Kdo si ještě dnes o dnešní Americe dělá  iluze a označení ďábel, gestapácká země a čtvrtý Reich, která pro ni razí především člen někdejší Reaganovy vlády P.C.Roberts, považuje za nespravedlivá, svůj názor si po přečtení textu přednášky George Friedmana pro členy Chicagské rady pro globální záležitosti nejspíš poopraví. George Friedman je zpravodajský expert, zakladatel i šéf konzultační zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting), a svými názory a podněty v médiích a knihách silně ovlivňuje americkou politiku.

Nejčastěji se o něm mluví jako o člověku, který má zázračnou schopnost předpovídat, co všechno se ve světové politice v budoucnosti udá, což ovšem vzhledem k faktu, že on sám tu politiku spoluvytváří, ubírá jeho slávě proroka mírně na váze. Zde je text jeho přednášky v Chicagu, přednesené sice už 5. února 2015, ale upynulým časem – jak čtenář sezná – skutečně jen nepatrně poznamenané.  Ale teď už k jeho přednášce:

Neexistuje země, která by byla věčně mírumilovná. Platí to i pro USA, vedli jsme mnoho válek. Evropa, jak předpokládám, se nevrátí do časů světových válek, ale vrátí se k lidskosti. Pravda, nějaké války se rozhoří, ale budou i období míru a nezemřou stovky milionů lidí. Avšak idea „evropské výjimečnosti“ myslím, že bude první obětí. Vznikne konflikt. Už tu byl konflikt v Jugoslávii a teď tu máme zjevně další – ukrajiský.

Pokud jde o vztah Evropy k USA: My už teď nemáme žádný vztah s Evropou. Máme vztahy s Rumunskem, s Francií a dokonce i s Německem. Neexistuje jednotná Evropa, se kterou bychom mohli mít nějaký vztah.

Promiňte, tady je teď dotaz pána ve čtvrté řadě. Pán se ptá, zda je islamský extrémizmus opravdu hlavní hrozbou pro USA? A zda zanikne sám od sebe, nebo se dále rozroste?

Odpovídám: je to pro USA problém, ale není to existenční hrozba. Je třeba se s tím vypořádat, ale musí to být řešeno též s úměrnou vážností. Máme i jiné zahraničně politické zájmy. Takže prvotním zájmem USA, pro který jsme vedli války, prvou, druhou i studenou, je vztah mezi Německem a Ruskem. Protože jejich jednota je pro nás jedinou hrozbou. Proto se musíme ujistit, že k takovému spojení nedojde.

Pokud jste Ukrajinec, je samozřejmé, že oslovíte v podstatě jedinou zemi, která vám pomůže, a tou jsou USA. Minulý týden, asi před desíti dny, generální velitel US Army v Evropě generál Hodges navštívil Ukrajinu. Oznámil, že američtí školitelé teď přijdou na Ukrajinu už oficiálně, nejen neoficiálně. Předal medaile ukrajinským bojovníkům, což není ve shodě s protokolem – vyznamenání se cizím bojovníkům nedávají. Ale on to učinil s poukazem, že Ukrajinci jsou jeho armádou. Pak odjel a v Pobaltí oznámil, že USA budou přemisťovat výzbroj, obrněné dělostřelectvo a další vybavení do Pobaltí, Polska, Rumunska a Bulharska.

Včera USA oznámily, že tam budou dodávat zbraně. Dnes všechno to popřely, ale i přesto tam zbraně putují. V tom všem USA jednaly mimo rámec NATO. NATO musí mít 100% hlasů a kterákoli země může vetovat cokoli.

Také Turecko to bude vetovat – jen tak pro zábavu. Trik je v tom, že USA jsou připraveny vybudovat „sanitární koridor“ okolo Ruska. Rusko si je toho vědomo a věří, že USA chtějí rozbít Ruskou federaci. Rusko si myslí, že je to, jak to řekl Peter Lawrie: „Nechceme vás zabít, my vás chceme jen tak trošku poškodit“.

Jinak řečeno, jsme zpátky ve staré hře, a pokud se ptáte Poláka, Maďara nebo Rumuna, zjistíte, že žijí v úplně jiném vesmíru, než Němci nebo třeba Španělé.

Takže v Evropě není žádná jednota. Každopádně, kdybych byl Ukrajinec, udělal bych přesně to, co on dělá: Vtáhl bych do děje USA.

USA mají zásadní zájem mít pod kontolou všechny oceány světa. To zatím nikdo nedokázal. Díky tomu můžeme napadat národy, zatímco ony nás napadat nemohou. To je moc úžasná věc, udržet si kontrolu nad oceány a vesmírem, to je základem naší moci. Nejlepší způsob, jak porazit nepřátelskou flotilu, je zabránit její výstavbě. Britové to zařídili tak, aby žádná evropská země nemohla vytvořit flotilu, tím, že přiměli Evropany útočit na sebe navzájem. Doporučil bych vést takovou politiku, jakou vedl Reagan proti Iránu a Iráku. Sponzoroval obě strany a tak zajistil, že nepůjdou proti nám.

