17. LISTOPAD 1989 Dokumentarista Adam Kretschmer, který mimo jiné působil na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, hovoří o tom,  co se dělo okolo 17. listopadu 1989 a jaká byla úloha jednotlivých aktérů. „Ve zkratce – Gorbačov dal místním pohlavárům jasně najevo, jaké vedení zde bude, a Američanům, že se tohoto prostoru vzdá. Otázka je za co... Součástí toho plánu bylo zcela jistě, že ´každý dostane svoje´. Někdo podíl na majetku, ale zase musel uvolnit svobodu a tak dále,“ říká Kretschmer.

Co si myslíte o 17. listopadu? Opět se vás budu ptát na některá kontroverzní tvrzení jako v našich předešlých rozhovorech. Miroslav Dolejší tvrdí, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu…

Já bych si to dovolil přeformulovat. Zásah na Národní třídě byl připraven, stejně tak celý následující info proces. Otázka je stále kým. To, že zásah provedly jednotky SNB a věci byly monitorovány a KGB prezentovány generálem Gruškem, a že zde máme fingovanou smrt studenta Martina Šmída, která bývá spojována se studentským agentem Růžičkou, tedy přímo „podstaveným“ kádrovým příslušníkem StB Zifčákem, nám vše spíše znepřehledňuje. Gruško přilétá 14.11 a 17.11 večeří s šéfem StB Lorencem a náčelníkem kontrarozvědky Vykypělem. Mimochodem Zifčák ve své výpovědi v roce 1990 uvedl, že o den dříve tedy 16.11. si ho zavolal náčelník správy StB Praha Bytčánek a osobně mu sdělil, že na společné schůzi, kterou měl s 1. náměstkem federálního ministra vnitra Lorencem a náčelníkem hlavní správy kontrarozvědky Vykypělem a vedoucím 13. oddělení ÚV KSČ Hegenbartem, bylo rozhodnuto o jistém scénáři, jehož součásti mělo být i to, aby Zifčák sehrál zraněného. Toto můžeme, myslím, spojit s tím, že toto „přivezl“ z Moskvy Gruško. Údajně tak mělo být odstaveno jakešovské „křídlo“.

V této souvislosti je zajímavé, že přesně v tomto okamžiku měli taktéž večeřet, ale pro změnu na velvyslanectví Velké Britanie u britského velvyslaneckého rady McGregora Petr Uhl, Anna Šabatová a  pan Urban.

Dovolím si ocitovat tehdy ještě platný Trestní  zákon č. 140/1961 Sb. Hlava první oddíl první paragraf 91: „Občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky....“Bylo by zajímavé, kdyby se nám po letech protagonisté svěřili, co jim zajistilo, že socialistická spravedlnost tento paragraf nepoužila.

A zde se nám obrazně obě večeře spojují. Informace o smrti studenta přinesla Drážská manželskému páru Šabatová-Uhl (kteří provozovali tiskovou agenturu VIA) a nešla cestou agentury Reuters, kde byl její zástupce pan Žantovský, který ji odmítl. Svůj motiv Drážská nikdy nesdělila. Mimochodem by bylo pěkné, kdyby nám pan Žantovský prozradil klíč, podle kterého si ho v roce 1988 Reuters vybral.   

Byl tedy 17. listopad spiknutím? Či lidovým povstáním, nebo řízeným převratem?

Dovolil bych si ocitovat ze vzpomínek výtvarníka Josky Skalníka. Ten se někdy počátkem roku 1991 svěřil Johnu Bokovi s tím, že v říjnu 1989 byl požádán Václavem Havlem, aby pro den lidských práv navrhnul a nechal vytisknout letáčky. O něco později mu Saša Vondra předal vzkaz, ať nic nezařizuje, že už to nebude zapotřebí. Jen dodávám, že den lidských práv je 10. prosince...

Disident Miroslav Dolejší ve své Analýze 17. listopadu také tvrdí, že „Základní mystifikací je tvrzení, že 17.11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77.“ Co o tom soudíte?

Tuším, jak to Miroslav Dolejší myslel, ale dovolím si to opět upřesnit. Akce k 17. listopadu byla akcí zcela legální, kterou pořádalo SSM. Lidé, kteří se účastnili předchozích demonstraci (mě v to nevyjímaje), nepovažovali za smysluplné se uvedeného účastnit, jelikož nechtěli být spojováni s oficiální demonstrací!! Potažmo tvořenou dětmi s dobrým kádrovým původem. Mimochodem otázka pro zvídavé čtenáře. Kdo se mohl po roce 1969 dostat na žurnalistiku? Pouze lidé s dobrým kádrovým profilem a tito „revoluční studenti“ se pak stali základem nových porevolučních medií. Ať si to každý přebere. Výjimky samozřejmě existovaly a byly například okolo sdružení STUHA.

