Úryvok z knihy Alfreda Rosenberga: Mor v Rusku

Každé hnutí, jež hnulo či otřáslo světem, stvořilo během své existence nějaký charakteristický symbol svého bytí. Tak jako má „Velká“ francouzská revoluce gilotinu, tak má ta „nekrvavá“ ruská Čeku, což znamená „Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí“. Všechny hrůzy, které historie Evropy zná, jsou nic proti krvavé potopě, kterou po sobě zanechal tento děsivý mocenský nástroj sovětské vlády. Ač mnohé z dob minulých byly divoké, hrubé a ukrutné: tak chladně, plánovitě, organisovaně a bezcitně-systematicky něco takového nemohl provádět žádný skutečně evropský charakter. Založení a počáteční vybudování tohoto špiclinstitutu s diktatorní plnou mocí k rozhodování o životě a smrti milionů lidí bude navždy spjato s již na začátku této knihy jmenovaným Mojsejem Urickým. Ten byl zabit bombou přímo na ulici. Místo, kde se tak stalo, pojmenovala sovětská vláda Urického náměstí a Taurskému paláci (sídle někdejší říšské dumy) dala jméno Urického palác! U příležitosti výročí založení Čeky napsal Štěklov-Nachamkis v listě Izvestija:

„Vzniknuvší uprostřed hromů a blesků občanské války je tento bojový orgán diktatury proletariátu doteď předmětem strachu všech nepřátel revoluce. Čeka musí vykonávat těžký úřad, neb proti ní stála sjednocená reakce…“

Jedna z hlav Čeky, Lacis, poté, co vylíčil náplň své činnosti, píše v jednom ze svých děl s názvem Dva roky boje na domácí frontě: „Vidíme tak, jak velkou roli hrály mimořádné komise [Čeka – pozn. překl.] při potlačování kontrarevoluce. S jistotou lze tvrdit, že bez nich by sovětská moc již neexistovala.“ Už jen z těchto dvou hlasů vysokých sovětských funkcionářů je evidentní, jakou určující hodnotu sovětská vláda Čece přisuzovala. Byla současně hlavou i zpravodajskou službou bolševického režimu. Ve všech vojenských, politických a hospodářských organisacích má nasazené zástupce, kteří příslušným centrálám téměř každý den posílají zprávy o sledování a špiclování, a jejichž posudky často rozhodují o životě a smrti jednotlivých důstojníků, komisařů atd.

Oblečen většinou do kožené kazajky, vysokých holínek, s revolverem na opasku, vstupuje obávaný čekista do shromáždění, porad, schůzí a vůbec do libovolných sfér veřejného života. Do tramvaje nastupuje u průvodčího (což je přísně zakázáno), cestuje zdarma vlakem po celé sovětské republice, v jakémkoli městě si vyhlédne libovolný byt, který se mu nejvíce zamlouvá, navštěvuje kavárny, kde se cpe za několik stovek tisíc či dokonce milionů rublů a opustí lokál, aniž by zaplatil. Když zrovna potřebuje větší částky peněz nebo když jeho bytu chybí nábytek, zorganizuje nějakou domovní prohlídku; posléze nakupuje a prodává, aby tak „našetřil“ na časy příští; zatýká velkospekulanty, aby je po zaplacení odpovídajícího výkupného propustil… Toerne popisuje charakteristický zážitek jednoho svého známého. Ten se dostal náhodou do pobočky donské Čeky, kde našel obrovskou místnost vyplněnou pánským oblečením. Na otázku po jeho původu mu bylo odpovězeno, že jde o garderóbu zabavenou buržoasii jako kořist za účelem vybavení členů Čeky pro služební cesty.

