Petr Hájek komentuje „mejdan“ šéfů a „velkých osobností“ pražské žurnalistické kavárny, kde se radili, jak protiruskou kampaň a ukrajinskou krizi dělat „jedlejší“. Lžou ráno, lžou v poledne, lžou večer. Nám. Sobě. Hlavní proud českých novinářů mediálního mainstreamu.

Život v kavárně

Petr Hájek

Žijí v ghettu pražské havlistické kavárny. Dvacet čtyři hodin denně se zde ke kávě značky „Bolševická jednota“ podává dezert „Pětiminutovka nenávisti“. Ke komu, je vcelku jedno. Ke Klausovi, k Zemanovi, k České republice, aktuálně k Putinovi a Rusku. Ke každému a ke všemu, co narušuje bolševickou jednotu jimi zjevované virtuální „pravdy“ o realitě.

Metabolizují černo-bílé jedy své letité kavárenské stravy do nenávistné orwellovské propagandy, kterou zaplavují veřejný prostor. Komplementárně ji pak vyvažují bezduchou obdivnou „láskou“: Ke každému a ke všemu, co potvrzuje jejich nemocným duším, že ráno v poledne a večer šíří pravdu. A lásku. Český havlistický novinář hlavního proudu je diagnóza.

Ukrajinská pravda

Chronická nemoc Kavárny se aktuálně již několik měsíců projevuje nepřetržitým záchvatem:

Putinovo Rusko – totalitní stát, v podstatě Sovětský svaz – napadlo demokratickou Ukrajinu. Odervalo od ní Krym. Prostřednictvím svých nastrčených bojovníků sestřelilo v Doněcku civilní letadlo. Posílá na Ukrajinu humanitární konvoje, jako zástěrku pro dodávky zbraní „separatistům“, přestože tam i tak bojují jednotky ruské armády s těžkou technikou.

Spojené státy a Evropská unie, vedeny ušlechtilým idealismem vlastním všem demokraciím, tuto nebohou zemi brání. Nechtějí horkou válku s Ruskem, proto se omezují na humanitární válku „studenou“, obchodní: Sankce stíhají sankce. Bude to bolet i nás, ale pro svobodu a nezávislost musíme přinést oběti. Jinak se Rus zastaví až v Chebu. Zbabělé NATO se Ruska bojí. Že se nestydí.

Ukrajinská lež

Tu podle havlistů šíří „Pátá kolona Putinových přisluhovačů“. Na Západě i u nás. Ostatně – my jsme přece také Západ. Už čtvrt století. Před tím jsme prý byli Východ:

Majdanská revoluce byl druhý pokus Spojených států (a loajálně přizvukujících elit EU) dostat NATO na jižní hranici Ruska. První v roce 2004 nevyšel. Do dalšího kola „barevné revoluce“ nainvestovala Amerika (podle vlastních slov) 5 miliard dolarů. Ozbrojené fašistické bojůvky Pravého sektoru a spol. využily lidové nespokojenosti ke státnímu převratu. Svrhly demokraticky zvoleného prezidenta. Obsadily parlament a dosadily své lidi do vlády. Oznámily, že s rusky mluvícími občany na východě země zatočí, vezmou jim i mateřštinu. Východní regiony pučisty odmítly. Krym se v referendu rozhodl absolutní většinou: Připojme se k Ruské federaci. Fašistické bojůvky spolu s pravidelnou armádou pučistů vyrazily udělat pořádek. Upálily spoustu nevinných lidí v Oděse. Doněcko vzalo do rukou zbraně a začalo se bránit.

Veřejné mínění na Západě bylo laxní. Až do sestřelení boeingu let MH17. Pučisté a Západ z toho okamžitě obvinil Rusko, jako minimálně nepřímého vraha tří stovek cestujících. Ospravedlňuje to tisíce zavražděných v Donbasu ukrajinskou armádou a celá zničená města. Přímou i nepřímou vojenskou pomoc kyjevským pučistům. Hospodářské sankce proti Ruské federaci.

Jenže se ukazuje, že to s tím letadlem nebylo tak jednoduché. Američané nezveřejnili jediný důkaz, který by ukazoval na „povstalce“. Rusko své důkazy zveřejnilo. Ukazují na kyjevskou stíhačku. Svědci tvrdí, že cestující byli mrtví ještě před pádem letadla. Nekrváceli. Kopkit zjevně rozstřílel palubní kulomet stíhačky. Kyjev stornoval a utajuje komunikaci mezi věží a Boeingem. Stejně tak západní „vyšetřovatelé“, kteří mají k dispozici černé skříňky. Neřeknou nám víc dříve než za rok. Až se na všechno zapomene.

Proč to všechno?

Mezi „ukrajinskou pravdou“ oficiální propagandy a „ukrajinskou lží“ Páté kolony šířenou převážně v internetových médiích zeje přirozená hluboká propast.

