo nevolí, nemůže nikomu nic vyčítat. Taky špatně. Jeden zmařený hlas opravdu nic nezmění, tisíce takových už ano. Pak si můžeme, my voliči, společně vyčítat, koho jsme to zvolili, když už za pár dní po volbách náš favorit své sliby hodil za hlavu a spřáhl se s těmi, koho jsme nevolili. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Štrompf.

Uplynuly více jak dvě desetiletí po sametu a politika je stále plná dramat a nenávisti. Přitom by být neměla a každé volební období naštěstí rychle uteče. Naděje na změnu opět neumírá, jen někteří politici i voliči ano. Jak to tak vypadá, stejné to bude další čtyři roky.

A teď kdo je volič v pravém slova smyslu, tedy ten, který se politikou příliš nezabývá. Je to především živitel rodiny, v práci maká a více se stará o náladu svého nadřízeného, než co si myslí nějaký potentát. Protože vyhazov z práce je každodenní hrozbou a žádný politik nikdy na úřad práce nepřišel, aby se lidí v čekárně poptal, proč se tak stalo a co pro ně může udělat. Ti šťastnější přijdou z roboty domů a věnují debaty jiným tématům, než proč je třeba zpracování biomasy užitečnější než kostní moučka z náboženských radikálů. Pak si u televize otevře lahváčka a sleduje to, co pak utváří obraz v myšlení obyčejného člověka.

Politik je podle zpráv buď gauner nebo ustrašené milé jehňátko ztracené v řepkovém poli. Zpravodajství všeho druhu v podstatě předkládá stejný obraz, někdy aspoň v pozměném pořadí hlavních rolí. Včera padouch, dnes hrdina. Takže veškeré vnímání běžného makáče je ve výsledku mediální obraz toho kterého politika. Jeho atraktivitou se pak takový volič nechává ovlivnit a vhozený hlas v urně podle toho taky vypadá. Nutno vzít na vědomí, že valná většina národa se nechává ovlivnit médii a zkušený politický matador si toho je dobře vědom. Chce proto být atraktivnější než jeho soupeři.

Ohlédnutí za teď už minulou vládou je snadné. Vydržela až do voleb, jen na politické šachovnici ubyly a přibyly nové figurky. Což ale neznamená, že tím to pro celou tuto (ne)povedenou koalici končí. Jednotlivé koaliční strany opět své voliče přesvědčují, že čo bolo to bolo, terazky bude ráj na zemi. A že v podstatě v minulé vládě snad ani nebyly.

I ta nejprostší povaha se musí nad tím usmívat a to je právě vůbec to nejhorší. Protože pro tuto povahu, pro kterou je politika jen jakési sledování televizní zábavy, je ten který politik pouhou mediální postavičkou. Prosté povaze se totiž v podstatě daří dobře – žije ze sociálních dávek, něco si po různu i přivydělá a zábavnou postavičku mu televize dává taky zadarmo. Když ho zaujme, pak je i u voleb rozhodnuto. A takové povaze je opravdu šuma fuk, co nějaká koalice po uplynulé čtyři roky předváděla. Svého vyvoleného guru a nezbytný lahváč bude mít vždycky.

Zbytek národa, který se politikou zabývá, aby z toho v podstatě zešílel. Ještě že ale má i zbytek zdravého rozumu, který skýtá naději na změnu. Takového zbytku se politici bojí nejvíce. Protože má argumenty, které mu politici po celé funkční období sami cpali do rukou. A taky do paměti samozřejmě.

Právě paměť národa by měla být jazýčkem na vahách a ne pouze to, zda je těžší problém lithia nebo Čapího hnízda a kdo v těchto hrách hraje tu největší roli. Protože neméně velkou roli hrála i předešlá koalice, bez níž by se žádná z mediálně známých afér nestala. Pak věřte lidem v politice, kteří za to argumentujícího člověka nejdřívě fackují, aby ho pak s licoměrným všeobjímajícím úsměvem vítali na náměstích. Je proto opravdu čas na změnu, tváře jsou od těch facek ještě červené...

(rp,pšt,prvnizpravy.cz,foto:arch.)