Náš vztah ke světu (i k tehdejšímu režimu) formovaly knihy Josefa Škvoreckého (Zbabělci), Milana Kundery (Žert), filmy tzv. Nové vlny, namátkou Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko Miloše Formana, naše první muzikály Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů a hlavně spousta krásných písniček. Jak roztály ideologické ledy, v časopise Mladý svět v roce 1962 začala anketa Zlatý slavík a každý rok se hlasovalo. Až do začátku normalizace ideologie do vyjádření obliby jednotlivých interpretů příliš nezasahovala.

Pro nás všechny tehdy představovala svoboda a principy fair play žádaný a nedostatkový artikl, po kterém jsme se pídili a snažili se využívat každé příležitosti pro jeho uplatnění. Nikdy nezapomenu, jak jsme po založení Akademické rady studentů na fakultě dlouze řešili, zda budeme ve statutu a jednacím řádu používat název předseda, protože mnohým to slovo připadalo nedemokratické, zprofanované a „jejich“, nikoliv naše. Demokratické principy a pravidla jsme se snažili až úzkostlivě dodržovat, aby nám přešly do krve.

O to hůře pak naše generace snášela ideologické blbství normalizace, kdy každý dostal za své počínání v letech 1968 – 9 příslušnou nálepku, která pak určovala jeho další osud. Nevyhnulo se to ani zpěvákům a anketě Zlatý slavík. O vítězích už nadále nikdy nerozhodovala přízeň fanoušků a počet obdržených hlasů, ale názor strážců čistoty marxisticko-leninské ideologie, jejichž totožnost znal málokdo. Cenzoři jsou obvykle osoby zbabělé, to přináší jejich povolání. Dlužno zpětně přiznat, že pravidla byla dána a známa, takže jejich obcházení a porušování se stalo oblíbeným adrenalinovým sportem interpretů a jejich posluchačů či diváků. Umění trochu suplovalo politiku, proto se rozdělilo na oficiální a to ostatní. Zkrátka někdo zpíval také na festivalech politické písně, někdo po stodolách.

Po roce 1989 se vše navrátilo k normálu. Zpěváci a zpěvačky zpívali, posluchači se sdružovali do fanklubů a hlasovali v anketě Zlatý (později Český) slavík. Kdo dostal nejvíc hlasů vyhrál. Tak už to v normální společnosti chodí. Po roce 2014 se to změnilo. Vypukla nová Studená válka a migrační krize. Společnost a umělci zejména na to reagovali, jako to dělali vždy v podobných situacích v minulosti. Moc se zachovala stejně paranoidně jako po roce 1948 a 1968. Začala nálepkovat a cenzurovat, abychom konečně pochopili, že žijeme v jejich, nikoli v naší, demokracii.

A tak tu zase máme osoby politicky nespolehlivé spolupracující s cizí mocí a šířící desinformace. Někteří je dokonce zhudebnili a drze je zpívají. To je třeba zarazit. O tom, jak to nejlépe udělat, se naši majitelé klíčů k té jediné správné liberální demokracii poučili u experta nejpovolanějšího – samotného Stalina. Josef Vissarionovič na základě svých dlouholetých praktických zkušeností řekl: „Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy.“ V křišťálově průhledné podobě to nám všem, hlasujícím i nehlasujícím, naposledy předvedli v anketě Český slavík.

Obávám se, že bychom toto porušení elementární spravedlnosti a fair play neměli brát na lehkou váhu. Vede mě k tomu výsledek šetření stížnosti na neregulérní průběh voleb, který provedl Nejvyšší správní soud. Ten zkontroloval sčítání preferenčních hlasů v 900 okrskových volebních komisích ve Středočeském kraji na kandidátkách Občanské demokratické strany. Na 200 okrscích zjistili porušení pravidel, tedy ve více než 22%. Vycházíme-li z toho, že kandidovalo 31 subjektů ve čtrnácti volebních krajích, tak prostá extrapolace výsledku kontroly ve středních Čechách na celou republiku přináší hodně pochyb o regulérnosti hlasování. Když k tomu připočtu zázračné zmrtvýchvstání hned dvou subjektů, které na poslední chvíli překročily 5% hranici nutnou pro vstup do Sněmovny, dospívám k závěru, že urgentně potřebujeme nový volební zákon.

Takový, který zcela vyloučí možnost, že o výsledku voleb nakonec rozhodne někdo jiný než hlasy voličů. Tak jako v letošní anketě Český slavík.
    

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)