Kdybychom brali vážně rétorická cvičení největších hráčů na velké šachovnici mezinárodní politiky, museli bychom i my, ti nejmenší, rozhodovat se v právě končícím roce každý týden, někdy dokonce každý druhý den, zda vyhlásit bojovou pohotovost nebo odložit nesmrtelné „atomkecky“ do výstrojního skladu naší armády nebo našich domácností. Velkohubá světová média nás sice možná informují často nedůvěryhodně, ale přesto, protože milují krev a teror, zabíjení a zastrašování, nemohou je opomenout ani ti nejvíce cyničtí mezinárodně političtí komentátoři nebo politici..

Válka na Korejském poloostrově měla v roce  2017 velké mediálně prezentované konkurenty. Ve Spojených státech to byly přípravy na „válku s Ruskem“ a „Rusko“ za svého nepřítele označily také země spojené v NATO, tedy i Českou republikau, aniž tomu její občané věnovali větší pozornost. A protože tato válka by mohla jednou vypuknout  díky zmateným interpretacím těch stále zmatenějších zpráv o tom, co se na Ukrajině děje,  máme se čeho obávat. Zatím jen militantní Gruzínec Saakašvili, tak trochu klopýtající ve stopách svého velkého gruzínského předchůdce, který vládl celému „Rusku“ (vlastně ale jen  Unii rad nebo sovětů) je tak trochu atraktivní mediální záležitostí.

Jiným tématem jsou okrajové oblasti bývalého Osmánského impéria, které na rozdíl od více než stoletého dělení tohoto státu evropskými koloniálními imperialisty má od roku 1948 ve svém dnešním středu trvající konflikt mezi Státem Izrael a jeho sousedy, někdy vydávané jen za Araby, Íránce, Syřany,  ale nejraději za celosvětové muslimy.  Stačí, aby se některý  velikán mezinárodní politiky rozhodl udivit své spoluobčany nápadem, že ví, jak tento středovýchodní konflikt vyřešit,  a hned je o čem psát a kvůli čemu létat na jednání a konference po celém světě.

Konečně  „stále svěžím“ tématem je situace na Korejském poloostrově, která ale velmoci zajímá jen z hlediska vlastních utilitárních zájmů. Možná jsme to jen přehlídli, ale za poslední rok nikdo ze světových politiků a nejsvětovějších médií neprojevil ani nejmenší soucítění s lidmi na poloostrově, ať již žijí v jeho severní nebo jižní části. Válka podle nich bude nebo nebude, ale pokud jde o její humánní až humanitární povahu, jde i těm největším obhájcům lidských práv jen o možnou ekologickou katastrofu a nikoli o osudy lidí v Koreji, kde si v posledním století hrůzy válek zažili.

Za prezidenta Obamy, pokud si vzpomeneme,  Spojené státy odstoupily od nápadu umístit svůj protiraketový  „obranný“ systém v Brdech. Ten měl tehdy, asi před deseti lety,  ubránit střední Evropu, nebo snad celou EU, před  raketami odpálenými z území Íránu a Korejského poloostrova. Díky nepříliš vzácné kombinaci stupidní  agitace euro-atlantických struktur a asi i „vlivovým ruským agenturám“,  o nichž ještě dnes mluví jeden z kandidátů na českého prezidenta,  někdo v USA tento plán změnil. Sklady verbálních instrumentů a plánů psycho-operací potřebných k rozpoutání jakékoliv války, zejména kdekoli to bude pro naši euro-atlantickou civilizaci potřebné a výhodné, jsou  ale stále ještě opatrovány a “rozpracovávány“ s finančně nákladnou naléhavostí.

Naštěstí, říkáme s lehkou ironií,  pro dramaticky zpracovávané zpravodajství o Korejském poloostrově na téma “Bude válka nebo nebude?“ navštívil v minulých dnech KLDR Jeffrey Feltman, náměstek generálního tajemníka OSN, představitel organizace, která je signatářem dohody o zastavení palby a příměří z roku 1953. OSN čas o času projevuje zájem o to, co se děje v Koreji, většinou ovšem za nezájmu těch, kteří o osudu země de facto rozhodují.

