Zaujalo nás ale zejména, že se do této skupiny kvalifikovaných informátorů  snažili  zařadit nejen  politici, jejichž je to povinností jako vykladačů politiky, ale také mnozí, kteří tyto události mají pouze analyzovat. V těch lepších případech se snažili události předvídat, v těch horších dokonce sami vytvářet.

To čemu se v politických vědách říká studium politického procesu potom nahrazovaly plané debaty o pravici a levici, které již nemají takový význam jako ještě před několika měsíci, ale přece jenom pomáhají zahalit tajemstvím, co si kdo o politice vlastně myslí. Lákavá mediální nabídka studentům politiky vyjadřovat se k tomu co je nebo tomu co bude, vzrušovala většinu těch, kteří se měli zabývat politicko-filosofickým fundamentem anebo mravním stavem těchto diskusí a nikoli technikami boje o moc, ke kterým vždy otevírá prostor předvolební debata v tištěných a audiovizuálních médiích.

Proto jsme se celkem snadno dostávali k datům o politických stranách, o osobnostech a psaným, i když někdy nevyřčeným slovům shrnutých do textů  „politických programů“. Ale málokdy jsme měli možnost kriticky zkoumat, zda skutečně jde o data důvěryhodná, co považují prezentující řečníci  za jejich prameny, v čem mají pravdu anebo se mýlí, zda pracují s informacemi pravdivými nebo smyšlenými.

Pro zjednodušení zde  opomíjíme audiovizuální výstupy předvolebních diskusí, protože právě poslední předvolební týden ukázal, že nestačí si v TV jenom popovídat nebo se dokonce pohádat, aby bylo možné dojít k nějakému poznání. (Zcela pak musíme opomenout vysílání ČT 2 v posledních dvou předvolebních týdnech, které vypadalo jako propagace Adolfa Hitlera a NSDAP.  Mluvilo se o nich několikrát  denně na úkor např. volebního systému ČSR a ČSSR. Možná i připomenutí kandidátek tzv. Národní fronty a jejich stop v současnosti by nám pomohlo pochopit chování některých současných politických osobností např. pánů Zaorálka, Kalouska aj.)

Nejde jen o problém politického vzdělání, ale také o to, že orientace v politicko-filosofických problémech politické  reprezentace je pro poučeného voliče snazší, než emociálně vypjaté běsnění v posledních dnech před volbami. A to nemluvíme o tom, že zbaveni jednoduchých označení pravice – levice, liberalismus – konzervatismus, komunismus -  křesťanská demokracie nebo sociálnost atd.,  jsme bezradnější, než když rozumíme třeba jen jejich historickému vývoji.

Je to  obrana před triviálním politickým manicheismem, který se tentokrát projevoval jenom označováním některých politických stran za extremistické, aniž si autoři těchto účelových pojmenování uvědomovali, že tato povrchni identifikace je snadno zneužitelná v obráceném pořadí hned po volbách.

Neméně mimo uvažování o politice, působili tváře, mluva, chování volebních agitátorů v předvolebních diskusích, kteří se snažili působit na potenciální voliče svými úsměvy, tak na své partnery v diskusi cenili zuby. Ukázkou neschopnosti slušně se chovat bylo nechtěné zkřížení se diskusí v ČT, ve které se jednoho dne na diváky usmívali známí nezdvořáci z téměř všech politických stran, aby vzápětí ukázali, jak umějí na sebe cenit zuby  když jde o lithium. Jako kdyby všichni zapomínali, že obsahem politických rozhovorů není jen mluvení, ale i jednání a chování, které se může voličům zdát mnohem přesvědčivější než kdokoli bez dobrého vychování.

Snad bychom si mohli z letošních volebních postřižin odnést ponaučení, že politická kultura  může být deformována jednotlivci, ale že na její úrovni se podílejí nejen občané a reprezentanti politických stran, ale i  ti, kteří vytvářejí nejen jakýsi obtížně poznatelný politický diskurs, ale i mnohem viditelnější jazyky každodenních věcí veřejných a jejich ideového kontextu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)