A ještě jedna zajímavost, která je neprávem zapomenuta. První proslov na Albertově měl účastník Opletalova pochodu z roku 1939 a pozdější vězeň Sachsenhausenu Dr. Josef Šárka. Jeho první věta „Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát“ by neměla zůstat zapomenuta.

Samozřejmě Dolejší má pravdu, že listopadovými událostmi došlo ke spontánním událostem proti vládě KSČ. Dá se říci, že to byla „mediální rozbuška“ spuštěná informací o zabitém studentovi. Podstatné ale je, že Československo nebylo ve špatné hospodářské kondici. Spíše probíhala vnitřní autodestrukce „vůle strany“ kam a jak dál. Jsem přesvědčen, že pokud by Strana zareagovala vydáváním pasů, rozvolněním podnikání, rozdáním podnikových akcií (tedy francouzský model), pak by tento režim vydržel ještě hodně dlouho. Občané chtěli cestovat, nakupovat kvalitní věci a realizovat se ve vlastním podnikání. Nikde by nezaznělo nic o odstranění vedoucí úlohy KSČ.

Dolejší tvrdí, že forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě….

Pro to nemáme v této chvíli žádné důkazy, i když k něčemu v nějaké formě muselo dojít. Co ale víme jistě, je to, že žádná taková operace není možná bez širokých vyjednávacích týmů. Tudíž toto je jistě známo dosti lidem, bohužel nikdo z nich nemá tu potřebu se k tomu vyjádřit.

Musíme si ale zároveň uvědomit, že v závěru osmdesátých let po smrti Brežněva, Černěnka a Andropova byl Sovětský svaz dosti vnitřně rozložen. Organizovaný zločin, který v Rusku byl přítomen od dvacátých let, stačil prorůst stranickou strukturou.

Proslavená je inspekční cesta Schevarnadzeho do Gruzie, kde ho chtěli zabít ocelovým lanem na letištní dráze, a kde také nalezl odlitky ve zlatě bust místních stranických papalášů. To se v západě opěvované Jelcinově éře stalo Rusku málem osudným. Takže krom toho, že v Kremlu lobbovaly různé proudy stranické věrchušky jak ruské, tak českolovenské, tak zde byly i jiné proudy v KGB a GRU.

Sovětský svaz byl přes svůj chaos ve velmi dobré armádní kondici. Tuto skutečnost dosti vyděšeným pracovníkům CIA odhalil Ryszard Kuklinsky, který přeběhl z Polska a ukázal CIA de facto neznámé dokumenty o milionových armádách a jejich prostorech soustředění, o čemž CIA nevěděla ani zbla. Což se jí v následujících letech stalo mimochodem ještě vícekrát.

Co si ale tedy myslíte o poněkud zjednodušené myšlence, že listopad 89 a „pád komunismu“ byl záležitostí dohody CIA a KGB ve stylu: padne komunistický režim, komunistům a těm, kteří páchali zločiny, se nic nestane, západním firmám se otevře privatizace a levné podniky východních zemí včetně strategické infrastruktury, západní firmy získají na východě levně majetek, levnou pracovní sílu a odbytiště svého zboží, ti komunisté, kteří toto předání politické a ekonomické moci podpoří, se budou moci na tomto dělení politické a ekonomické moci podílet... 

Nutno říci, že nikdo se nikdy o těchto dohodách nezmínil. Jiná věc je, že to, co popisujete, se stalo. Jenže často ve formě, která by spíše vylučovala nějakou „centrální“ a generální dohodu. Spíše bych to viděl tak, že Sovětský svaz souhlasil s vojenským vyklizením tohoto prostoru a zároveň bylo domluveno, že žádná z budoucích vlád nesvolí k vybudování základen NATO na tomto území. Muselo to být něco za něco a pokud se hrálo o armády, tak jedinou „kartou“, se kterou se dalo opět hrát, byly zase jen základny NATO. Z tohoto pohledu je také nutno vidět reakce Putina na polské a rumunské námluvy na stabilní základny NATO. Může to vzít jako porušení slova.

Jiná věc je, že v každé zemi se uzavřely různé subdohody různých zájmových skupin. U nás to mohl být de facto pardon k období komunismu.

