"Kdo ponížil fyzickou práci spjatou s funkcí hlavy na nulu je nabíledni. V devadesátých letech minulého století, krátce po majetkovém zločinu, jenž se dosud nezastavil, většinou víme vcelku dokonale. Méně již víme, kdo zavinil a způsobil, že jsme vymazali z existence všedního dne například zednické řemeslo, vymetli jsme z odborných učilišť tisíce budoucích dělníků, v Praze se tak stalo v gigantických výukových zařízeních na Zeleném pruhu a na Ohradě. Přivezli jsme tisíce ukrajinských občanů bez rozdílu jejich původní profese; házeli si s nimi losem u holešovického Výstaviště, kam jejich kroky povedou.Trh s novodobými otroky u nás neznal hranic. Polírům pak po léta tito zbídačeli, většinou muži – ale i nemálo žen - odevzdávali část svých nuzných příjmů. Přespávali po deseti ve špeluňkách, pili vodku, přežívali, aby uživili své rodiny v Užhorodu nebo v Koločavě či v Jasině," píše v úvodu svého komentáře nazvaném Otazníky a masky nad předvolebními hlavami a uveřejněném na webu Novarepublika.cz  publicista Zdeněk Hrabica.

"Letos jsem sdílel nemocniční pokoj s ukrajinským řidičem dodávky, kterého z D1 vytěsnil mimo vozovku český dravec. Když pohlížel z okna nemocničního pokoje oznamoval: „Tohle jsme všechno v Praze postavili my. Čechům se nechce občas moc dělat.“  Často jeho i podobné zaměstnávali při budování svých rezidencí a chalup ti, kdož ve chvili, kdy se na minutu zhaslo kradli a loupili. Prodávali na ministerstvech, zejména v nově zřízených ministerstvech pro privatizaci a ve fondu národního majetku, jakož i odpovědní ve státních úřadech a ve firmách - bohatství této země. Nezmizeli, jsou mezi námi. Dokonce vládnou i nad Hospodářskou komorou České republiky. Zaměstnávali ve své době „experty“ z USA a z Velké Británie a ze skandinávských zemí, kteří jim pomáhali za velké peníze, zlikvidovat národní bohatství. Dohromady bujaře tančili nad navrácením majetku KSČ, SSM a rozsáhlého bohatství odborů, do rukou „všeho lidu“ a leccos z toho se jim zadřelo i za jejich prsty. Jako novinář jsem se dozvěděl, že v odborové budově ÚRO se koná aukce výtvarného umění – z ateliérů národních umělců; přístup však byl pouze pro předem vybrané. Svoboda tisku sem, svoboda tisku tam, tady šlo o byznys – nebo laicky řečeno o krádež?" uvádí Zdeněk Hrabica. 

"Když vedle našich domovních oken kopali kopáči pro telekomunikace okopy pro kabely, vařil jsem jim čaj a bavil se s nimi, nejlépe rusky. Zíral jsem, že jejich povoláním v minulosti nebyla nádenická práce, ale šlo v nejednom případě o lékaře, kandidáty věd, učitele, o sportovce, státní úředníky, kteří přestali vyhovovat ukrajinskému režimu. Pomáhali budovat sociální diferenciaci české společnosti – zejména nadbíhali z nutnosti o chleba českým korouhvičkám a zároveň další odsunovat do bídy a do života bez střechy nad hlavou. V jejich případě nešlo vždycky, jak se dneska dozvídám, o lidi štítící se práce. Šlo o důsledek systému," konstatuje publicista Hrabica.

"Mám ve své knihovně obří svazky analýz let 1918 – 1928 pod názvem Deset let Československé republiky. Byl jsem zvědav na podobné svazky z let 1989 – 1999 Deset let státu, těšil jsem se na podobné analýzy z let 1989 – 2009 – ničeho podobného jsem se nedočkal a ztěží se kdy asi dočkám v roce 2019. V ranné minulosti je kompletovaly Úřady vlády, ministerstva vnitra či statistické instituce. V podobě srozumitelné většině, i když jenom určené množině občanů republiky," upozorňuje Hrabica.

"Nejde o žabomyší politické války, jde o průkazná fakta. Jsou nebo nejsou? Mohla by být nebo nemohla a proč? Když poslouchám z přímého přenosu vysílání parlamentu a slova ministra a dozvídám se, že o geologické bohatství a o jeho využití jsme se začali zajímat až v roce 2005, nevěřím vlastním očím a uším. A když se mi nabízejí slova předsedy vlády a jeho podobenství „vrtěti ocasem“, je mi nad bídou filozofie mocných, ouzkou," píše známý publicista.

"Málo mne zajímá, když mi lump krátce před volbami sděluje, s kým se mám spojit a s kým se mám rozejít. Když se dozvídám, že jsou lepší komunisté a Zeman nežli ANO. Je mi teď zcela jasné, nebo jasnější, proč všechno šlo tak, jak šlo a jak jde," uzavírá Zdeněk Hrabica svůj komentář.