Je samozřejmé, že takto mocný úřad čekisty se svěřuje jen těm nejvěrnějším komunistům a že přijetí nováčka předchází nejpřísnější prověrky. Uchazeč musí zodpovědět 32 otázek dotazníku (zaměstnání rodičů, stav, národnost, zaměstnání během války, co a kde dělal během bolševické revoluce, jaké strany byl členem atd.), které se zpětně ověřují. Díky tomuto výběru se do Čeky dostanou jen ty nejzáludnější a nejbezohlednější osoby, které – získavše moc při vědomí, že zastávají prominentní posty bolševického teroru – zájmy svých pánů musejí brát za své více než kdokoli jiný. Proto výše jmenovaný Lacis mohl ze svého pohledu plným právem napsat: „Rozpuštění Čeky by bylo stejným zločinem jako rozpustit Rudou armádu. Sice jsme to byli my, kdo vystoupil z nynějšího boje vítězně, ale nepřítele jsme nezničili.“ (Miliony mrtvých Rusů jsou následkem tohoto „vítězného boje“; „nepřítel“ bude zničen teprve tehdy, až ruský národ přestane existovat.) Počátkem roku 1922 tvrdili – aby Evropě vzali z ruky zbraň k útoku -, že Čeka prý byla rozpuštěna. Že byla tato zpráva čistý švindl, není po tom všem třeba jakkoli zdůrazňovat. „Rozpuštěna“ byla asi natolik, že byla nyní podřízena jako „politický odbor“ lidovému komisariátu pro vnitřní věci, na němž byla dosud nezávislá. Do čela tohoto komisariátu ovšem byly dosazeny tytéž hlavy Čeky!

Pohlédněme na několik obrazů o činnosti této příšerné organizace. V Rostově se nacházela, a dodnes ještě nachází, jedna z hlavních centrál Čeky jižního Ruska. Sem jsou k odsouzení posíláni všichni „zločinci“ z celého Kavkazu a oblasti Donu. Za tímto účelem bylo v Zahradní ulici a na Taganrožském prospektu zabaveno několik domů. V současnosti se v nich nachází přes 2 000 zajatců. Jejich počet zůstává téměř stále stejný, jelikož místo těch, kteří byli zastřeleni, nahradí obratem další. V čele rostovské Čeky stojí jistý Trušin, sadistický kokainista. V každé cele Čeky pobývá 20 osob.

Zasedání „soudu“ se konají každé úterý. Kolegium se skládá z pěti až šesti lidí; 90 % všech rozsudků odsuzuje k zastřelení.

V sobotu v 11 hodin večer na velkém vězeňském dvoře nastartovaly motory osmi nákladních automobilů. Za ohlušujícího zvuku motorů pak prováděli popravy. Mrtvé zahrabávají mimo město v masových hrobech.

Před úterními zasedáními se před budovou komise odehrávají srdceryvné scény; známí a příbuzní obžalovaných jim nosí potraviny v koších, na nichž jsou napsána jména vězňů. V 11 hodin přichází stráž se seznamem a dává koše seřadit do určitého pořadí: postavené vpravo znamenají, že poprava dotyčného byla vykonána minulý týden…

Město Kyjev přecházelo v posledních letech z jedněch rukou do druhých. V roce 1919 se po čtyři týdny nacházelo v moci bolševiků. Měl jsem tehdy příležitost mluvit s tamními uprchlíky, mimo jiné s mě známým knížetem S. Ten vyprávěl (shodně s ostatními, jimž se podařilo hrůzám uniknout, a se skutečnostmi, jež Nilostonskij líčí v knize Bolševické krvavé běsnění), že Kyjev během pouhých čtyř týdnů přinesl 12 000 obětí. Vedeny čekisty, popadly rudé oddíly na ulici každého muže, který nějak připomínal představitele inteligence; v noci probíhaly domovní prohlídky a posléze se v různých zahradách a dvorech rozeznělo rachocení samopalů… Ruští vojáci brzy začali odmítat vykonávání tohoto popravčího úřadu. Jejich místa nahradili Číňané. A když už nemohli ani oni – tak zaskočily fanatické Židovky… Kníže S. poté osobně vedl vykopávání mrtvol. Tisíce obětí, jež byly zahrabány často polomrtvé nebo úplně zaživa, zkroucené ve strašlivých pozicích, byly nyní vyneseny na denní světlo…

Totéž se dělo v Oděse (tamní „dům hrůzy“ zná každý obyvatel města), v Charkově, Novočerkassku (zde srovnej s fotografiemi z obrazové přílohy), v Poltavě, Moskvě a Petrohradě…

Fotografie jistě ani zdaleka neznázorňují hrůzy, s jakými byli konfrontováni lidé, kteří museli hledat příbuzné v hromadách mrtvol. Roztříštěné lebky, vypíchnuté oči, zlámané kosti a odřezané končetiny jsou vypovídajícími důkazy nepopsatelného utrpení, jež museli „kontrarevolucionáři“ před smrtí snést.