 Nedovolil bych si toto komentovat, kdybych jako dokumentarista Úřadu dokumentace a vyšetřovaní zločinů komunismu neviděl a s odstupem času i neposoudil, čeho jsem byl svědkem. Bohužel celý směr „restituce práva, majetku a poměrů“ byl řečeno politiky „odkloněn“.

V jakém smyslu?

Krásným příkladem bylo odvolání policejního prezidenta Stanislava Novotného v roce 1994, který krom toho, že byl kvalifikován jako disident, byl i právně kompetentní na rozdíl od jiných „nových“, kteří byli kvalifikováni jen disidentstvím. Toho odvolal tehdejším ministr vnitra Ruml. Policejní prezident totiž začal „rozebírat“ původní personálně majetkové vazby čelných funkcionářů policie. Přes toto (nebo právě proto?) Rumlovi nevadilo, že de facto jeho agendu řídil bývalý příslušník StB JUDr. Jan Bělíček.

A zase musím doplnit, že vnitro nefungovalo ve vzduchoprázdnu. Jak příslušníci bývalé kriminálky, tak příslušníci StB měli „svého zelináře“ a svého „člověka ve straně“. Není bez zajímavosti, že při největší reorganizaci kontrarozvědky v roce 1988(!) došlo k hromadné administrativní skartaci (z úsporných důvodů) de facto všech objektových svazků, které byly vedeny na jednotlivé podniky zahraničního obchodu. Jen doplním, že agentura v těchto podnicích byla de facto v profesionálním kontaktu se západními podnikateli. Tudíž názor, proč toto někdo schválil, si udělejte sám.

A nesmíme zapomenout na zájmy našich sousedů Rakouska a Německa a francouzský zájem, který už jednou tento prostor definoval po roce 1918 a potažmo i po roce 1938. Takže je to dosti pestrá směska motivů. A naši historici nic.

Když se začtete do materiálů StB, tak vás po čase zaujme to, jak byla po roce 1980 „neschopná“ najít a usvědčit jakéhokoliv západního neideologického agenta. Všechno monitorují, všechny sledují a nic. Nemluvím o sledování opozice a emigrace, ale jejich úspěšnost najít na území republiky, případně nalézt ve svých útrobách nějakého agenta západních zpravodajských služeb byla de facto nulová. Výjimky samozřejmě jsou viz případ Františka Doskočila.

Dolejší též napsal, že „poradce prezidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12denní cestě po východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu“…

Dovolím si dát poněkud jiný pohled. Dolejší uvedené konstatuje. Tato cesta je známa, ale nevíme nic o jejím obsahu. Ano, z logiky věci by Whitehead mohl něco uvedeného konstatovat, ale jak jsem  již popsal výše, byl to delší proces s velmi „různými odbočkami“. Pokud chcete spustit podobnou akci, tak pokud nejste v takzvané banánové republice, tak potřebujete čas. A to léta. Musíte dostat správné lidi do správných funkcí a zbytek zaplatit. V prostoru střední Evropy však byla situace jiná, tudíž to spíše vypadá, že Whitehead neobjížděl inspekční cestu, ale takzvanou ujištovací cestu, že tedy obě strany, jak sovětská, tak americká v reálném prostředí, a ne jen na papíře, plní, na čem se dříve u stolu domluvily.

Ano, součástí toho plánu bylo zcela jistě, že „každý dostane svoje“. Někdo podíl na majetku, ale zase musel uvolnit svobodu a tak dále. Je třeba si uvědomit, že majetková unie mezi KSČ a státem byla zrušena až 30. dubna 1990 a teprve 18. května byl vydán zákaz manipulace s majetkem politických stran. Tedy značně času na to, aby zvláštní oddělení ČNB, které bylo tvořeno vojáky, mohlo předisponovat nemalé částky z tajných účtů jak civilní, tak vojenské rozvědky a z účtů, které spravovalo KSČ a ROH pro zahraniční „pomoc“. Pokud si čtenář nevzpomene na žádnou historickou práci, která by se tohoto týkala, tak má pravdu.

