Zdá se, že čas v totalitě ubíhal daleko pomaleji než v dnešní době. Ohlédneme-li se na události posledních let, musíme si povšimnout, že se časy zlé mění v ještě horší závratným tempem a proces evropské integrace se během čtyř let změnil ve svůj pravý opak. V roce 2013 se zdánlivě úspěšně završila důležitá etapa rozšiřování Evropské unie, když byla dojednána asociační dohoda s Ukrajinou. Stačilo však, aby se tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč pod ruským tlakem  rozhodl její podepsání odložit a Evropa se v jistém smyslu vrátila o sto let zpátky do své krvavé minulosti.

V centru Kyjeva se rozhořel konflikt, který nejprve svrhl prezidenta a pak zažehl požár občanské války na východě této velké východoevropské země. Války s více než deseti tisíci mrtvých. Počet obyvatel Ukrajiny se snížil nejen kvůli anexi Krymu a více než milionu uprchlíků před válkou, ale také kvůli pokračující pracovní migraci. Zdá se, že ukrajinská krize ještě nedosáhla svého dna. Kyjevský režim přijímá zákony, které znevýhodňují všechny menšiny, nejen tu ruskou, a má historicky nejhorší vztahy se všemi svými sousedy, zvláště pak s Polskem a Maďarskem.

V současné době hrozí další pokračování vnitřního rozvratu beztak již kolabujícího státu. Kromě pokusu o recidivu Majdanu, kterou vyprovokoval bývalý gruzínský prezident a posléze oděsský gubernátor Michail Sakašvili, se rozhořel velmi vážný osobní a politický konflikt mezi ukrajinským prezidentem a ministrem vnitra. Důvody sporu dokonale ilustrují současné poměry v zemi. Syn ministra vnitra Arsena Avakova, Alexander, byl obviněn a zatčen příslušníky Národního protikorupčního úřadu v Charkově kvůli korupci. Té se měl dopustit tím, že ukrajinské policii (podřízené jeho otci) prodal velké množství ruksaků, které byly asi šestkrát předražené.

Ministr vnitra na záchranu syna zmobilizoval Národní gardu (zabránila domovním prohlídkám pod záminkou telefonátu o nastražené bombě). Následně policie přestala hlídat budovu Vrchní rady, před kterou protestuje opozice, což může vést k opakování krvavých střetů. Avakov podezřívá prezidenta Petra Porošenka, že zorganizoval protikorupční vyšetřování a zatčení syna, prezident to popírá. Faktem ovšem zůstává, že spor mezi oběma politiky se táhne již od prezidentských voleb v roce 2014. Prezident by rád převzal kontrolu nad silovými rezorty, zejména nad orgány činnými v trestním řízení, ministr vnitra se tomu brání.

V letošním roce poslanci zvolení za stranu Blok Petra Porošenka několikrát varovali před pokusem o státní převrat organizovaný A. Avakovem s využitím dobrovolnického praporu Azov. Neoficiální mluvčí ministra vnitra Ilja Kiva přímo vyhrožoval, že ulice Kyjeva zaleje krev. Politologové vesměs považují konflikt za závažný a očekávají, že se ještě vyhrotí. Podle jejich názoru jde o zásadní střet, protože Petr Porošenko patří k „starým civilizovaným“ oligarchům, kteří svrhli bývalého prezidenta Janukoviče. Arsen Avakov reprezentuje ty, které vynesl Majdan stejně jako jeho – krajní nacionalisty a struktury dlouhodobě spojené s organizovaným zločinem.

Toto ukrajinské dilema je paradoxně logickým důsledkem snahy vedení Evropské unie o rozšíření prostranství míru, demokracie, stability, prosperity a dobrých mravů. Politika dvojího metru, deficit demokracie ve strukturách a rozhodovacích procesech uvnitř EU, metoda výběru vrcholných politiků z personálního secondhandu v členských zemích zákonitě povede k tomu, že dnešní Ukrajinu můžeme považovat za chmurný obraz naší vlastní unijní budoucnosti.

Konec konců, Sovětský svaz se rozpadl kvůli kumulaci neřešených krizí. V EU nedozněla Řecká krize, jako neřešitelná se ukázala krize ukrajinská, trvalým hitem je Brexit a krize migrační, ke všemu se ještě rodí zbrusu nová krize katalánská. Inu, naši pradědové podobné situace komentovali různě, od úsloví „Stokrát nic umořilo osla“ až po případnější „Mnoho psů, zajícova smrt“.

Ve středu Evropy nic není definitivní. Ve dvacátém století naši předkové zažili pády hned tří říší, které chtěly trvat věčně – Rakouska – Uherska, nacistické Tisícileté říše i konec přátelství se Sovětským svazem na věčné časy. Takže v Bruselu by měli vědět, že slova Františka Palackého platí i dnes – Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní.
    

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)