Obecně vzato, co zní hezky, lidi si pak rádi přetvoří jako vlastní pravdu. A když pak tu „pravdu“ šíří už celá parta, vznikají hnutí, nota bene i politické strany. Podle jejich vlastních not pak zpívají všichni ti, co se stvořených pitomostí pak nemohou nabažit. Jinými slovy nejen ve světě, ale i u nás se najde dost poblouzněnců, kteří jsou ve svém fantazírování schopni tvrdit, že ve větší mořské hloubce už není voda slaná. Stačí se ponořit a ochutnat. Udělejte to, a už se nevynoříte.

Něco podobného se rýsuje i v české politice. Jsme jako ti blázni – zvolili jsme, jak jsme zvolili a čtyřiašedesát stížností na volby teď bude posuzovat nejvyšší soudní instance. To je fakt na palici. Už jen kvůli tomu, že transparentnost voleb v českých zemích je natolik hlídaná standardní záležitost, kterou v polistopadové době neotřásl žádný pochybovač. Přesto se takoví stále najdou.

Nicméně otřásat politikou nám jde pořád. Proč? Jako by stále platilo, že si neumíme vládnout sami, ale žít raději pod kuratelou jiných, protože naše vlastenectví končí za prahem našich bytů. A když přece jen prosvitne celonárodní hrdost, pak se musí hrát hokej, nebo v televizi čučet na olympijské hry. Když naši borci zazáří, jsme v tu chvíli neporazitelná mocnost s národem zahaleným do státní vlajky. Tím to taky končí a jde se zase rozumovat do hospody. Což se opět děje nad výsledky letošních parlamentních voleb, kdy volič už není ani stafáž, neboť rozdané karty drží v ruce noví mocní. Samozřejmě z vůle voličů.

Jak se s novými kartami hraje, je taky už na studený obklad na hlavu. Každý z hráčů tahá své eso, které už ale není triumfem, jak se zprvu zdálo. Je to jen pouhé mastění hry Vole padni. Kdo to nakonec bude, se samosebou ještě uvidí, protože tím volem nechce být žádný z karbaníků. Urputnost boje o moc ale ubírá i na soudnosti a tak nastává zoufalství. Protože blížící se okraj útesu vždy děsí a ze strachu pak nastává šílenství. Tím šílenstvím jsou stále intenzívněji prosakované zprávy pokusu o puč ze štábu stratégů Pražského hradu. Atmosféru u hracího stolu totiž dusí úplně nejvíc. Protože Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi jde o hodně. Ne-li o všechno. Vláda bez důvěry jako poslední možnost. Pro oba. Děsivé už jen z představy mocenských tanců v popelu demokratických voleb.