Za prvé, je to dávná historie, více než čtvrt století, za co je chtějí kárat někteří ostří a nekompromisní mravokárci talibánského střihu. Kdyby ti pánové tehdy nedejbože někoho zabili, mohli by mít dnes trest nejen odsezen, ale už i vymazán, takže by se na ně muselo hledět jako kdyby nikdy odsouzeni nebyli (a kdyby jim to přesto někdo připomněl, mohl by být kvůli porušení zákona popotahován!).

Za druhé, oba ti pánové tehdy vykonávali rozkazy jim dané, sami žádné rozkazy nevydávali. Z žádného trestného činu nebyli obviněni. K tomu jen vzdálenou paralelu – rakouské četnictvo se před vznikem republiky jistě dopustilo vůči Čechům lecjakých hrubostí, ale české příslušníky rakouské policie převzala nová československá republika bez lustrací a mravokárných řečí. Ostatně pořádkových schopností těchto policistů záhy ruče využívala.

Za třetí, nejapné výtky, že by se tito dva policisté měli za své činy omluvit a kát, mají další konsekvence. Platí-li, že by se měli omlouvat za to, že sloužili předchozímu režimu, neměli by se kát a omlouvat všichni ti, kteří za stejného režimu dělali kariéry, ba dokonce všichni ti, kteří ho chodili volit, aby získali výhodu nad těmi, kteří k volbám nechodili?

Za čtvrté, připomínání minulosti oněch pánů je sice legitimní, ale nesmí to znamenat absolutně žádné omezení jejich občanských a politických práv. Stejně jako neznamená omezení jakýchkoliv práv ani minulost jejich kritiků! U nich by se totiž mělo též uvádět, co zase oni dělali v téže době, které strany byli tehdá členy, nebo kandidáty, nebo jaké různé vysoké svazácké funkce zastávali. Pak by se teprve naplno vyjevil paradox, že některé opory tehdejšího režimu nyní kritizují tehdejší řadové policisty.

Za páté, když oba pánové sloužili v polistopadových bezpečnostních sborech a vyšetřovali trestnou činnost, nikomu jejich minulost nevadila.

Za šesté, když byl Zdeněk Ondráček členem sněmovní komise, nikomu to nevadilo. Předseda komise sám nic nekontroluje, pouze předsedá komisi, která kontroluje. Je tedy záhadou, proč prezidentského kandidáta Horáčka chytl takový amok a hovořil najednou o nějaké potupě jakýchsi symbolů a stále více se samozápalně žhavil. Možná chtěl jen oživit mýtus o jakési látkové revoluci, protože stále více lidí si uvědomuje, že pravdu má Petr Pithart, který důsledně již čtvrt století říká, že šlo o předání moci. A já dodám, že se tak stalo po svazácko-státobezpečnostní akci, s níž disent jako takový neměl nic společného, pouze někteří jednotlivci. Nadto byli oba kritizovaní pánové nasazeni při jiné příležitosti, to je ale mýtotvorci Horáčkovi gans egál.

Shrnuto sečteno, demokracie je tvrdá a někdy i poněkud nechutná – ale převážně jen těm, kterým nedošlo, že výsledky demokratických voleb pravidelně většinu obyvatel neuspokojí. Nadto jsme již v různých volebních obdobích museli strpět v různých funkcích některé opravdu výstřední existence. To všechno jsou ale lekce, které mohou být pro budování demokracie velmi obohacující, nereaguje-li se na ně hystericky, pouze s průhlednou snahou se zviditelnit.

Takovéto přízemní kampaně, jako kolem pánů Ondráčka a Metnara, společnost totiž rozdělují, ačkoliv to jejich protagonisté často agresivně vyčítají těm druhým. Chceme-li tedy, aby se společnost více demokraticky sžila, musíme apelovat na to, aby lidé nebyli tak cimprlich. Musí prostě něco vydržet, protože ostatní lidé zase musí vydržet je. A odstraňováním soch a zakrýváním své minulosti, ani pohoršováním se nad minulostí jiných, tu minulost nepřekonáme, jen budeme znovu a znovu opakovat ty nejtemnější chvíle.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)