Problém nikábů, hidžábů, čádorů a burek zvedá adrenalin už také v Česku. Pro politické kariéristky v podobě ombudsmanky Anny Šabatové je to jedna z možností, jak se zviditelnit hlavně před Amnesty International, co jen žehrá na českou „diskriminaci“ nejen Romů, ale i muslimů. S hidžáby si chce Šabatová napravit reputaci, byť se na ni chystá „hidžábová“ žaloba od právníka Choděry pro překročení pravomocí ombudsmanky… Jméno si jako zástupkyně ombudsmana Motejla pošpinila v tzv. Kuřimské kauze, v niž pomáhala s legalizací fiktivní třináctileté Aničky. Na Šabatovou se v roce 2006 obrátila Kateřina Mauerová s žádostí o pomoc její sestře Kláře s adopcí fiktivní třináctileté Anny (Barbory Škrlové) a Šabatová jim radila, jak postupovat. Za to ji kritizoval Fond ohrožených dětí, podle kterého porušila zákon, když neoznámila sociálním pracovníkům, že ví o dítěti bez identity.

Břetislav Olšer – publicista

Posléze vyšlo během vyšetřování najevo, že šlo o třicetiletou ženu. Kandidátka na ombudsmanku se ale bránila, že byla podvedena, což ji z hlediska špatných znalostí psychologie dosti handicapuje pro výkon funkce ombudsmanky.

A přišlo její další faux pas – arabské šátky. Na počátku potíží Zdravotní školy v Praze nešlo vůbec o šátky; dívky měly dle školského zákona předložit doklad o pobytu na území České republiky. Jedna ho poskytla, druhá ne a ještě si stěžovala u ombudsmanky. Žádný doklad o pobytu ani průkaz azylanta u sebe neměla. To ještě nikdo nevěděl, že jsou muslimského vyznání; přišly bez pokrývky hlavy, aniž by je trápil stres či aby si připadaly jako na nudapláži. Ani když přišla řeč na to, že budou muset ošetřovat pacienty v nemocnici a že tam budou muži, i to, že budou muset nosit uniformu, řekly, že to není žádný problém. Až při tělocviku. Šlo o bezpečnost žáků. A to nejen při tělesné výchově, ale i u odborného vzdělávání. Šátek může být riziko v chemických laboratořích. A rovněž z hygienických důvodů, viz. výskyt vší ve školách. Za ochranu, zdraví a bezpečnost žáků škola odpovídá. A teprve poté Šabatová z toho udělala politikum, které bude zřejmě muset obhajovat před soudem; Evropané také nevyžadují od muslimských zemí nudistické pláže…

„Nebudiž žádné donucování v náboženství“ hájí se muslimové Koránem a údajnou náboženskou svobodou: „Kdo chce, ať věří, kdo chce, ať nevěří…“ Ale co kdyby zkusila muslimka nevěřit islámu a konvertovala ke křesťanství? Byla by vlastním islámským otcem popravena, aby byla zachráněna čest rodu…? Alláh znamená Bůh, tedy vyznávají stejného Nejvyššího. Křesťanky či muslimky.

Muslimský šátek je past na dívky, které sice tvrdí, že bez něho si připadají jako nahé, trpí stresem a neurózou. To ovšem není proto, že by se bály hříchu, ale proto, že nad nimi visí Damoklův meč – muslimkou jsi napořád, konvertováním k jiné víře ti hrozí problémy. Dá se říct, že pokud se ombudsmanka rozhodne, aby dívky šátky nosily, spolupodílí se na tom, že se z dívek stanou svým způsobem otrokyně náboženského symbolu. Víra má přece být oblažující nadějí, laskavým tajemstvím, konejšivou nadějí a ne ničivou bezmocí a utrpením…

Jaký je rozdíl mezi ženami křesťankami a ženami, jež jsou vyznání muslimského? Zásadní odlišnost je v jejich svobodě; zatímco zhruba miliarda křesťanek může chodit do kostela, ale také nemusí. Je to na jejich míře chápání hříchu a víry v ráj a peklo, v posmrtný život. Je nesmyslné, když někdo tvrdí, že dítě narozené praktikujícím křesťanům je pokřtěno a musí chodit do kostela, ať chce či nechce. U mnohých je to možné, ale většina křesťanů si nechá dítě pokřtít, ale stejně pak do kostela nechodí, ani jejich potomci. V ateistickém Česku to není nic nenormálního. A nic se jim nestane, kdežto u muslimů je islám pastí; zvláště u žen – dívek a paní. Jakmile se stanou muslimkami, není pro ně cesty zpět. Konvertování pro ně v mnoha případech znamená smrt za odpadlictví; hájení cti rodu se praktikuje, i když muslimky žijí v cizí zemi, třeba v Německu či USA.

