Vážený pane předsedající, vážení páni poslanci, vážení hosté, dámy a pánové, téma fašismu v Evropě je aktuální a důležité. Je, ale zároveň není. O fašismu, jemuž je věnován dnešní seminář, dnes mluví skoro každý. Ani tato akce není výjimkou. Na adresu „majdanistů“ tu zaznívají taková slova jako fašisté, nacisté či nacionalisté. Chtěl bych ale upozornit, že pojem fašismu je dosti ošemetný a lidé si pod ním často představují různé věci. Proto bych svůj příspěvek rád věnoval především tomuto pojmu samému.

Ladislav Zemánek

Slovo „fašismus“ je od svého vzniku jedním z nejpoužívanějších, a to přinejmenším v politice a publicistice. Každé často používané slovo má tendenci ztrácet význam a stává se postupně bezobsažným pojmem. Některá slova se proto raději přestanou používat, jiná žijí dále, byť se stanou pouhou floskulí. Čas od času se však stane ještě něco jiného. Bezobsažný pojem získá pejorativní, hanlivý nádech a začne být využíván jako stigmatizující nálepka v boji proti nepřátelům. Obávám se, že právě to je případ slova „fašismus“.

Zrovna v případě fašismu to navíc platí dvojnásob. Vždyť už dlouhá desetiletí se vedou spory o to, co fašismus jako takový vlastně je. Uspokojivá definice tohoto pojmu neexistuje, což jen podtrhává potenciál k jeho permanentnímu zneužívání. Jen krátce připomeňme, jak se používal či používá.

Za prototyp fašismu bývá považován režim Benita Mussoliniho v Itálii, případně nacionálně socialistická Třetí říše, která se nicméně v některých ohledech velmi liší. Za fašistický bývá označován slovenský režim katolického kněze Jozefa Tisa, Maďarsko za vlády regenta Miklose Horthyho, Španělsko generalissima Franka či Salazarovo Portugalsko. Francouzská levice označovala za fašistu prezidenta de Gaulla a příslušníci Rote Armee Fraktion prý bojovali proti fašistické spolkové vládě. Dnes bývají někdy za fašisty pokládáni i monarchisté ze Svazu ruského lidu a dalších černosotněnských organizací, které v době mezi revolucemi let 1905 a 1917 hájili cara, pravoslaví a samoděržaví, tedy byla to síla v pravém slova smyslu konzervativní a kontrarevoluční, zatímco o Hitlerových nacionálních socialistech platí pravý opak. Odborníci ani politici ani nikdo jiný se zatím nedokázali shodnout, zda je fašismus revoluční, nebo kontrarevoluční, pokrokový, nebo zpátečnický, levicový, nebo pravicový, cizí západoevropské politické tradici, anebo z ní více či méně nutně vyplývající atd. atp.

Fašismus je tak evidentně nejednoznačný a sporný pojem. S tím pak přirozeně souvisí jeho často účelové, dehonestující používání. Vždyť obzvláště liberálové, kteří se dnes v Evropě jeví jako nejméně tolerantní a nejagresivnější ve vztahu ke svým politickým soupeřům, se snaží nálepkou fašismu zdiskreditovat například francouzskou Národní frontu Marine Le Penové, maďarský Jobbik a nezřídka i vládní Fidesz v čele s premiérem Orbánem, někdy dokonce fašismus spojují s Ruskem a prezidentem Putinem, zatímco nechtějí nic slyšet o tom, že by fašistický mohl být ukrajinský Pravý sektor a s ním spřízněné organizace, které sehrály tak důležitou úlohu ve státním převratu na Ukrajině.

Koneckonců ale nemusíme chodit ani za hranice. Krátce poté, co v lednu vznikla naše konzervativní Národní demokracie, jsme získali mediální nálepku fašistů. Proč? Protože jsme jako jediní od počátku odmítali pučistickou kyjevskou vládu a stáli jednoznačně za Ruskem a prezidentem Putinem. A protože zároveň odmítáme nedemokratický projekt Evropské unie a hájíme tradiční hodnoty vycházející z křesťanství, stali jsme se nepohodlnými. A co se stane, když někdo v naší údajně vyspělé demokracii říká něco nepohodlného, tedy obvykle pravdu? Je označen za extrémistu, případně fašistu. To se stalo francouzské Národní frontě, premiéru Orbánovi i nám. Z tohoto důvodu si myslím, že by bylo účelnější se pojmu „fašismus“ v diskusích o současných jevech vyvarovat a hledat názvosloví jiné.

