ROZHOVOR „Triumf neomarxistické kulturní revoluce a jeho centrální vliv na západní politiky lze prostě dokumentovat jako tvrdý politický fakt,“ říká klasický filozof Jiří Fuchs. Postmoderní Západ ovládla ideologie, již stvořili západní marxisté minulého století a která není méně totalitní než komunismus.   

V těchto dnech si připomínáme sté výročí VŘSR. Hodně se dnes mluví o neomarxismu. Jak se dnešní západní neomarxismus liší od praxe aplikovaného leninismu?

Překvapivě méně, než si namlouváme a než je nám oficiálně sugerováno. My se sice na tu bolševickou pohromu díváme s oprávněným odporem, ale už méně oprávněně na ni shlížíme spatra. Sebevědomě přitom mobilizujeme liberálnědemokratické uvědomění, ale nevidíme, jak nám ve jménu svobody, demokracie a lidských práv protéká svoboda mezi prsty; o lidských právech ani nemluvě. 

Jak to? Copak se totalitní režim bolševiků neliší od liberálních demokracií jako noc a den, jak se nám tvrdilo po listopadu?

Tak na papíře možná. Ale dnešní realita západních demokracií už tak projasněná není. Je více než šerosvitná; směřuje do tmy.

Vysvětlete to.

Něco už naznačují prostá fakta. Lenin byl první v dějinách, kdo uvedl totalitní ideologii do společensko-politické praxe; Marxovu ideologii. Nastala vláda tmy. Postmoderní Západ ovládla ideologie, již pro změnu stvořili západní marxisté minulého století a která není méně totalitní. Že by zářivá přítomnost?

Chcete tvrdit, že západní režimy jsou dnes stejně brutální jako komunistická totalita?

Mluvím o ideologii, ne o režimu. Totalita je složený pojem, který obsahuje zvláštní spojení totalitní ideologie s totalitním režimem. Totalitní režimy se liší navzájem i v různých svých fázích nejen různou mírou, ale i absencí aktualizované krutosti. Žádná určitá míra krutosti ani krutost sama nejsou nutně zakódovány v totalitních ideologiích, které totalitní režimy jako takové realizují. Míra represí a restrikcí totiž závisí také na momentálních okolnostech uskutečňování programů totalitní ideologie. Totalitní ideologie jako taková nemusí předepisovat počet mrtvých odpůrců. Nemusí ani určovat způsob svého politického prosazování. Může být v tomto ohledu daleko flexibilnější. V podstatě se tedy režim pod vládou komunistické ideologie a režim, který uskutečňuje programy totalitní ideologie neomarxistů, liší jako tvrdá a měkká totalita.

A rozdíl tvrdé a měkké totality spočívá v čem?

V tom, že tvrdá totalita získává či uplatňuje politickou moc despoticky, neštítí se teroru. Měkká totalita získává či uplatňuje vliv a moc plíživě a nenásilně. Realizuje tedy svou ideologii postupně, ale také nezávisle na tom, jaké je institucionálně-mocenské uspořádání státu; totalitní ideologii může uskutečňovat i formálně demokratický režim. Obě formy totality mají své výhody a nevýhody. Výhodou tvrdé totality je, že může ovládnuté společnosti vnucovat své absurdity, jak se jí zachce; nemusí se v zásadě ohlížet na momentální stav společnosti. Nevýhodou je, že se zastrašení občané s ideologií vnitřně neztotožní; vnímají ji jako zlo.

U měkké totality je to naopak. V příznivé konstelaci sofistikované demagogie a špatného vzdělání populace ve věcech lidských vezmou občané ideologické šablony, slogany i normy snadno za své. Rubem propagandistického úspěchu je tu určitá mocenská křehkost, závislost na interakcích manipulátorů a manipulovaných; stačí vážnější strategická chyba a režim se může standardními politickými prostředky zvrátit. V dlouhodobější perspektivě proto měkká totalita tíhne k postupnému mocenskému přitvrzování.

Co je tedy společné všem totalitním ideologiím?

Dobrá otázka. Je to nárok na aktuální ovládnutí všech aspektů života, pokud bude vyžádáno potřebami radikální revoluce. S tím souvisí zavedení nové, ideologicky definované morálky čili pseudomorálky. Žádná norma přirozeného mravního zákona, který je zákonem lidskosti, není vůči této destruktivní smršti imunní. Odporuje ideologickému plánu? Zavrhne se. A konečně je společným znakem totalit snaha o neomezenou politickou moc.

