Nechce se věřit, že toto skutečně  vysoká soudní autorita napsala, a že to nebyla pověstná poplašná zpráva ČTv, protože po jednom dni tam stáhli tuto informaci ze svého Telextu. Tato krkolomná věta by se totiž dala také číst, jako že vládá používá  práva k  likvidaci právního státu. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Rozhodněji  se vyjádřil i místopředseda Evropské Komise Timermann. Ten ze své vysoké pozice varoval Polskou republiku, která je stále ještě hrdá na svou nezávislost, že proti ní bude možné aktivovat čl.7 Lisabonské smlouvy a Polsko bude zbaveno hlasovacích práv v EU. Kdo by v tomto vyjádření chtěl hledat  až příliš sebevědomé vyjádření „evropských“ představ a všemohoucnosti evropské byrokracie, nebyl by daleko od pravdy.

Komentář jednoho z polských provládních listů, podobně jako hned několik následujících, toto mentorováni Polska Evropskou komisí odmítl a  publikoval je  pod titulkem  “Válka proti Polsku!“ V ČR byl zatím poslední reakcí na tento stav věcí článek soudce Nevyššího správního soudu a docenta PF UK Zdeňka Kühna se zajímavým názvem „Polská justice a tlak státostrany“ (LN 29/12 2017). Státostranou je míněna vládnoucí strana Právo a spravedlnost a nikoli nějaká polská komunistická nebo  jí podobná politická strana. Autor opakuje v ČR známá tvrzení, že polským soudnictvím nejen „otřásají“ soudní reformy, ale že se zřejmě podobně  dokonce už „otřásly“ základní demokratické hodnoty. To si podle jeho názoru neuvědomuje „až příliš mnoho českých žurnalistů a nejrůznějších ´osobností´, které nechápou, že  polské reformy jsou obdobou „nastupující totality“ ve střední Evropě na konci čtyřicátých let 20.stol.

Otázku, zda se nejedná o „Zbytečný proces s Polskem?“ si položil polonista Lukáš Skraba (LN 28/12 2017) a v zastoupení všech  nechápajících citujeme Michala Mocka, který se ptal nikoli jen naší pobouřené soudcovské elity, ale i občanů, „Proč Brusel neudeřil na Česko?“  (in Právo 22/12 2017). Upozorňuje v něm na skutečnost, že „nezávislost  vytváření moci soudní je v ČR chimérou“, a že je zde situace z hlediska podobných hodnocení vlastně horší než v Polsku. Třeba jen proto, že zde např. neexistuje žádná Soudní rada, která by soudce jmenovala. U nás rozhoduje vláda a jmenuje prezident, tedy moc výkonná, slovy výše cit. soudce moc, která se může brzy stát mocí státostranickou. (A bude k tomu stačit jen několik pozoruhodných triků současné opozice, která předá téměř absolutní moc do rukou ANO 2011.) Mocek došel k závěru, že „....srovnání polské situace s poměry v ČR vyvolává dojem, že za rozruchem kolem polských soudních reforem nestojí ani tak povaha nových norem jako spíše nedůvěra či odpor k nynější moci ve Varšavě a podezření, že tamní vláda PiS se tak pokouší ovládnout justici.“ (cit.d. tamtéž)

Mocek také upozorňuje, že zejména jen ti nejmocnější v EU jednoznačně podporují kacéřování Polské „stranicko-státní“ republiky.  Maďarsko je proti a další členové V 4 váhají, nebo jak je alespoň u jednoho z nich trochu obvyklé,  odvážně vyčkává, jak to všechno dopadne.  Autor v podstatě souhlasí s kritiky evropské byrokracie a varuje před situací,  „....že až se objeví v České republice nějaká Unii nepohodlná vláda -.bude Brusel také hrozit odnětím českého hlasu v EU, nebo to i prosadí“.

Když si vypůjčíme rétoriku obránců polských soudních reforem, budeme muset konstatovat, že „Válku proti Polsku“ nezahájil a ani nemohl zahájit docent PF UK, ale již o půl roku dříve manifest „Nemůžeme mlčet“ (z 21/7 2017), který ještě dnes můžeme najít na  webových stránkách Ústavního soudu ČR.  Je podepsaný Pavlem Rychetským, Pavlem Šámalem, Josefem Baxou, Pavlem Zemanem a Annou Šabatovou, tzn.  předsedy českého Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, nejvyššího státního zástupce a ombudsmanky, kteří ve shodě tvrdí, že „..přijaté zákony o Národní radě soudnictví, obecných soudech i projednávaný zákon o Nejvyšším soudu v Polsku (jsou) útokem na nezávislost polského soudnictví, (v těchto dnech už podepsané prezidentem Dudou), bezprecedentním útokem na nezávislost polského soudnictví“,  a to ohrožuje „samou podstatu principů, na kterých stojí demokratický právní stát“.
 