Taktéž bych připomenul Pithartův výrok: „činnost místních OF se nesmí podobat řádění akčních výborů po roce 1948“, což je obzvláště komické vzhledem k jeho rodinnému původu. Jeho otec byl předválečný člen strany vyloučený až po roce 1968 (pracoval coby velvyslanec). Sám Pithart do strany vstoupil v roce 1960. Do toho bychom však měli započítat ještě dva roky čekání, protože budoucí člen byl nejdříve jako kandidát pozorován. Takže de facto od roku 1958. Samozřejmě tento výrok je zcela mimo mísu, jelikož tehdy akční výbory stejně jako předchozí RG (Revoluční gardy přezdívané Rabovací gardy) primárně zabíraly majetek vrstvě takzvaných „bývalých lidí“. Komu by ale asi v roce 89 zabíraly majetek? Socialistickým ředitelům? A stranickým funkcionářům?

„Listopad zinscenovala StB. Žádní disidenti – Havlové, Vondrové – na tom nemají zásluhu, ti jen převzali moc, provedli takový Antiúnor,“ tvrdí Jakeš. „Poslali studenty do fabrik, na 27. listopad vyhlásili generální stávku. A stejně se museli opírat o komunisty,“ dodává a zmiňuje Mariána Čalfu, který za KSČ vyjednával s Občanským fórem a později měl významnou roli při prosazení Václava Havla na pozici prezidenta… Co je pravdy na tomto?

Je to opět mix Jakešových značně zkratkovitých představ. StB sice inscenovala, ale otázkou je, v jakých notičkách. Jak jsem dříve odpovídal – „bez vědomí strany vnitro nemohlo nic“. Takže kdo a proti komu měl onen zájem? Používání termínu „opozice“ či „disidenti“ je také velmi zkratkovité. Havel se měl už v roce 1986 sejít se Sorosem na zahradní slavnosti na americké ambasádě a například Vondra uvádí: „Občas také pomohlo, že někdo dostal stipendium v zahraničí. Já jsem měl třeba po celý rok 1989 stipendium ve Švýcarsku“...Netřeba myslím zdůrazňovat pro pamětníky, jak fungovalo řízení o  výjezdu do kapitalistické ciziny před rokem 1989.

Ještě v letech 1998 – 1999 bych s vámi a potažmo s Jakešem souhlasil, ale nyní je můj pohled poněkud „rozostřen“ a opět bych zdůraznil, že bylo by pěkné, kdyby naši státní historici přestali přeformulovávat, co našli v hlášeních, či co jim řekli „nepodstatní“, ale aby se snažili dostat se ke klíčovým dokumentům a osobám.

A ty jsou dle mého přesvědčení za oceánem. Ve zkratce – Gorbačov dal místním pohlavárům jasně najevo, jaké vedení zde bude, a Američanům, že se tohoto prostoru vzdá. Otázka je za co. A to, že členy zdejšího PU UV KSČ hodil takzvaně přes palubu, na toto si stěžoval nejenom Jakeš. Vedoucí silou byla u Sovětů armáda a ta odmítla v listopadu 1989 vyjet ze svých milovických postů. To znamená, že toto územi se stalo takzvaně „vyklizeným prostorem“.

Podle toho, co pak následovalo, tedy primárně likvidace průmyslu (o kterém nám bylo stále předhazováno, jak byl zaostalý a špatný), rozprodej energetických sítí a produktovodů a části zemědělství, tak si dovolím říci, že pokud to bylo v režii, tak ne v sovětské.

S odstupem bych rád upozornil na to, aby si čtenáři opět „prošli“ kauzu Slušovice a komu posloužilo, že byl nejen mediálně likvidován nejúspěšnější agrokombinát. Stačí se jen podívat, komu dnes patří banky. Kolik a jakých zde vzniklo českých firem a jaký je jejich podíl... Dovolím si opakovat Obzinova slova z února 1977, že do roku 1948 zde bylo 100 tisíc příslušníků bývalé buržoazie, dva miliony bývalé maloburžoazie. Každý ať si udělá sám obrázek, kolik je zde nyní českých velkokapitalistů a kolik „středního podnikatelského stavu“. Každý ať posoudí sám, zda-li jsme suverenním státem nebo námezdní montovnou.

A to, že to mělo vypadat jako sovětsko-komunistická inscenace? Nakonec by to nebylo poprvé, kdy někdo provedl zpravodajskou operaci „pod cizí vlajkou“… A Sověty jsme přeci neměli rádi.. Kdo chce být obzvláště hloubavý, ať si požádá na Ministerstvu zahraničí o Smlouvu mezi Československou republikou a USA o vzájemném uznání investic z roku 1992, kterou podepsal Havel. Proto si dovolím dosti nesouhlasit s teoriemi, že by Havel byl v područí či v řízení StB.

www.parlamentnilisty.cz