Dnes se amatéři i profesionálové politického myšlení domnívají, že automaticky vědí, co je totalitní ideologie, a že jim k tomu stačí historická zkušenost. Pak není divu, že definují totalitní ideologii nikoli tím, čím ve skutečnosti je, ale jen tím, jak se v rozličných režimech různě empiricky projevuje a realizuje. Přitom jsou pochopitelně zaujati otřesnými fenomény mocenské zvůle. Pak ovšem není divu, že už nejsou schopni rozpoznat totalitu tam, kde tyto fenomény aktuálně (zatím) scházejí. A to je také případ rozšířené slepoty k totalitě našich dnů. Uznávaní odborníci i konzumenti mainstreamu jsou pak pohoršeni a šokováni, když zaslechnou, že bruselská politika je totalitní, protože uskutečňuje totalitní ideologii, která vzešla z dílny kulturních marxistů. Hlava jim to nebere. Možná by ji měli problémem totality více zaměstnávat; ne ovšem pouhým hromaděním faktů. Mohu dát konkrétní příklad?

Jistě.

Lidovecký europoslanec Pavel Svoboda v odpovědi na můj předvolební text, v němž před totalitou EU varuji, nejprve překvapil. K mé poznámce o fanatické oddanosti bruselských elit politické korektnosti, multikulturalismu či genderismu podotkl, že tyto fenomény také odmítá. Málem jsem se mu na fleku omluvil. Vzápětí ale přišlo překvapení č. 2: EU prý nemůže být lepší, než jak dobré jsou členské státy. V nich se podle něj tedy musí hledat důvod onoho fanatismu. Typická záměna příčiny a účinku, řekl jsem si a podivil se, že by pan europoslanec nevěděl, kdo vlastně v EU třímá ideologické kormidlo.

Následující poučení už ale bylo trefou na solar. Tvářím se prý, jako by v Bruselu přistáli ideologičtí Marťani. A přišla další pecka. Merkelová už v roce 2010 odsoudila multikulturalismus a já to trestuhodně zamlčel; nehodilo se mi to prý do krámu. Spíš by ale sedělo, že jsem takovou nahrávku na smeč našel jako housku na krámě. Když pak pan poslanec uzavřel svou odpověď objevem, že jsem extremista, vzal jsem to stoicky. Pavel Svoboda je právník, vysokoškolský pedagog, europoslanec a předseda právního výboru Evropského parlamentu.

Co k tomu říct?

Jen dvě poznámky. Obávám se, že tou pronikavou myšlenkou o ideologických Marťanech v Bruselu udělal Svoboda Marťana sám ze sebe. U prostého, na Českou televizi odkázaného člověka by taková ignorance nepřekvapila. Kdo ale není pod dohledem Velkého bratra a má se o tyto věci profesně zajímat, musí přece vědět, že politická korektnost či multikulti nespadly z nebe. Co dnes lidi se zdravým rozumem na nich tolik štve, je ta frapantní nespravedlnost dvojího metru, jímž jsou všestranně zvýhodňovány všelijaké menšiny na úkor ostatních.

Kde jen se ale vzaly ta drzá amorálnost všestranného zvýhodňování právě takových menšin a to bohorovné pohrdání rovností občanů před zákonem? Guru západních osmašedesátníků (nikoli Marťanů), neomarxista Herbert Marcuse (nikoli mytická postava) vyjádřil princip pregnantně: Vše, co slouží levici a její revoluci, je dobré; co tomu odporuje, je špatné. Revoluci slouží vytěžení subverzivního potenciálu ideologicky preferovaných menšin; ergo. S tímto morálně-právním superkritériem a s chytrou strategií dobyli kulturní marxisté posty na univerzitách, v politice, v kultuře i v redakcích. Důsledek se dal čekat: V tuhém režimu politické korektnosti respektují západní politici zleva i zprava ideologickou nadřazenost neomarxistů už celá desetiletí; inu, děti „zlatých šedesátých“. Ti z Východu jsou jako vždy opoždění, ale snaživě to dohánějí.

Triumf neomarxistické kulturní revoluce a jeho centrální vliv na západní politiky lze prostě dokumentovat jako tvrdý politický fakt. Pokud ho Svoboda opravdu nevnímá, pak si zřejmě osvojil nesnadné, nicméně ke kariérnímu přežití potřebné umění vytěsňovat nekorektní reality a stává se tak trochu Marťanem. Jakou váhu pak může mít jeho verbální odmítání multikulturalismu či politické korektnosti? I o politicích platí evangelní „mluví, ale nejednají“ či „poznáte je po ovoci“.

V roce 2010 kancléřka multikulti odsoudila, aby ho pár let nato svou vítací kulturou přiblížila k cíli jako nikdo z politiků. Hle, jak věrohodné je plácání politiků. Nestalo se náhodou vzorem i pro Svobodu? Když necháme stranou řečnění probruselských elit o evropských hodnotách, vyjde najevo, že cílem multikulturalismu je rozbití civilizačně-kulturní identity Západu; pohonem je tu nenávist neomarxistů k jeho tradiční podobě.