Navíc jen asi promile křesťanek patří k řádovým sestrám, jež chodí oděny do hábitu tmavě hnědý, někdy s bílým pláštěm. Hábit je přepásán koženým opaskem, pod škapulířem je skryt krucifix. Závoj je před věčnými sliby bílý, po věčných slibech černý. Pokud by řeholnice odložily šátek nebo oděv, v Bibli není nic o hrozivých trestech, jak je tomu u muslimek. Když byly řeholní sestry dívenkami, nemusely nosit žádné hábity, ani doma, ani do kostela, ani ve škole. Teprve když se rozhodly, že se stanou Božími nevěstami. Se svatou pokorou a oddaností, bez myšlenek na další muslimský horor – ženskou obřízku, která se ve velkém provádí ještě v Africe, ale také islámským přistěhovalcům mj. ve USA či Francii.

Životní styl třeba řeholnic charakterizuje ustavičná modlitba, intenzivní komunitní život a služba druhým. Pomáhají v hospicech, zdravotnických zařízeních, v charitě. Jakou „službu druhým“ mají za sebou muslimky? Ty, co znám třeba z teplických lázní, kromě toho, že neloupí kovové poklopy z kanálů, dělají stejný nepořádek po sobě jako nepřizpůsobivá česká komunita. Poslání být řeholnicí je ženami vnitřně zvolen způsob života s Bohem, takže se křesťanky dělí na ženy běžné praktikující svoji víru, a na ty, co si dobrovolně vybraly službu Bohu. Toto členění islám nezná; všechny paní a dívky musí nosit hidžáb nebo nikáb, burku a čádor… věřit v Aláha, Alláhu akbar…

Argumenty si muslimové shánějí snadno. Korán je bezedný; má přes 150 tisíc slov, z nichž asi čtyři tisíce doporučují laskavé chování k lidem bez rozdílu víry. To jsou necelá tři procenta. Korán neobsahuje jediný verš, jenž by chtěl soužití, přátelství a spolupráci s nemuslimy. V Indii, Saudské Arábii, Afghánistánu či Pákistánu se stává hromadné znásilňování “národním sportem”… Odhadovaný počet vyznavačů islámu jsou více než 2,3 miliardy. Jde o nejrozšířenější náboženství na Zemi už před křesťanstvím, které má mít až 2,2 miliardy stoupenců. K tomu průzkum, jenž v 35 převážně muslimských zemích provedl Gallupův ústav rozhovory s 50 tisíci lidmi.

Výzkum s názvem: “Kdo mluví za islám? Co si opravdu myslí miliarda muslimů” je údajně největší, který se kdy v islámských zemích uskutečnil. A pouze více než 10 procent z nich souhlasilo s atentáty na Manhattan a Pentagon. Ovšem pozor, s přílišným optimismem bych to nepřeháněl; deset procent ze zhruba dvou miliard muslimů, kteří tak tvoří skoro čtvrtinu lidstva, je pořád ještě přes dvě stě milionů fanatiků a potencionálních teroristů, takže na nějaké jásání je zatím příliš brzy. Většina dotázaných též odpověděla, že více než svatá válka džihád je zajímá, zda získají lepší práci. A většina těchto vzorných věřících si myslí, že USA jsou sice zemí morálního úpadku, uznávají ale jejich technické vymoženosti a demokracii, přestože i nadále mají Spojené státy a Izrael za satany…

Za vším ovšem hledej Evropskou unii, která dala vale křesťanské tradici starého kontinentu a před několika lety v tichosti zahájila projekt EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership) či spíše barcelonský proces, který v sobě kromě posilování kulturního, ekonomického a politického partnerství mezi členskými státy EU a středomořskými sousedy, ukrývá doplnění počtu obyvatel starého kontinentu metodou přesidlování. Program počítá s přistěhováním více než 56 miliónů muslimů do zemí sedmadvacítky mezi lety 2010 – 2050. K této číslici dospěl statistický úřad EU Eurostat. Odhad hovoří dokonce až o 80 milionech islámských migrantů, co mají vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě. Ke všemu tomuto neštěstí většina muslimského světa upřednostňuje změnu zákonů ve své zemi, která by umožnila kamenování a usekávání končetin za „zločiny“, a smrt za odpadnutí od islámu. Je proti veškerým zákonům demokracie, jež však neplatí ve státech s islámským právem šaria. Irácko-syrský Islamký stát je toho dokladem.

Afghánské dívce Aishe je teprve devatenáct let, ale za svůj krátký život si již stačila projít peklem. V dětství ji otec přislíbil bojovníkovi Talibanu, po svatbě byla zneužívána a mučena. Rozhodla se utéct, ale Taliban ji chytil a za trest uřízl nos a uši. Aisha přežila a nyní se svěřila se svým příběhem americké televizi CNN…

Hidžáby jsou sice zásadní náboženský problém, ale bez panenství se dívky zase nevdají, naštěstí se panenská blána dá kamuflovat. Alláh to snad nevidí, žádný stres, ani neuróza; láska je velký byznys, když ale nastávající není panna, je zle. Pokrytectví vládne v tomto ohledu i v islámu. Proto se v něm transplantují panenské blány; která dívka chce ušetřit, ta si dá do inkriminovaného místa „udělátko“, tedy náhražku blány, doplněnou rudou barvou, co simuluje krev.