Je to cynické, určitě ne morální, ale funguje to.

Trik je v tom, že USA nemohou okupovat Euroasii. Ve chvíli, kdy vstoupíme na pevninu, zjistíme, že jsme totálně demograficky přečísleni. Můžeme porazit iráckou armádu, ale nemůžeme okupovat Irák. Představa , že 130 000 vojáků okupuje zemi s 25 miliony lidí, je nemyslitelná. Takže nemáme tuto možnost, ale máme schopnost podporovat vícero soupeřících sil, aby koncenrovaly politickou  nevraživost na sebe. Umíme hospodářskou a vojenskou podporu, umíme poradce a též to, co jsme dělali v Japonsku, v severním Vietnamu, v Iráku a v Aghánistánu: konat „preventivní útoky“, které nejsou určjny k porážce nepřítele, ale k jeho vyvedení z rovnováhy.

To se nám podařilo v každé z těchto válek. V Afghánistánu např. jsme narušili rovnováhu Al-Kájdy. Problém, na který jsme narazili, protože jsme byli mladí a hloupí, bylo to, že místo abychom si řekli „OK, dobře odvedená práce, pojďme domů“, jsme si říkali: „OK, to byla hračka, pojďme a vybudujme tady demokracii“. To byl náš okamžik demence.

Je jasné, že USA nemohou trvale zasahovat napříč celou Euroasií. Musí zasahovat selektivně a jen velmi zřídka. Takže nemůžeme hned jako první krok posílat tam a tam americké vojáky. A když, tak tomu musíme skutečně rozumět. Doufejme, že jsme se už poučili. Dětem chvíli trvá, než pochopí látku. Myslím, že máte absolutní pravdu a takovéto věci jako impérium dělat nesmíme.

Britanie neokupovala Indii, zabrala jen několik indických států, poštvala je proti sobě a dodala britské důstojníky do indické armády. Římané také nevysílali obrovskou armádu, raději do oblasti umístili vlastního krále. Bylo vytvořeno několik království a ta se zodpovídala císaři.

Takže impéria, která jsou přímo řízena jen vojenskou silou, tak jako např. nacistická říše, zákomitě zaniknou. Nikdo nemá tolik sil.

Musíte mít určitou míru vychytralosti. Ale to ještě není náš problém, zatím jen vlastně přiznáváme, že máme impérium.

Takže jsme se konečně dostali k tomu, abychom si mohli říct, že můžeme jít domů, vše je hotovo. Nejsme ještě připraveni na další kapitolu.

Otázkou pro Rusy je, jestli udrží nárazníkovou zónu alespoň nerutrální, nebo je Západ (NATO), přetlačí tak daleko do Ukrajiny, že budeme 100 km daleko od Stalingradu a 500 km daleko od Moskvy.

Pro Rusko status na Ukrajině je existenční hrozba. Rusové si nemohou dovolit nechat ji plavat.

Není náhoda, že je to generál Hodges, kdo  mluví o umisťování amerického vojska do Rumunska, Bulharska a Polska, včetně Pobaltí. V podstatě je to „mezimoří“ od Černého moře k Baltu, o kterém snil Pilsudski. To je výhodné řešení i pro USA.

Otázka, na kterou nemáme odpověď je tato: Co udělá Německo?  To je skutečně divoká karta v Evropě. Neznáme postoj Německa. Německo je ve velmi spekulativní pozici. Jeho bývalý kancléř Schröder má spojení s Gazpromem. Němci mají velmi složitý vztah k Rusům. Nevědí sami, co dělat. Musí exportovat, zatímco Rusové nemohou importovat. Na druhou stranu: pokud Němci přijdou o zónu volného obchodu, je třeba vytvořit něco nového.

Pro USA je pravěká obava z ruského kapitálu a ruské technologie. Ruské příodní zdroje a ruská pracovní síla je jediná kombinace, která straší USA po staletí.

Tak jak z toho vyjít? Fajn, USA již vyložily karty na stůl. Je to pruh mezi Baltem směrem k Černému moři.

Rusové mají karty pořád na stole. Musí mít aspoň neutrální Ukrajinu – ne prozápadní. Kdo mi může říct, co udělají Němci, zná historii na dalších 20 let? Ale bohužel, Němci se ještě nerozhodli. To je jejich tradiční problém: Neschopnost sladit enormní ekonomickou sílu a geopolitickou křehkost. Už někdy od roku 1871 to byla potíž pro Německo i pro Evropu.Uvažujte o německé otázce, protože dnes opět vyvstává. To je ta hlavní otázka, na kterou potřebujeme odpověď.

Zaznamenal Lubomír Man