V rámci obecné historie jsou nejdůležitější ta zakončená více nulami (století, půl tisíciletí, tisíciletí), v rámci běžného lidského života představuje tu magickou hranici padesát let. Protože jsem se narodil na konci první poloviny minulého století, zažívám v poslední době padesátá výročí událostí, jak soukromých, tak takových, které si připomínám s více lidmi.

Nedávno jsme se sešli u příležitosti zvláštního jubilea souvisejícího se studentským hnutím let šedesátých. Tehdy ve vysokoškolských kolejích na Strahově opakovaně vypadával proud. Nebylo divu, budovy postavili kvůli jedné ze Spartakiád, aby bylo kde ubytovat cvičence a cvičenky a projektanti poddimenzovali elektrickou rozvodnou síť, takže neunesla zátěž podzimního studijního období. Jednoho večera vyšlo ven asi 2000 studentů se svíčkami v rukou a s pokřikem „Chceme světlo!“ se vydali z kopce dolů směrem k Pražskému hradu. V Nerudovce je zastavila policie a poté, co se vrátili na Strahov, brutálně je zmlátili příslušníci pohotovostní jednotky.

Za studenty se následně postavili akademičtí funkcionáři, rozeběhlo se vyšetřování. Na Filosofické fakultě, kde jsem právě začal studovat, jsme zrušili ČSM (Československý svaz mládeže) a založili Akademickou radu studentů, která pak fungovala další dva roky, zejména v bouřlivém roce 1968. Takže jsme se po padesáti letech sešli, vzpomínali, hodnotili a srovnávali. Pak jeden z kolegů připomněl nastávající výročí roku 1968 a ironicky poznamenal, že se těší až mu mladí historici a publicisté vysvětlí, jak to tenkrát bylo, a co vlastně tehdy zažil. Jistý si byl pouze jedním – že o věcech, o nichž si my jako pamětníci povídáme, tam nebude ani slovo, Neodpovídá to základní tezi o tom, že rok 1968 byl bojem dvou frakcí uvnitř komunistické strany.

Uvědomil jsem si, že má pravdu. A začal jsem přemýšlet o možných hlubších souvislostech. Příští rok slavíme také sto let od vzniku nezávislého Československa. Náš stát měl na okrouhlá výročí vysloveně historickou smůlu. Když mu bylo dvacet, v roce 1938, zjistil, že si vybral opravdu špatné a nespolehlivé spojence, přišel o důležité části svého teritoria a za pár měsíců se rozpadl. Když mu bylo třicet, v roce 1948, definitivně se rozhodl pro jinou politickou orientaci, jiná spojenectví. Přežil více než desetiletí vnitřního pominutí smyslů své mladé generace, která považovala všechny starší za nevzdělané a zpátečnické, ovlivněné nepřáteli socialismu, případně agenty imperialismu. Když to pominulo a mládež nová, mládež Gottwaldova, dostala rozum, zanechala budování beztřídní společnosti a začala účinně napravovat své chyby mládí, tak v srpnu 1968 přijely tanky.

Ausgerechnet k padesátému výročí vzniku Československa. Vydržely u nás přes dvacet let a pak se vrátily zpět do Sovětského svazu, který se vzápětí (v roce 1991) rozpadl. Znovu svobodné Československo to o pouhý rok později postihlo také, po 74 letech své přerušované existence se rozdělilo. Český stát se snažil najít své místo v novém uspořádání světa. Stali jsme se členem NATO a vstoupili do Evropské unie. K naší smůle právě v době, kdy se obě instituce začaly měnit. Obě se nejprve dosti významným způsobem rozšířily. NATO se z nejúspěšnějšího obranného paktu v moderní historii změnilo v politickou alianci, která se spoléhá jen na USA, nikoli sama na sebe.

Ještě horším vývojem prošla Evropská unie. Pamětníkům začíná stále více připomínat zaniklý Sovětský svaz, protože postupuje v duchu zásady „Více Evropy – méně demokracie!“ Vládne ji entita, kterou nikdo nevolí – Evropská komise (v případě potřeby sama jmenující své komisaře bez ohledu na názor jejich členských zemí), což byl princip fungování Politbyra v Moskvě. Dle totožného principu funguje i Evropský parlament bez zákonodárné iniciativy. Od roku 2015 se původně velmi exkluzivní klub (vzpomeňme na kritéria Schengenu) změnil v otevřený krmelec pro zájemce z Afriky a Asie.

Jaroslav Bašta: Konec starých časů

Více než padesátileté zkušenosti s neintegrací některých skupin přistěhovalců mne vedou k závěru, že budoucí podoba EU nebude ani Evropa národů, ani Evropa regionů, ale Evropa znepřátelených ghett. Jinak totiž sen o kontinentu bez hranic, tradic a národů dopadnout nemůže. Multikulturalismus prosazovaný za pomoci politické korektnosti bude mít stejně katastrofické důsledky jako snaha o vytvoření beztřídní společnosti. Existuje i silná paralela mezi stoupenci obou utopií. Mládež nová, mládež Sorosova, všude vidí agenty imperialismu (tentokrát ruského) a udavačství povýšila na jednu z hlavních cností nového evropského člověka, nenávidí svobodu slova, miluje cenzuru. Svým způsobem jde o návrat ke svazáckým tradicím po roce 1948.

Pokud jde o nadcházející sté výročí naší státnosti, mám trochu obavu, aby se nezopakovala historie roku 1968. Tenkrát se také na samém počátku oblevy nazvané Obrodný proces vytvořila menšinová skupina politiků, kteří sami sebe nazvali „Zdravým jádrem“. Ti pak požádali Moskvu o internacionální pomoc. Dnes by asi nepřijely tanky, ale barevná revoluce by se hodila, kdyby špatně dopadly volby prezidenta. Zdravé jádro už tu máme, je stejně početné jako v roce 1968 (celých 48 poslanců) a jmenuje se Demokratický blok. S červenými kartami, trenýrkami, tibetskými a ukrajinskými vlajkami se ohánět umějí. To přece váží více než hlasy starých nevzdělaných venkovanů volících někoho jiného.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)