Jeho setkání s MZV KLDR a jeho náměstkem (byli to Ri Jong-hoe a Pak Miong-ku) nemuselo  být k ničemu, ale hlavně prý  „...pomohlo prohloubit porozumění  a dalo vzniknout dohodě o pravidelné vzájemné komunikaci“.  Kromě ještě jedné fráze o zmírňování napětí na poloostrově vlastně k ničemu nedošlo, protože tato slova slýcháváme s určitým obměnami od diplomatů OSN po desetiletí. Dovolme si je  přeložit do srozumitelného jazyka a konstatovat, že „Nic se neděje!“, nebo „Co je vám do toho!“
    
A tak se zdá, že přes výhrůžky Donalda Trumpa a některých jeho politiků je válka na Korejském poloostrově stále stejně blízko nebo daleko, jako k ní bylo kdykoliv v minulosti. Při letmém setkání Sergjeje Lavrova a Rexe Tillersona na nějaké nedávné akci OBSE prý padla slova o Sýrii a o Koreji. Na podobné téma si zatelefonovali Trump a Putin před dvěma dny  a důležitost tohoto telefonátu byla podobná. A přestože víme,  že válka se dát zahájit nebo ukončit jednou větou,  tato věta, ať již má jakkoli dalekosáhlé následky, je vždy  určena spíše vlastním občanům zemí, které mohou způsobit utrpení těm, kteří žijí v zemích, které chceme „humanitárně“ zachraňovat.

Středem pozornosti na severu Korejského poloostrova je dnes diktátor, tyran nebo despota. Dnes Kim čong-ul,  před ním Kim Čong-il a ještě dříve Kim Ir-sen. Někdy představován jako směšná figura, jindy šílený paranoik,  nevyzpytatelný autor politických rozhodnutí a vojenských rozkazů. Ale vždy  je dehonestován a pomlouván jako nelidská zrůda, která není partnerem a žádné lidské nebo morální zásady nebrání tomu, aby byl likvidován.

Stereotypy komunistické diktatury nebo rudého tyrana nám pak brání porozumět tomu, kdo jsou autoři politických a vojenských koncepcí a jak funguje nebo může fungovat na masové mobilizaci založená koncepce řízení národního hospodářství.. Navíc, alespoň hypoteticky, předpokládejme, že i reprezentanti severokorejského režimu sledují, co se děje v zahraničí, zejména  ve Spojených státech, Ruské federaci a ČLR. Neobávejme se, že jsou tak neinformovaní o vztazích mezi těmito velmocemi, a že je jim neznámý vztah dříve regionálních a dnes už globálních ekonomik Japonska a Korejské republiky.

Problémem severokorejského „spoléhání se na vlastní síly“  zůstává nikoli Kim Čong-ul, ale armáda, její vyzbrojování a vojensko-politická doktrína. Vládá KLDR svými „provokacemi“ neříká nic jiného, než že chce, aby  byla uznána za vládu nukleární velmocí. Podobně jako vlády ČLR, Indie, Pákistán v Asii. Jaký je rozdíl mezi podobným snažením představitelů Velké Británie, Francie, Spojených států a snad i Izraele?. Kde je záruka, že v jejich čele stojí lidé moudří a mírumilovnější než v KLDR?   Vždyť víme, že CNN, Washington Post, The Guardiens aj. umějí udělat  „sprostého podezřelého“  nebo „darebáka“ třeba i z řádně zvoleného amerického prezidenta.  Nehledejme proto možného původce nové světové války jen na Korejském poloostrově. Ti stejně nebezpeční sedí v strategických pokojích vládců velmocí, kteří jsou pro nás stejně nečitelní jako kterýkoli z Kimů.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)