V některých komorách se našly kousky kůže, které byly zajatcům zaživa strženy z těla. Obyčejně to prováděli tak, že ruce oběti strčili do vařící vody, napuchlou kůži potom nařízli a strhli. Tento převážně u Židů a Číňanů oblíbený způsob mučení je v Rusku dobře znám pod pojmem „sundávání rukavic“.

Shrňme si ještě jednou oběti Čeky: 28 biskupů, 1 215 duchovních, přes 6 000 profesorů a učitelů, téměř 9 000 lékařů, více než 54 000 důstojníků, 260 000 vojáků, téměř 11 000 policejních důstojníků, 58 000 strážníků, 12 950 statkářů, 335 250 příslušníků inteligence, 192 350 dělníků, 815 000 rolníků…, kromě toho 35 milionů lidí, kteří zahynuli v průběhu občanské války hladem a nemocemi. Pogrom proti ruskému lidu, jaký svět dosud nespatřil. Jednou se pomstí.

Krvavá slavnost všeruské Čeky nalezla i své pěvce. Jistému M. Saprudnému vyšla v Tiflisu kniha s příznačným názvem Úsměv Čeky. Autor je nejen vysoce postaveným soudcem, nýbrž sám sebe označuje za vykonávajícího člena Mimořádné komise. Mimo jiné si zde lze přečíst následující „poetický“ výlev:

„Vy o květinách pějete stále,
o lásky žáru též.
Však naučím vás písně jiné,
o popravách, smrti a krvi.
Jemná vůně line se z šeříku,
jenž viděl jsem na vašem stole.
Toť nic pro mě, jenž nekonečně raději má
krvavé květiny Čeky.
Největším potěšením jest
pár ranami na kříž (!) přibít ty, kteří se milují;
největší však radostí je,
když lidské kosti
na padrť rozdrceny jsou;
když jednoho pomalu ubodají.
Jako hudba zní jeho chroptění před smrtí.
Nadšením se rozzáří naše srdce,
když vidíme divoce krvácet otevřené rány.
A po vašem rozsudku následuje
odpověď: Jednoduše »Ke zdi!«
»Zastřelit!« »Na šibenici!«…“

Sadismus povýšený na systém!

Nejvyšším velitelem Čeky je Dzeržinskij, Polák. Je jednohlasně pokládán za protiklad hýřivé židovské diplomatické pakáže. Chladnokrevný fanatik, v soukromí téměř asketa, vykonává svůj otřesný úřad s cílevědomostí, jež nemá obdoby. Jakožto dlouholetého zasloužilce ve službách ruské revoluce v něm viděli jednoho z nejcílevědomějších vrahů ruského člověka.

I zde lze konstatovat neustále se opakující jev, kdy se příslušník Rusům smrtelně nepřátelského národa – polského – spolupodílí na řízeném vyhlazení Ruska.

O tom, že Dzeržinskij tak činí vědomě, nemůže být pochyb, zvláště když jeho nejbližším pomocníkem je rovněž Polák: Menžinskij.

Mezi nimi působí také řada sadistických ženských, Číňanů a Židů. Charakteristický obraz Čeky se nachází na straně 175: z 21 lidí nejpodlejšího ražení je 16 Židů. Mezi blíže nejmenovanými četnými pomahačkami Čeky v Kyjevě vyniká jistá obávaná Rosa, které prý činilo obzvláštní potěšení střílet do naha svlečené zajatce přímo v jejich celách nebo jim rozžhavenou cigaretou vypalovat oči.

V Oděse působí organizátor mrzačení ruských žen a škrtič ruských mužů jménem Deutsch, který stál v čele židovské gardy. Také on je Žid, jenž za své „mimořádné zásluhy“ o prohloubení revoluce obdržel Řád rudé vlajky…

—
Knihu si môžete objednať v našom obchode: Alfred Rosenberg: Mor v Rusku