Přinášíme Vám rozhovor s prezidentem Václavem Klausem před komunálními volbami, ve kterém se vyjádřil k ožehavým tématům pražské komunální politiky. Autorem rozhovoru je Jan Čížek a rozhovor byl publikován v týdeníku Naše Praha dne 12. září 2014. Cyklistická lobby ve druhém prezidentovi samostatné České republiky zatím nenašla spojence. Ten totiž navrhuje, že by si své stezky a pruhy zasloužili i „normální, neambiciózní“ chodci. A chce, aby se vedení Prahy vcítilo do pozice jejích obyvatel.

Je o Vás známé, že nepatříte mezi lidi, kteří k životu potřebují pravidelné návštěvy restaurací. Ale přeci jen, ani jako student jste neměl nějakou „svoji hospodu“? Zejména k vysokoškolákům to přeci trochu patří.

Asi Vás zklamu, ale zejména v mládí jsem neměl žádné oblíbené hospody a kavárny. Intenzivně jsem se věnoval sportu, deset let jsem hrál prvoligový basketbal a na návštěvu hospody došlo až po zápase nebo tréninku. Léta jsem strávil ve Slavoji Vyšehrad, a proto jsme často chodili do klasické vyšehradské hospody U Karla IV. v Neklanově ulici. Tam jsme chodili na pivo. Ostatně, tam jsem také pivo objevil.

Více jsem chodil do divadel a literárních kaváren. Viola, Reduta a Luxor ve spojení s jazzem byly místy, kde jsem trávil řadu večerů. Odtud i má láska k jazzu, která se potom projevila při organizování koncertů v cyklu Jazz na Hradě.

Prý jste hodně času – nyní pro mnoho lidí nepředstavitelně – trávil v knihovnách?

Do knihoven jsem chodil, to ano. Při studiích na Vysoké škole ekonomické jsem nejradši chodil do Městské knihovny na Mariánské náměstí na Starém Městě. Tam jsem cítil váhu toho obřího naakumulovaného vědění, které nikdy neobsáhnu.

Jste od narození Pražák. Kde to máte, v našem hlavním městě, obzvlášť rád?

Narodil jsem se na Vinohradech a žil jsem tam až do svých 28 let. Tylovo náměstí, náměstí Míru, Riegrovy sady, Grébovka jsou místa mého dětství. Vinohrady se vrátily v posledních dvou desetiletích ke své původní kráse a je to jedna z perel Prahy. Vědí to více cizinci, než Pražané, ale i ti dnešní kouzlo takových ulic jako je Mánesova snad znovu objeví. Pro většinu lidí je přestěhování z centra města do sídlišť na okraji Prahy velkou ztrátou a na vnitřek Prahy nemohou zapomenout.

My jsme přestěhování s malými dětmi do družstevního bytu na Proseku akceptovali jako pozitivní změnu a nad paneláky se nikdy neošklíbali. K severní části města jsme získali pevný vztah, a proto tam v Kobylisích bydlíme i dnes, stejně jako naši synové se svými rodinami.

Ale míst, které mám v Praze rád, jsou desítky a jako celoživotní Pražák je nemohu ani vyjmenovat. Našel jsem si silný vztah k Pražskému hradu a rád mám centrum Starého města kolem Staroměstského náměstí.

Jak jako celoživotní Pražák vidíte budoucnost Prahy? Roste z ní lepší město?

Praha nepotřebuje být „lepším“ městem. Nechme Prahu takovou, jaká je. Nepokoušejme se jí přestavět. Naštěstí to neudělali ani komunisté, protože ti radši budovali těžký průmysl než města a to Prahu – a nejen Prahu – zachránilo. Teď se pokoušejme, aby Praha normálně fungovala, aby byla průjezdná, aby nám úřady, zejména pražský magistrát, neznemožňovaly jezdit v Praze autem, aby záměrně nebrzdily dokončení tunelu Blanka a dalších podobných staveb, aby se vcítily do pozice občanů tohoto města. Žádnou revoluci nechci.

