Před samostatností Skotska strašili politici v čele s Cameronem, stejně jako britská mainstreamová média. Všude v EU je to stejné, ať už na úrovni národní, nebo nadnárodní. Ti, co mají strach ze samostatnosti a svobody ostatních, straší jiné. Přestože film Dárce nemá zdaleka takový grády jako Equilibrium, myšlenka je podobná. A zdaleka ne nepodobná tomu, co se na starém kontinentu postupně děje. V obou případech je ústředním mottem těch, kteří chtějí za každou cenu ovládat jiné: „Když dáte lidem možnost volby, vyberou si špatně.“ Dát lidem skutečnou možnost volby bez toho aniž by ji před tím dosavadní dohlížeči na morálku masivně mediálně neohnuli? Ani omylem. A strach, jak známo, je dobrý nejen politický prostředek k cíli. Strach dohlížečů stál za opakováním referenda v Irsku, nebo za neopakováním referend v zemích, kde neprošla evropská ústava, aby pak bez referend prošla Lisabonská smlouva. Strach stál i za výsledkem referenda ve Skotsku.

Bloger František Matějka

Skotů je cca pět milionů. Jen Londýn má sedm milionů obyvatel. S ohledem na celkový počet obyvatel Velké Británie neměli Skotové ve volbách nikdy šanci na úspěch, pokud šlo o sestavení vlády. Ve Skotsku jsme mohli dlouhodobě pozorovat nadšení lidí, kteří chtěli nezávislost. Ti, co chtěli zůstat pod Westminsterem, nikdy v takovém počtu v ulicích nebyli a zůstávali ticho, jakoby se styděli za svůj názor. Skotové, požadující nezávislost, chtěli většinou zavést podobný sociální model, jako mají v severských zemích. Pro mě osobně tragédie, nikdy bych v tom rovnostářském socialismu, kde Vy patříte státu a ne stát Vám, žít nechtěl, ale Skotové mají právo si to zkusit. Tedy mohli mít, ale nebudou. Strach z neznámého, vykrmovaný médii a ústřední vládou, udělal své. Ve filmu Dárce to byl „lék“ každé ráno do zápěstí, v Equilibriu injekce Prózia, v Evropské unii stačí použít Vaše i cizí prachy proti Vám samotným, přičemž řada lidí to ani nevidí. Zastánci samostatného Skotska přitom nechtěli nic jiného, než rozhodovat si sami o sobě. Třeba blbě, třeba se škodlivým historickým dopadem, ale mít to právo se svobodně rozhodnout blbě, čehož se prostě zjevná většina lidí bojí a tak o sobě potichu nechá tupě rozhodovat jiné. Obyčejný strach z vlastní odpovědnosti.

Přesto, že zastánci samostatnosti nedosáhli na vítězství v referendu, Skotové vyhráli, a s nimi vyhrála řada dalších svobodomyslných lidí v Evropě. Skotsko nyní získá, a to jen a výhradně jako důsledek pořádání referenda, podstatně více pravomocí, než mělo. A až je získá Skotsko, bude je chtít i Severní Irsko a Wales. A po nich nebo souběžně s nimi je budou, a zcela oprávněně, chtít další separatisté (pojem separatismus už je skoro jako cejch na čele, srovnatelný s církevním vypalováním cejchů špatně věřícím) v jednotlivých státech Evropy, kteří mají už po krk centralismu a vlády daleko od nich.

Těším se další pokusy, kdekoli a od kohokoli, o návrat schopnosti a práva rozhodovat o společných věcech co nejblíže k lidem, kterých se opravdu týkají. A Skotům za to referendum a úsilí děkuju. Nebylo to marný. Získali víc, než měli před tím, a ostatním dali naději.

Zdroj: Blog autora