Tyto autority, které nejsou taj absolutně nezávislé jak se domnívají, vstoupily svým manifestem do činnosti zahraniční politiky ČR, která by měla být doménou prezidenta České republiky (zastupuje stát navenek), vlády  (MZV) , případně obou komor Parlamentu ČR (prostřednictvím jejich zahraničně politických výborů).

Můžeme ale také konstatovat, že dnes v ČR zatím polský problém nikoho, kromě nejvyšších představitelů justice a ochránkyně práv občanů tolik nezajímá. Ale můžeme si být jisti, že obvyklá mediální panika vznikne v okamžiku, kdy podobné politické rozhodnutí učiní EK vůči ČR. Není třeba volat na pomoc experty na filosofii práva, ale stačí se zeptat občanů, kteří vidí v justici jeden z nejslabších prvků našeho politického systému, zda se domnívají, že i v ČR je nutné soudnictví nějak „reformovat“, když už jeho transformace proběhla nejen s důrazem na právní kontinuitu, ale také, možná  zejména, na kontinuitu personální. (Podle Kühna „...v Česku nebyla reforma dokonalá, protože na ni nebyl dostatek času. Řada problémových soudců v justici zůstala...“, atd.)

Snad nemusíme proto hledat složité výklady polských a potenciálně i českých problémů  a připomenout si, jak to bylo s „velkými“ amnestiemi prezidentů Havla a Klause, jak je možné  soudit viníky spadlého mostu ve Studénce jedenáct let, jak dlouho trvá mučení prostřednictvím justice doktora Ratha, obžalovaných a odsouzených pánů Nečesaného a Březiny, kolik je nejasností okolo rozsudku nad panem Dalíkem,  jak přišli státní zástupci a soudkyně Králová k názoru, že „kabelky“ paní Nagyové-Nečasové nebyly dárkovými balíčky, jak je možné na jedné straně odsoudit elitního kriminalistu s více než dvacetiletou bezúhonnou činností u Policie ČR za odpoledne, a  soudní rozsudek o nezaplacené pokutě za nezaplacený lístek v MDH padne, jak zmiňuje jiný autor komentáře, až po celém pracovním týdnu. Citovat lze, samozřejmě, další skandální případy,  o kterých si myslíme, že jsou v ČR ovlivňovány „politickým rozhodnutím“, když už nechceme někoho obviňovat z uplácení a úplatkářství materiálního nebo morálního.

Na polském případu je zajímavé, že  prohlášení vysokého představitele EK je některými polskými vládními činiteli  chápáno jako rozhodnutí politické. I tomu lze uvěřit, když si připomeneme polské moderní dějiny a když víme, komu vždy Rzecz-pospolyta vadila a pro koho byla jablkem sváru nejméně od první poloviny 18.stol..Pohled na neustálé změny hranic této země nám napoví, jak bolestně tato země nabývala a ztrácela svou nezávislost, jakými způsoby se zde bojovalo za svobodu a jak obtížně, a podle jakého práva, se zde hledala svoboda a spravedlnost.

Best: Babišův pohled na Polsko z pozice premiéra se výrazně mění

Z celého problému si můžeme vybrat jen otázku rozdělení moci, který se obvykle považuje za základní a charakteristický rys politického uspořádání, kterému říkáme demokracie. Víme, že moc zákonodárná není absolutně nezávislá. Měla by skládat účty občanům, voličům, v je zastupujících orgánech a v optimálně odpovědných termínech. Že tak nečiní a dává přednost kuloárovým komplotům je chyba a málokdo pochybuje o tom, že být neměla být napravena, ačkoli tomu tak často není.. Také moc výkonná (prezident jako hlava státu a vláda,  nejsou absolutně nezávislé a musí žádat o důvěru/nedůvěru Poslaneckou sněmovnu nebo Senát, i když jsou ústavní změna a zákon o přímé volbě prezidenta zpracovány tak, že umožňují až subjektivně motivované interpretace.

Snad jako největší problém dnes vnímá veřejnost v ČR, zřejmě stejně jako v Polsku, tzv. nezávislost moci soudní. Ta je často doplňována zvykovým požadavkem nekritizovatelnosti. Nejde  vlastně o nezávislost, ale spíše o nedotknutelnost. Tahanice prezidenta Klause o jmenování soudců, podle jeho názoru nedostatečně věkem způsobilých, nebo jeho pokus o odvolání předsedky Nejvyššího soudu jsou nám charakteristickými příklady. V ČR se např. neprotestovalo v ulicích proti rozhodnutím prezidenta jako v Polsku, ale to ještě neznamená, že základní otázky byly zodpovězeny.

Konečně posledním, podle nás nejdůležitějším problémem současného stavu, je představa „nezávislé justice“ o tom, že tvoří a „buduje“ stát, a že de facto není službou občanům. Že hájí  jen vlastní zájmy, nehledá spravedlnost, ale nepřímo vyžaduje produkci stále nových zákonů, které rozmělňují právo i práva a upevňují „moc úřední“ celé justice.  Instituce soudní se tak stávají orgány moci byrokracie,  byrokracie jako politického systému, a zdá se, že nejen v Polsku, právě o tuto moc jde.   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)