Poprvé jsem se s ní potkal jako patnáctiletý student gymnázia (které se tehdy tak nejmenovalo) při výkladu našeho profesora dějepisu. Měl nám vysvětlovat Vítězný únor 1948, což, jak jsem záhy pochopil, bylo trochu proti jeho přesvědčení, takže do výkladu zahrnul něco z projevu Edwarda Beneše o osudových osmičkách v našich dějinách. Začal s tím čtyřicátým osmým rokem s odkazem na roky 1938, 1918, 1848, 1748 (zrušení České dvorské kanceláře, posledního samosprávného úřadu), 1648 (Vestfálský mír, který rozhodl o osudu naší země na další tři století) a tak podobně. Jaksi podprahově nám pan profesor sdělil, že jediné pozitivně vnímané datum zakončené 48 byl rok 1348 (založení Karlovy univerzity).

O tom, že ty osmičky opravdu fungují, jsem se mohl přesvědčit o pět let později v roce 1968, kdy jsme prožívali v koncentrované podobě všechny možné vzlety a pády naší novodobé historie, i s jejími dopady na lidské osudy. Ovšem české dějiny se rozhodly, že zvolí jiný rytmus, takže další změna nepřišla po dvaceti, ale až jednadvaceti letech a pak si historie dala trochu oraz a další roky uplynuly pomalu a klidně. Data zakončená osmičkou pro mne měla jen osobní význam, neboť jsem v nich slavil své kulaté narozeniny.

Až v roce 2014 po sto letech od začátku Velké války se svět výrazně změnil k horšímu. Do našich životů se vrátilo nebezpečí, strach a některá dávno zapomenutá slova, která moje generace má spojena s tupou propagandou let studené války a totalitou. Objevila se témata, o nichž se z ideologických důvodů nesmí mluvit. Jen ta ideologie se ukrývá pod názvem politická korektnost. Spolu s ní se vrátily dávno zavrhnuté instrumenty totalitarismu – kolektivní vina, rasismus, antisemitismu, principy dvojího metru.

Pravda, mají dnes jiná, téměř vznešená jména, ale platí o nich ono biblické, že poznáte je po jejich ovoci. Antisemitismus se maskuje jako antisionismus, ovšem protestem proti politice státu Izrael se za tichého souhlasu hlasatelů politické korektnosti může stát i podpálení synagogy. Princip kolektivní viny platí také pro všechny bělochy, neboť jsou obtíženi hříchem kolonialismu a své historické nadřazenosti, proto je třeba je vykázat ze slušné barevné společnosti. Včetně jejich historických portrétů, aby mohla být nastolena historická spravedlnost. Brání-li se tomu, jsou označeni za rasisty.

Já si pořád myslím, že diskriminovat někoho kvůli barvě jeho pleti a původu je rasismus. Do stejné kategorie patří i výroky o přílišné homogenitě některých národů, což občas slýcháme o sobě samotných. Politika dvojího metru aplikovaná na principu kolektivní viny představuje spolehlivý instrument na vyvolání občanské války. Proto bychom si právě kvůli tomu, že se v posledních letech onen pomyslný tep doby zrychluje až infarktově, takže pravděpodobnost, že ten příští osmičkový rok může být zase osudový, začít dávat pozor na proroky politické korektnosti.

Pro účinnou obranu stačí docela málo – hledat holou pravdu, která se skrývá pod příkrovem hezkých slov. Sledujme skutky, pak například zjistíme, že ten kdo narušuje cizí schůze a demonstrace, vytváří uličky hanby pro návštěvníky koncertů, má jediný historický vzor – fašismus, ač sám tvrdí, že náckové jsou ti, na které útočí. Totéž platí na úrovni české politiky. Označovat představitele opozice a zastánce kritických názorů za lháře a agenty cizí moci, tvrdit, že voliči věří více nepřátelské propagandě než svým demokratickým politikům, představuje jen kultivovanější projev stejného totalitního světonázoru.

V příštím roce vzpomeneme stého výročí vzniku Československa. Když sleduji politiku Evropské unie, napadá mě, že bychom si spíše měli připomenout rozpad Rakouska – Uherska. Habsburská říše až do roku 1914 představovala pro český národ docela přijatelné soustátí, v němž se Češi sice chtěli domoci stejného významu v politice jako v ekonomice, ale žádná česká politická strana neměla ve svém programu vznik samostatného státu. Všechno změnila První světová válka, která ze starého mocnářství udělala neživotaschopnou trosku, takže česká touha po samostatnosti byla vedena i pudem sebezáchovy.

Obávám se, že současné bojechtivé vedení EU, které na jedné straně fatálně oslabuje nejbohatší členské státy nesmyslným prosazováním migrace, na straně druhé pak zapaluje konflikty na hranicích Unie i uvnitř společenství, se nejspíš vydalo na stejnou trajektorii jako Rakousko – Uhersko v roce 1914, či Sovětský svaz po nástupu Michaila Gorbačova. Nemyslím si, že by případný rozpad EU byl něco překvapivého. Jen by za posledních sto let po Rakousku – Uhersku, Hitlerově Tisícileté říši a Sovětském svazu představovala již čtvrtý zaniklý nadstát, na němž jsme podíleli...

Přeji nám všem zajímavý a veselý rok 2018!
    

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)