Jenže jaké? Než začneme hledat odpověď na tuto otázku, je třeba vůbec říci, pro jakou skutečnost nové názvosloví hledáme. Lze snad s jistou mírou nepřesnosti konstatovat, že za fašistické jsou v dnešní Evropě nejčastěji hanlivě označovány ty strany, které vystupují na obranu svých národů, zdůrazňují nezbytnost národních států pro zdravý rozvoj demokracie, odmítají diktát Bruselu a obvykle i evropskou integraci jako takovou, odmítají NATO, chtějí udržet své národní a duchovní tradice, křesťanskou podstatu evropské civilizace, brojí proti globalizaci, přistěhovalcům a pokrokářským konceptům, jako je feminismus, genderismus,

homosexualismus či multikulturalismus, kritizují oslabování moci politických stran ve prospěch nejrůznějších nevládních organizací, které ovšem nezřídka prosazují zájmy určitých amerických či židovských kruhů, zastávají se co největší svobody slova, protože si všímají toho, že občanské svobody bruselské elity čím dál více omezují, apod. V poslední době tyto strany spojuje kladný vztah k Rusku, jež se přinejmenším ve srovnání s dnešním západním světem jeví být přes všechny své chyby standardně fungujícím konzervativním státem, který pochopil, že ani socialismus, ani liberalismus tou pravou cestou není.

Mezi strany tohoto politického proudu patří již zmíněná Národní fronta, Jobbik, Vlámský zájem, Praví Finové, švédští Národní demokraté, rakouští Svobodní, polský Kongres nové pravice, Srbská radikální strana, bulharská Ataka nebo naše Národní demokracie, částečně snad také britský UKIP či Strana pro svobodu Geerta Wilderse. Tento sílící politický proud spojuje více či méně vyhraněný nacionalismus s konzervatismem. Přesto anebo právě proto bývá táborem liberálů a socialistů označován když už ne přímo za fašistický, pak alespoň fašizující.

Do značné míry chápu, že si konzervativci tuto nálepku vysloužili od komunistů věrných tradičnímu marxistickému pojetí fašismu. Že se – ať už vědomě, či nevědomky – k marxistickému pojetí přidali i liberálové, bylo pro mne poněkud překvapující. Přistoupíme-li proto na hru, že se za nálepkou fašismu ve skutečnosti skrývají národně orientované, protibruselské, zpravidla proruské konzervativní síly, zjistíme, že evropský fašismus je velmi aktuálním a naléhavým tématem. Pokud ovšem na tuto nepoctivou a demagogickou hru nepřistoupíme, což si dovolím udělat já, uvědomíme si, že pro současnou Evropu fašismus větší hrozbu nepředstavuje.

Snad v každé zemi pak – pravda – ovšem existují uskupení, která spojují nacionalismus se socialismem a konzervatismus spjatý s křesťanstvím odmítají, tedy nacionální socialisté, o kterých se často hovoří jako o neonacistech. I s přihlédnutím k historickým zkušenostem by bylo podle mého názoru možno vztáhnout pojem fašismus na ně, pokud už bych byl nucen jej použít. Ani v nacionálně socialistických organizacích nicméně nespatřuji výraznější hrozbu.

S jedinou výjimkou – a tou je Ukrajina. Tam totiž tyto živly dostaly prostor díky liberály a eurosocialisty tak oslavovanému Majdanu a následnému státnímu převratu, kdy získaly přístup k reálné moci. Jejich plány, symbolika a zavrženíhodné činy, jichž se během bojů na jihovýchodě země dopustily, skutečně snesou srovnání s těmi nejhoršími tradicemi německého nacismu. A komu za svůj vzestup tito novodobí nacisté vděčí? Kremlu tedy rozhodně ne!

Na závěr mi dovolte jedno, možná trochu odvážné tvrzení. Nacionálně socialistické (či chcete-li nacistické) elementy mohou v brzké budoucnosti výrazněji sílit jedině v případě, že se jim dostane podpory zvenčí. Obávám se, že k tomu může docházet v zemích, které jsou spojenci Ruska, ve státech s ním sousedících či v Rusku samém. Ve své snaze výrazně oslabit či ovládnout Rusko, které se snaží jít vlastní cestou a nepodřizovat se cizímu diktátu, je totiž Washington ochoten k podpoře kohokoli, kdo může tomuto účelu dobře posloužit. V posledních letech jsme toho svědky čím dál častěji.

Evropská unie hraje v této geopolitické hře jen druhé housle a posluhuje Washingtonu podle jeho přání. Čím déle ovšem takový stav bude trvat, tím více budou napříč evropskými zeměmi sílit opoziční síly, která mají podle liberálů a socialistů fašistický charakter, a podle mne charakter vlastenecký a konzervativní. A jsem přesvědčen, že jedině návrat ke standardní demokratické politice, zdravému rozumu, národu a tradici, které strany, k nimž počítám i naši Národní demokracii, prosazují, může Evropu vyvést z marasmu, úpadku a rozkladu, v němž se už tak dlouho utápí.

Děkuji Vám za pozornost.

projev místopředsedy ND Ladislava Zemánka na semináři v Poslanecké sněmovně, 29. září 2014