Havlistická kavárna volá: Vzhůru na Rusko! Drang nach Osten! Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my? Pátá kolona dovozuje: Smyslem celé „ukrajinské operace“ bylo sevření Ruska vojsky NATO. Jako příprava na jeho napadení, pokud se nepodřídí „standardům“ západní „demokracie“. Pokrokovému rozkladu hodnot, na kterých západní křesťanská civilizace vyrostla a prosperovala: Dekadenci posvátného homosexualismu, radikálního feminismu, „zeleného“ násilí, zničení rodiny a duchovních pilířů Západu.

Ve skutečnosti jsou však za tím stejné motivy, jako v případě rozvrácení Iráku, Sýrie, Libye a dalších zemí po 11. září 2001: Hospodářské problémy Spojených států, boj o zachování dolaru jako „rezervní světové měny“, planetární mocenské ambice elit Nového světového řádu. Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Třeba válkou s Ruskem. I jadernou. Kdo lže, a kdo ne?

Deprese Pražské kavárny 

Havlisté mají v rukou všechna rozhodující média. Přesto jsou v depresi. „Pátá kolona“ nezávislých – především internetových – novinářů z „neznámých důvodů“ nahlodala veřejné mínění se svými ubohými finančními zdroji a technologickými prostředky natolik, že se situace „na frontě“ mediální války obrací. Veřejné mínění Kavárně jaksi stále méně věří. Je to kupodivu velmi podobné jako na skutečné válečné frontě v Doněcku, kde pár tisícovek povstalců zastavilo pravidelnou armádu Kyjeva i soukromé armády oligarchů, složené z fašistických bojůvek Majdanu. Co se to děje? Kavárna se sešla a rokovala. Tisková zpráva z mejdanu praví:

„Schopnost analýzy, jasnější postoje, názorová vyhraněnost – to vše chybí médiím při hodnocení současného ukrajinského konfliktu. Shodla se na tom dnes většina novinářů a zástupců managementu významných českých médií. Diskusní setkání pořádala nezávislá iniciativa Slabiky.cz ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla.

„Myslím si, že česká média až na malé výjimky naprosto selhala,“ řekl v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan. Podle něj se novináři zejména nedokážou dobře orientovat v současné podobě propagandy, která zaznívá z ruské nebo ukrajinské strany a zaznívá i ze Spojených států. „Médiím také chybí analytika a názorová vyhraněnost na problematiku Ukrajiny,“ dodal Duhan. (…)
Mediální analytik a vysokoškolský pedagog Jan Jirák uvedl, že na hodnocení rusko-ukrajinského konfliktu je příliš brzy. „Situace je příliš komplikovaná a nemůžeme vědět, o čem rusko-ukrajinský konflikt v tuto chvíli ve skutečnosti je,“ řekl Jirák. (…)

„Nová média jsou pro nás stále výzvou,“ uvedl mimo jiné náměstek ředitele Českého rozhlasu pro program a vysílání René Zavoral.

Něco se stalo

Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické. Šéf Českého rozhlasu, zodpovědný za protiruské propagandistické orgie svých podřízených (nicotných proti „výkonům“ ČT), nechce informační pluralitu, ale „názorovou vyhraněnost“. Větší nemůže být. Jefim Fištejn či Petra Procházková jsou, panečku, nějak „názorově vyhranění“. A jsou v rozhlase či na obrazovkách ČT prakticky ubytovaní. A nic?

Podle vysokoškolského pedagoga z novinářské fakulty zase po mnoha měsících opakování washingtonských a bruselských frází o zločinci Putinovi „nemůžeme vědět, o čem rusko-ukrajinský konflikt v tuto chvíli ve skutečnosti je“. Jak by mohl, vychází-li z chybné premisy: Konflikt je přece výhradně americko-ruský, zčásti euro-ruský, Ukrajina v něm hraje roli pouhého katalyzátoru, podobně jako sestřelení MH17 roli záminky k jeho eskalaci. To se tedy s tou „výzvou nových médií“ (míněna média internetová) těžko popasují. Pokud toto je zadání od „šéfů“, jak si s tím má poradit loajální novinářský pěšák?

Problém je jinde a vidíme to už po několikáté. Jakmile havlistická Kavárna překročí svými propagandistickými kobercovými nálety jistou únosnou mez zjevných nepravd, veřejnost se od nich instinktivně „odpojí“. Zbytky zdravého rozumu a hluboko v genech uložená zkušenost s bolševickou propagandou předlistopadového režimu se spojí do obranné reakce odmítnutí tupé jednostrannosti. Dělo se tak v době Klausova „sarajevského atentátu“, kampaně „Kníže na Hrad“ a řady dalších.

Jediní, kdo to nevidí, jsou ti, kteří o sobě v Knihovně Václava Havla duchamorně mudrují. Podobně jako ve všech předchozích případech, ovšem ani nyní nepřijdou „pokrokoví“ novináři na to, co se to zase stalo, a čím to, že je lid zase nechápe.

Nemohou. Chronická nemoc jim nedovolí prostou diagnózu příčiny jejich deprese: Svět je totiž jinde, než si přejí. Pokud by pohlédli do nejednoznačné tváře reality, kterou mají popisovat, analyzovat či komentovat – ale nikoli vytvářet – spatřili by v zrcadle:

Lžeme ráno, lžeme v poledne, lžeme večer.

Text uveřejnil časopis Reflex | Zdroj: protiproud.cz