ROZHOVOR „Po ztroskotání trojkoalice se začínají v SPD ozývat hlasy, že odmítnutí velké koalice CDU/CSU/SPD by ze strany sociální demokracie přece jen nemuselo být definitivní. Předseda SPD Schulz, který byl hlavním zastáncem přechodu SPD do opozice, se dostane pod velký tlak, aby ustoupil; Němci by strašně neradi přišli o svou pověst superstabilní země, kde se po volbách vždy vláda sestaví,“ říká historik a analytik Institutu Václava Klause Aleš Valenta, který je znalcem Německa. Pozice Angely Merkelové je dle něj pevná.   

Zdá se, že jednání o koalici CDU/CSU, FDP a Zelených ztroskotala. Proč? Kde je hlavní důvod?

Hlavní důvod tkví ve sporu FDP a Zelených o příchod rodinných příslušníků stávajících azylantů do Německa, což FDP zásadně odmítala. Svou roli patrně sehrála i neshoda obou stran ohledně přechodu aut na elektrický pohon – Zelení chtěli prosadit zákaz benzínových motorů již od roku 2030, což bylo pro liberály jako zastánce aspoň dílem tržního hospodářství nepřijatelné.
 
Angela Merkelová hovoří o předčasných volbách. Ty by ale prý pomohly AfD a FDP… Takže co se bude dít dál?

Po ztroskotání trojkoalice se začínají v SPD ozývat hlasy, že odmítnutí velké koalice CDU/CSU/SPD by ze strany sociální demokracie přece jen nemuselo být definitivní. Předseda SPD Schulz, který byl hlavním zastáncem přechodu SPD do opozice, se dostane pod velký tlak, aby ustoupil; Němci by strašně neradi přišli o svou pověst superstabilní země, kde se po volbách vždy vláda sestaví. Mimoto průzkumy ukazují, že v případných nových volbách by CDU, CSU i SPD hrozily další ztráty. V celém politickém systému se formuje obrovský tlak, aby se předčasnými volbami nepřihrály další hlasy pro AfD. Tomu budou chtít nakonec všichni (možná s dílčí výjimkou FDP) za každou cenu zabránit.

Co to celé znamená pro Angelu Merkelovou? Nebude již dále kandidovat? Udrží se?

Merkelová sedí pevně ve své pozici; v uplynulých letech s pomocí svých spojenců odstranila veškeré konkurenty v CDU, její pozice je v tuto chvíli stále ještě neotřesitelná. Pomáhá jí ovšem její absolutní neschopnost sebereflexe, neúspěch klidně označí za úspěch a může se spolehnout, že až na pár zanedbatelných hlasů (Mladá CDU) bude v CDU klid. CDU je strana, jež se za Merkelové proměnila v monolit, který horlivě markýruje vnitrostranické postupy, ale v realitě panují uvnitř poměry, které se nepříliš liší od „vnitrostranické demokracie“ v KSČ. Sjezdy CDU neslouží k výměně kritických názorů, ale – jak napsal dobrý znalec vnitřních poměrů v této straně – k rituálu oslavy „svaté Angely“.

Jaký dopad může mít jistá nestabilita v Německu na Evropskou unii? Neoslabí se motor Macron–Merkelová, když ani Macron nemá úplně dobrou pozici?

Europolitici v celé Evropě se pochopitelně obávají německé nestability, protože polototalitní spolek jménem EU drží pohromadě jedině osa Paříž–Berlín. Ale obávat se nemusejí, Německu zdaleka nestabilita nehrozí, i když se o tom píše a ještě nějakou dobu psát bude.

Co se vlastně stalo v AfD, když odešla Frauke Petry se svým manželem?

Frauke Petry byla příliš ambiciózní. Její názory se navíc měnily podle situace ve straně. Kdysi byla napadána za extremní nacionalismus, poté se obrátila proti národoveckému křídlu a nakonec začala koketovat s estasblishmentem. Ale především přecenila svoje síly. Nyní je celkem zřejmé, že až jí vyprší čtyřletý mandát, v politice skončí – nebo skončí v CDU... Její „Modrá strana“ je směšný, naprosto beznadějný projekt.
 
Nová šéfka AfD Alice Weidelová přiznala, že je lesba. Také pracovala pro Goldman Sachs. Tak jak to tedy je? AfD se posunula více k „ultrapravici“, nebo k neomarxismu?