A jak Pražák Václav Klaus hodnotí současné budování cyklostezek a cyklopruhů, podporované Unií? Pomůže to opravdu dopravě, nebo je to jen velká investice pro pár nadšenců?

Jako celoživotní sportovec a i dnes majitel několika kol považuji módní, EU podporované budování cyklostezek za naprostý nesmysl, který je ve prospěch jedinců ohrožujících jiné jedince. Třeba teď, při nedělní procházce po Ďáblicích, jsem byl nepřetržitě ohrožován cyklisty, kteří jezdili po něčem, co bych já nazval chodníky. Tedy nikoli silnice nebo ulice. Říkal jsem si přitom, že by měly být také budovány nějaké „stezky a pruhy“ pro normální neambiciózní chodce. EU neví, co by dělala, a proto dělá laciná gesta. Podpora cyklostezek místo vážných věcí je jedním z nejzřetelnějších příkladů.

Má vůbec cyklistika šanci stát se v Praze masovým dopravním prostředkem, jako je to třeba v Amsterodamu či Kodani? Třeba v Pardubicích se zdá, že to docela funguje…

Cyklistika má šanci být masovým dopravním prostředkem na rovině, u nás třeba ve Vámi zmíněných Pardubicích nebo na jihu Moravy, třeba v Břeclavi. V Praze nikoli.

Z podobného soudku je i další otázka: Nejen v Praze se za značné peníze budují různé skateparky. Je to rozumná investice?

Skatování je pro jinou, než mou generaci. Já to neumím dostatečně ocenit. Můj přítel exprimátor Bém by Vám určitě odpověděl zcela opačně. Ale synové na skejtu každodenně jezdili do školy.

Jak je na tom Praha obecně s veřejně přístupnými sportovišti, má jich dost?

Zdá se mi, že jich je dost, neskonale více než v minulosti. Mám však strach, že je jejich využití velmi nestejnoměrné a že některé z nich byly vybudovány zcela mylně. Náklady na jejich budování, a v některých případech i zbytečně vysoká kvalita v jaké byly vybudovány, se mi zdají nadměrné.

Od lékařů i od vojáků přicházejí – bohužel už celkem pravidelně – zprávy o špatné kondici mladých lidí. Existuje nějaká reálná šance na změnu tohoto trendu? Kde je největší chyba, je to třeba v přístupu rodičů?

Na špatnou kondici mladých lidí si lidstvo stěžuje od nepaměti. I když jsem byl malý, tak byly zprávy o tom, že jsou každý rok branci přicházející na vojnu v horší a horší kondici. Nevím, je-li to pravda. Na druhé straně je evidentní, že internet a facebook ničí fyzickou kondici lidí a protože jim propadají zejména ti mladí, nejvíce to ničí právě je. Zmínil jste roli rodičů, ta je podle mého názoru zásadní. Nedovedu si představit, že bych já nebo moji synové mohli prohlásit, že se jim dnes nechce jít lyžovat, nebo jakkoli jinak sportovat.

Snažíte se, alespoň u svých vnoučat tenhle negativní trend změnit, či alespoň omezit?

O vnoučata se starám relativně málo, asi méně, než dědečkové, kteří už jsou skutečnými důchodci. Ale jezdím s nimi rád na hory, i když už mně ujíždějí. A občas je rozvážím – což je šílená povinnost dnešních moderních rodičů – na jejich nikdy nekončící kroužky a cvičení.

Práce máte stále dost. Ale občas přeci musí dojít na odpočinek…

Odpočinkem byl pro mne celý život sport, nejdříve basketbal, potom volejbal a nakonec tenis, vynechám-li celoživotní lyžování a turistiku. Pasivní odpočinek moc neznám. Až příliš moc čtu a píšu, jiní lidé by to asi považovali za práci, ale pro mne je to odpočinek.

Zdroj přepisu: klaus.cz