Nevím, jaké temné motivy vedly Merkelovou k tomu, že porušila zákony a otevřela hranice. Možná neodolala pokušení předvádět svůj vyspělý či spíše vyčpělý humanismus, v němž se solidarita, přejícnost, tolerance a soucit s „uprchlíky“ vztahem k domácí populaci dialekticky proměnily v pravé opaky těchto hodnot.

Sama dobře opevněná vypustila Merkelová vědomě do ulic své země celou zoologickou zahradu včetně šelem. Naložila lidem neúnosné břemeno, ale sama se ho ani nedotkla. Přitom následky téhle zhovadilosti byly zvlášť u kancléřky snadno domyslitelné. Je tedy plně zodpovědná za zločiny na občanech, které pak za pomoci státního aparátu a systémově prolhaných médií trestuhodně tutlá a zlehčuje. Bez ohledu na to, co o tom soudí prudérní pseudomorálkou korektnosti zfetované elity, je tento její čin objektivně vzato zločinem. Je to tak těžké pochopit? Ona však místo zpytování vsadila v logice měkké totality na utahování šroubů a schovává se za cenzuru či svévolnou kriminalizaci odpůrců islamizace. A tento bohatý potenciál neomarxistické humanistiky chce Merkelová aktualizovat v celé Evropě.

To je ono v úvodu zmíněné postupné omezování svobody a ohýbání práva pod fasádou liberální demokracie, které jsou tak typické pro měkkou totalitu. I ta umí produkovat zákonné bezpráví jako na běžícím pásu. 

Co říkáte myšlence, že světu dnes vládnou tři ideologická „N“ – neoliberalismus, neokonzervatismus a neomarxismus, které se navzájem na různých úrovních doplňují a podporují? Neokonzervatismus hlavně v zahraniční politice a otázce suverenity, neomarxismus zejména v oblasti kultury a morálky a neoliberalismus v oblasti ekonomiky jako tři pilíře nového světového řádu.

Snad se to dá taky tak nahlížet. Ale domnívám se, že na Západě je hlavním hybatelem jeho zkázy totalitní ideologie neomarxistů. Kdo zasáhne mravní jádro lidské existence, zasáhl samotnou lidskost. To ostatní už jsou jen vyměnitelné kulisy. 

A co byste řekl značně zjednodušené myšlence, že vlastně Stalin a u nás například Husák v době normalizace vlastně v praxi opustili marxismus, když Stalin zakázal potraty a snažil se jakž takž obnovit rodinu proti původní leninské a trockistické volné lásce a prosazoval svou, byť pervertovanou verzi patriotismu, byli v praxi „pravicovější“ či „přirozenější“ než neomarxisté na Západě, kteří destruovali a destruují rodiny a národy jako přirozené entity? Nebyly v praxi komunistické režimy v Evropě spíše jakousi pervertovanou verzí jakéhosi národního socialismu (nikoli nacismu), který bránil některé přirozené hodnoty? Nebo nebyl Stalin určitou analogií Napoleona, který sice vycházel z Francouzské revoluce, ale nejhorší jakobínské excesy odstranil? Byl použit i termín „Stalinův termidor“…

Řekl bych, že ortodoxní marxismus ještě nebyl v ataku na lidskou přirozenost tak rozvinutý. Jeho úhlavní nepřítel byl kapitalista a hlavní obětí útisku byl dělník. Neomarxisté duální schéma zlý – dobrý převzali, ale rejstřík zloduchů a obětí velkoryse rozšířili. Zničit bylo třeba nejen kapitalistu, nýbrž rovnou celou civilizaci bílého heteráka. Osvobodit bylo třeba všechny „menšiny“, které lze od tohoto zloducha dějin odvodit jako jeho kontrární protějšky.

Také blbnutí s volnou láskou bylo asi u Lenina spíše intuitivní. Dnes je sexuální pseudomorálka systematizovaná a rozpracovaná do detailů, o kterých se Leninovi nesnilo. Marxismus byl vzhledem k neomarxismu spíše jen předvojem a základní inspirací; zapracování tu vyžadovalo jiné kapacity a jemnější nástroje. Ať už z pragmatických či jiných důvodů zůstalo tedy i za Stalina mnohé z přirozeného řádu života ještě nedotčeno. To neomarxisti jsou jiní sekáči; ti se nezakecali. Škoda že to autorovi téhle pěkné hlášky (Svěrákovi) nedochází. Ono to bohužel nedochází ani známým chartistům. Furt válčí se Stalinem a Husákem, a opírají se přitom o ztrouchnivělé západní dubisko. Čtenáři nechť si laskavě všimnou, že o tom východním nepadlo ani slovo.

Jiří Fuchs (*1947) je filozof, šéfredaktor Distance – revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997–2007) a knihy Milosrdenství? Bez rozumu? Rozhovor o migrační krizi či knih Iluze skeptiků: Systematický kurz noetiky a Člověk bez duše, život bez smyslu: Systematický kurz filosofické antropologie.

www.parlamentnilisty.cz