Weidelová je v současnosti spolupředsedkyní parlamentní frakce AfD, předtím byla zvolena do dvoučlenného týmu pro vedení volební kampaně. Její volba vzhledem k homosexualitě a především k výchově dítěze s jinou ženou je pro stranu, hlásící se k tradičním rodinným hodnotám, naprosto nepochopitelná.

Ale jsme v Německu. AfD je stranou rozumných lidí, ale přece jen Němců, kteří si za několik posledních desítek let zvykli na to, že kulturní revoluce se stala samozřejmou součástí německé reality. To mimo jiné znamená, že homosexuální partnerství (od června letošního roku též dle zákona i manželství) je tam něčím docela normálním, a to zřejmě i pro mnoho lidí v AfD. Alespoň jsem nezaznamenal žádný výraznější odpor proti volbě Weidelové v jejích řadách.

Pak tu může u některých politiků AfD hrát roli ještě další důvod: AfD je často napadána jako homofobní a protiženská strana, jakkoli je to absurdní (ale absurdita je už dávno součástí německé politické reality), takže volbou homosexuální ženy do čela strany se aspoň některým těmto kritikům mohou „zavřít ústa“.

Petra Bystroně z AfD sledovala bavorská kontrarozvědka zhruba pět měsíců. Důvodem byla podle německých médií opakovaně vyjadřovaná sympatie vůči organizaci Identitární hnutí Bavorsko (IBB), které „vykazuje silnou příbuznost s nacionalistickou ideologií krajní pravice“. Čtyřiačtyřicetiletý politik, který sledování považoval za předvolební podraz bavorské CSU, pod níž spadá tamní ministerstvo vnitra, se kvůli tomu obrátil na soud. Nyní bylo sledování ukončeno. Co vypovídá celá věc o Německu?

Bystroňovo sledování rozvědkou kvůli jeho sympatiím k identitárnímu hnutí má dvě stránky. Zaprvé prozrazuje, že v onom domněle vzorném demokratickém Německu je vnitřní rozvědka zneužívána k politickým cílům ve prospěch kartelových stran. Není to zdaleka první případ; kdykoli v minulosti „hrozilo“, že by se do Bundestagu mohla dostat nová pravicová strana, nasadil establishment tuto rozvědku, tedy Úřad pro ochranu ústavy, jak se to přesně jmenuje, a ta svým sledováním vypálila dotyčné straně cejch pravicového extremismu, který ji nakonec zahubil. U AfD to kartelovým stranám a celému systému poprvé nevyšlo. Bystroň přestal být sledován patrně proto, že se dostal do parlamentu. Toho se Úřad zřejmě zalekl.

Druhý aspekt se týká oněch identitářů. Skupina mladých lidí, kteří formou různých recesistických akcí, jako například spuštěním transparentu ze střechy Braniborské brány, protestuje proti výprodeji národní identity evropských národů, ale je považována v Německu div ne za ohrožení bezpečnosti státu. Máloco může lépe ilustrovat hloubku odvratu Němců od všeho, co jakkoli souvisí s národem, s jeho minulostí, tradicemi a tak dále.

Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na Twitteru zveřejnila fotografie popraveného amerického novináře Jamese Foleyho Islámským státem, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako Facebook, YouTube nebo Twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, například „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur…  

Západ už dávno vyměnil svobodu za rovnost a takzvanou sociální spravedlnost. Svoboda je pro západní politiky a filozofy už jen trapnou vzpomínkou na doby, kdy stát nebral lidem polovinu jejich výdělku, nepřerozděloval polovinu národního důchodu a nemíchal se lidem do jejich soukromých životů.

Německý zákon, který zmiňujete (se strašným názvem Netzwerkdurchsetzungsgesetz), není nic jiného než začátek cenzury internetu. A to si myslí zdaleka nejen vyhranění kritici vládnoucího systému. V Německu nepanovala plná svoboda slova ani předtím, protože plná svoboda mínění je jen tam, kde není člověk za vyslovení svého názoru nijak postižen – tedy nejen tím, že ho nezavřou do vězení, ale ani tím, že není společensky ostrakizován, vyhozen ze zaměstnání, předvolán k nadřízenému, aby se „ospravedlnil“. Kromě toho vězení (ale už i to možná úplně neplatí – viz příklad, který jste uvedl) nic z toho v Německu neplatilo a neplatí. Naprostá většina soukromých i veřejnoprávních médií v Německu zastává vyhraněně levicově liberální názor a napadá každého, kdo je „napravo“. Obávám se, že po vstupu AfD do Bundestagu by se tato mrazivá atmosféra „boje proti pravici“ mohla ještě přiostřit.

www.parlamentnilisty.cz