370 nebezpečných slov o tom, proč u nás feministé nepochodili s protiflirtovací kampaní

Varování: Následující text může obsahovat narativy neslučitelné s bezpečnostní koncepcí odcházející vlády Bohuslava Sobotky

Mysleli jste, že tažení proti pohlavnímu obtěžování už dosáhlo takové míry absurdnosti, že už to nemůže být horší? Tak to jste podcenili schopnosti feministického hnutí.

V posledních dnech se totiž začíná rozbíhat kampaň proti tzv. „bystanderům.“  Bystander je ten, kdo se do ničeho neplete, kdo stojí opodál. Nově se dozvídáme, že kdo stojí opodál, je spoluviníkem. Správný uvědomělý občan nebo zaměstnanec (existuje půvabný termín „občan korporace“) přece vyhledává podezřelé znaky ve svém okolí, udává, věší na nástěnku agitační plakátky a sdílí správná hesla na sociálních sítích. „Bystander“ naopak nese srovnatelnou vinu jako pochatel pohlavního harašení. Kdoví, možná se sám dopustil toho, že před 20 lety zíral nějaké kolegyni na prsa. A pokud ne, ona se tak možná cítila. A v rámci feministického myšlení není důležité, co se fakticky stalo, nýbrž jak se „oběť“ cítila.

K frontálnímu útoku zavelela i hlavní světová personalistka Accenture, což je největší globální konzultační firma.  Dá se logicky předpokládat, že po ní budou následovat další představitelé korporátních superelit a že se na tisících míst rozběhnou drobné místní hony na čarodějnice organizované angažovanými blbkami a kretény, co doufají, že si tak vylepší kariéru. Sáhnutí na koleno před 30 lety už není hrdelní zločin jen pro hollywoodskou smetánku a vysoké politiky. Rakovina má tendenci metastázovat až do nejmenší kanceláře a poslední pobočky velkých organizací. 

Každý může být obviněn a šikanován nebo alespoň přinucen, aby strávil den na nápravném školení, za které nějaká aktivistka dostane minimálně tisíc dolarů na den. Imbecilismus přetéká, nikdo se nemůže cítit bezpečný.

České republice se běsnění zatím vyhýbá. Pár korporátních slepiček se nejspíš o něco pokouší a média typu Respektu a Deníku Referendum publikují angažované články. Jenže jsou v tom dokonale izolované. Kdo vytáhně obtěžování jako politické téma, je automaticky pokládán za magora, homosexuála nebo sexuálně frustrovanou ženu. Dokonce i české korporátní prostředí je více méně klidné.

Kdo vytáhne obtěžování jako politické téma, je automaticky pokládán za magora, homosexuála nebo sexuálně frustrovanou ženu.

Možná se setkáme s tendencí připisovat to „české povaze.“ Ale nevěřme tomu. To, co je obvykle označováno jako „česká povaha“,  je jakási švejkování sestávající z okázale vyjadřované loajality a tiché sabotáže. To se tady nestalo. Přesně naopak. Češi šli do přímého středu a jasně dali najevo, že se takovou hovadinou zabývat nebudou. Našel se dostatek lidí, kteří – jakmile běsnění vypuklo – okamžitě naplnili veřejný prostor svobodomyslnými řečmi a totálním výsměchem.  Potvrzuje to, jak je důležité psát blogy, sdílet články, přeposílat vtipy a projevovat protipanskou drzost. Nejsou to jen řeči, je to způsob, jak hájíme svou svobodu. A funguje to. Někdy.