Bez implantace náhražky panenské blány je totiž žena nevhodná pro vdavky, navíc v ohrožení svého života. Posledně jmenovaný zákrok stojí asi čtyři stovky tureckých lir. Vsazení falešného hymenu navíc trvá pouhých patnáct minut a je „vymalováno“. A tím budoucí manželé, kteří to nepoznají, ze sebe dělají navěky ty největší blbce, ale samozřejmě s láskou. Z té se rodí děti, někdy i půl a více tuctu. Za každé rodička vyfasuje diamantík či prsten. Chlapci musí absolvovat do deseti let obřízku, za což dostanou rovněž zlaté penízky jako bolestné. Ty jim rodiče ukládají, aby si jednou, až dospějí, mohli koupit tu nejkrásnější nevěstu…

Přitom stačí zemřít mučednickou smrtí a ve čtvrtém Ráji, jak jsem nastudoval přímo v Koránu, už čekají “dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné” (Korán 78:31); “dívky zrak klopící, okaté” (Korán 37:48), “jež rubínům a perlám se budou podobat” (Korán 55:58), za něž budou “oženěni” (Korán 52:20), Tyto ženy budou “dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl” (Korán 55:56). Alláh je “učinil pannami” (Korán 56:36), a podle islámské tradice zůstanou pannami navždy, takže k čemu implantáty panenských blan? Faktem ovšem je, že pravý, od státu neodloučený muslimský snoubenec může ze své muslimské snoubenky vidět pouze její tvář, ruce jen po zápěstí a nohy pouze po kotníky. Snoubenka je na tom podstatně líp; může vidět na svém vyvoleném nohy od kolen dolů a vše od pasu nahoru. A pokud chtějí snoubenci odejít spolu na odlehlé místo, musí je doprovázet muhram, tedy strážce počestnosti, obvykle příbuzný ze snoubenčiny rodiny.

A tam, kde je dívání nezákonné, je nezákonné i dotýkání, tvrdí šaria a je na základě náboženského ediktu vydaného Rashadem Hassanem Khalilem, bývalým děkanem fakulty šaiíe (islámského práva) univerzity al-Azhar, “úplná nahota během pohlavního aktu anuluje manželství”. Naopak islámský učenec Abdel Muti fatwu měl námitku: “Při manželském sexu není nic zakázáno, kromě samozřejmě análního styku”. Předseda afghánské komise pro fatwy na Abdullah Megawar prohlásil, že manželé mohou vidět jeden druhého nahého, neměli by se ale dívat na genitálie toho druhého a navrhl, že by měli být manželé při sexu přikryti pokrývkou. “Ženy jsou satanův nástroj proti mužům; proto musí být zahaleny od hlavy k patě, i když jsou pohromadě jen se ženami,” konstatuje další vyznavač šáríje Raed Hlayel.

Prorokův přítel Umajr bin al-Humam očekával, že každý mučedník bude v ráji ozdoben “náramky zlatými a perlami” (Korán 22:23) a “oděn do atlasu a brokátu” (Korán 44:53). Poté bude spočívat “na poduškách zelených a kobercích překrásných”, sedět “na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou” (Korán 56:15), a bude s ostatními sdílet “zlaté nádoby i poháry”, na nichž bude vše, “po čem duše touží a co očím lahodí”, včetně “ovoce hojnost” (Korán 43:71, 73), a “ovoce, palmy a jablka granátová” (Korán 55:68). Pro nevegetariány bude “maso ptačí podle přání svých” (Korán 56:21).

Ovšem nejen za odpadlictví, ale též za nevěru je mj. v Saudské Arábii trest smrti; ukamenování vystřídalo useknutí hlavy. Noví a neznalí cizinci jsou při sekání hlav umístěni do první řady, aby je postříkala krev z useknuté hlavy a Arabové z toho mají strašnou srandu. Jinak si muslimové říkají: “Tento víkend bude nuda; budou se sekat jen ruce. Když se sekaly hlavy, tak bylo vždy narváno..“.

Každý sedmý atentát v současnosti páchají ženy – šahídy; v úhrnu již jde o desítky případů. Znamená to snad, že islám ve své moci oslabuje, když na místa mužů-mučedníků nastupují křehké ženy? Je to projev emancipace moderních muslimek, či zoufalé snahy ukázat, že se vyrovnají mužům? A co by říkaly na banalitu v Česku, kde se nesmí nosit arabské šátky…?

První den po letních prázdninách, v páté třídě jedné berlínské základní školy učitel kontroluje přítomnost žáků:

“Mustafa El Ekh Zeri.” “Zde.” “Achmed El Cabul.” “Zde.” Kadir Sel Ohlmi.” “Zde.” “Mohammed End Ahrha.” “Zde.” “Mi Cha Elma Yer.” Ticho … “Mi Cha Elma Yer.” Nikdo se nehlásí … “Ješte jednou – Mi Cha Elma Yer!” V zadní lavici vstane chlapeček: “To bych mohl bejt asi já, ale čte se to Michael Mayer.”

Inu, ne každý muslim je hrdlořez a ne každá muslimka je šahída – sebevražedná atentátnice, ale jak to pod nikábem či burkou poznat? A to už prý brzy zaplaví muslimky Evropu hidžáby i svými dělohami…

Zdroj: Blog autora