Když jsme se ocitli spolu s bratrem v komunistickém „dětském domově“, jako synové vlastizrádce, byl to zážitek. Desetiletý kluk však vnímá věci jinak než dospělý. Děcák byl v zámku vybaveném částečně ještě původním majetkem, do jídelny se jídlo vytahovalo z kuchyně ručním výtahem za pomoci lana ve výtahové šachtě ve stěně obložené tmavým dřevem.

Většina dětí rodiče sice měla, ale byly to děti jaksi nepohodlných rodičů. Vojáků zahraniční armády. Sedláků. Továrníků –bývalých. Také snad nějací mladí šlechtici, ale na to se nehrálo. Společné ložnice s vojenskými postelemi vyrovnávaly rozdíly. Děcák je děcák, ale nás, desetileté děti, držela při optimismu víra, že někde je jiný, svobodný svět. Kde jsou žvýkačky, konservy Unry, pomeranče a tak.

Takže první písně - protože společně zpívat bylo v té době povinné-jsme se vedle písně „Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí“ naučili poněkud jiné. Třeba „Až k nám přijdou ze Západu američtí hoši, přijedou k nám v krásných džípech a s plnými koši, založíme u nás bary, budem zpívat býbap, to bude ta pravá svoboda! “Případně „Až k nám přijdou hoši z júesej, bude u nás…“, jak jsem popsal před nějakou dobou na NP (viz Ámeričtí hoši…).

Představa , že by dneska někdo něco takového zpíval, je z říše fantasmagorie. USA se z opěvované a bájné říše svobody a „amerického způsobu života“ za mého života změnily v globálního pomatence. Mohlo mne to trknout už v roce 1970, když jsme v Tibě pracovali s docentem Menertem , on jako pomocný dělník, který mi vypravoval, proč se vrátil z Ameriky, kam utekl v roce 1968 a pak tam učil na vysoké škole. Vyprávěl, jak měl děsnou touhu vylézt v kampusu na strom a začít ječet, když dole manifestovali studenti s tričky s Che Guevarou a odznaky s Mao Ce-tungem a vykřikovali bolševicko-maoistická hesla. Předtím ovšem zaparkovali své sportovní bouráky na parkovišti, kde je hlídal černošský zřízenec.

Některá rozhodnutí mají dějinné dopady. U nás třeba když Marie Terezie a Josef II. zavedli povinnou školní docházku. Od té doby jsme jako národ gramotní. (Mimochodem, velká část mladých západních levicových studentů se domnívá, že žijeme v zemljankách, bijeme své ženy – a máme na to dokonce svátek!- a jsme negramotní.)

Každé rozhodnutí má svůj reálný základ. Stát rakouský potřeboval gramotné dělníky a rolníky. Bohaté USA v šedesátých letech řešily, co s mládeží. Dělnická místa mizela, bylo potřeba více vzdělaných zaměstnanců a také se snížit tlak na trhu práce. Mladí tedy museli do škol. V prvé řadě aby obstáli později na trhu práce, zadruhé aby je školy co nejdéle udržely v podřízeném postavení.Těch, co mají, bez vlastního příjmu, omezené možnosti si vyskakovat. Jenže studovat vysokou školu je schopno jen omezené množství lidí. Takže se začaly studovat vysokoškolské obory „vázání květin“, „rozdíly v psaní houslového klíče v 17. až 19. století“ a podobně. Základem výuky se nestaly vědomosti, ale schopnost psát „eseje“. Tedy vlastně projevy na dané téma, přičemž znalosti a logika jsou v hodnocení až na druhém místě.

Vznikla obrovská skupina „vzdělanců“, ve skutečnosti s bídou gramotných nevzdělanců, kteří, jak pravil klasik, „nebyli ani tak líní, jako se nechtěli v práci moc zapotit“. Hurá do státních služeb. A když už ani tam místa nebyla, vymyslely se „neziskovky“, různé „pokrokové“ aktivity a mezinárodní instituce řešící neexistující problémy.

Zajištěni teplými místy, neztratili tito polovzdělanci základní lidskou touhu. Vyniknout a ovládat. A protože nebyli svázáni skutečnými vědomostmi a praxí, jejich fantazie byla nekonečná. Vypukla tak jako jedna z prvních „pozitivní diskriminace“. V USA při diskuzi o ní, jak napsal profesor Ulč, americký vysokoškolský učitel, byla také dotázána jistá slavná a vzdělaná právnička. Sama jaksi „Afroameričanka“. A ta pravila, že s pozitivní diskriminací souhlasí. Pokud bude zajištěno, že takový „pozitivně diskriminovaný“ absolvent vysoké školy se bude na konci studia umět podepsat. Následovala takzvaná „ekologie“, pak přišel gender a už to jelo.

Západní Evropa následovala USA v sedmdesátých letech. My o dvě dekády později. Ale Východ, poučený téměř stoletím velikých válek a téměř stejnou dobou totalit (1917 až 1989), tedy jeho občané, to vidí poněkud jinak.

Ne tak mládež, která prošla vymýváním mozků v těchto „moderních školách“, hlavně na dnešních takzvaně humanitních fakultách. Humanitní fakulty jsou pro udržení vzdělanosti lidstva potřebné, velice potřebné - pokud se tam ovšem učí potřebné věci.

Šílenství v USA pomalu nabíralo obrátky. Média, naprosto utržená z řetězu, začala od vietnamské války vlastně určovat politiku a ideologii Západu. Šílenství vypuklo nejprve v plné síle proti Reaganovi a jeho voličům. Pak proti oběma Bushům, aby se přesmyklo do trapné frašky kolem Clintona a Moniky. Dnešní proti-trumpovské šílenství dostává vzhled středověkých snah o vymýtání ďábla a podobu reality ze světa „Krále Ubu“.

Síla nevzdělanců a na ně nalepených podvodníků a fanatiků od šedesátých let stále rostla. Média vyvolávala vlny boje tu proti pedofilii kněží, tu proti oteplování, jinde za zbožštění homosexuality a dnes prý proti sexuálnímu obtěžování a „znásilnění“. USA zničily základní právní a společenskou zásadu, že dokud není dokázána vina, je každý nevinný a důkazy musí přinést žalující, neboť žalovaný nemůže přinést „důkaz neviny“. Tato římská právnická zásada platila ve všech jen trochu slušných společnostech a státech více než dva tisíce let (něco si o tom můžete přečíst na Právní zásady (principy)). Ostatně zdá se, že proces proti Janu Husovi byl z faktického hlediska práva daleko spravedlivější a rovnější, než dnes některé postupy v USA.

A jak je společnost ovládána médii, která jsou zase ovládána levicovými polovzdělanci–tak se tam postupuje podobně, jako postupovala moc a média v době nacismu a stalinismu. Obvinění, mediální kampaň, mlčení těch, co se sami bojí, že to příště dopadne na ně, a odsouzení. Dnes doposud jen ve formě nekonečných soudů, výslechů a psychické a finanční likvidace.

Je zbytečné ukazovat příklady. Většina všech těch „důkazů“ a tvrzení neobstojí ani při velice letmém zkoumání. Doslova šíleností je nová módní linie o sexuálním násilí na ženách. Říci ženě v pokoji „pojď se mnou do sprchy“ je odporné sexuální násilí a devadesátiletý starý muž, bývalý president, je prasák, protože ze svého kolečkového křesla vzal jednu pomatenou při fotografování kolem pasu.

Vraždy žen „z důvodu cti“ v muslimském světě, ale už i v Evropě, nechutná obřízka žen kusem střepu v Africe, hromadná znásilnění a prodej žen organizovaný muslimskými fanatiky, to vše nic není. Žádné z těch žen se tyhle šílenkyně a podvodnice (to když oznámí osahávání po 40 letech!) nezastaly. Největší hrůza podle nich jsou vilné pohledy bílých heterosexuálů na nevinné panny a dívky v našem světě. Už to samo ukazuje, jak jde o prolhanou propagandu. Jak by se jinak lidi asi seznamovali a rozmnožovali?! Všichni muži nejsou násilníci a všechny ženy nejsou oběti. Ve vztazích jsou dnes často oběťmi muži. Od vypočítavých, chamtivých a nevyrovnaných, často podvodných žen. Což ostatně věděli již staří Římané, když říkali: „Matka vždy jistá, otec vždy nejistý (mater sempercerta est -pater semper incertus est)“

Je potřeba obecně říci, že z našeho hlediska se objevil nový fenomén. Nové USA. My jsme více než tisíc let soupeřili a bojovali s Německem o svůj národ a stát, abychom historicky nedávno zjistili, že Němci jsou ochotni na rozkaz házet živé malé děti do pecí a vraždit nevinné. Z čehož plyne poučení, že by nás neváhali při vhodné příležitosti, a zpracováni novou ideologií, klidě vyvraždit. A víme (celá Evropa), že je nutno na ně dávat pozor.

Rusové nás okupovali 44 let a od té doby víme, že o nás mluví jako o bratrech, ale mají takové zvláštní, řekl bych asijské myšlení: „Zachaču - zarežu. Nězachaču- nězarežu. (Když se mi bude chtít, podříznu tě, když se mi chtít nebude, nepodříznu. [vazmožno i zatěm vodky popijem]). Stálo to tisíce mrtvých a dvě stě tisíc emigrovavších. Dnes od nich nečekáme nic moc jiného a nového.

Nová je Amerika a Západ. Na ně jsme se vždycky spoléhali. Zvláště na ten Západ angloamerický. A teď je to fuč. Británie se hroutí a nenápadně mění v evropsko-muslimský stát (či později spíše muslimsko-evropský stát), USA se úplně zbláznily. Pravda je lež, slova jsou víc než fakta, fanatismus je vyšší hodnota než znalosti.

A hlavně:na USA už není žádný spoleh. Žádný stát není nezištným ochráncem všech na světě. Nebyly jím ani USA. Měly však ve štítě ideu svobody, pracovitosti, práva a uměřenosti a nabízely možnost stát se při pevné práci a s trochou štěstí z pikolíka milionářem.

Dnes jsou však nevyzpytatelným magorem, u kterého nikdo neví, co zítra udělá. Místo světového hlasatele demokracie a svobody - a jistě také světového četníka - se stávají pod kuratelou polovzdělaných pitomců samy pro svět nebezpečnými.