Michal Semín se zamýšlí nad tím, proč umělá „infekce“ rozkladu přirozených hodnot není občanům řady evropských zemí lhostejná a proč o jejich protestech hlavní média nechtějí informovat. Stále větší počet lidí, soudě i dle mohutnící čtenářské obce Protiproudu, si uvědomuje, že k orientaci v klíčových tématech dnešní doby nám mediální mainstream příliš neslouží, ba právě naopak. Jedním z důkazů je i jeho mlčení o sílících protestech veřejnosti proti snahám homosexualistické lobby na prosazení své sociálně inženýrské agendy. Je pravda, že v případě českého dění není na tomto bojišti, bohužel, o čem příliš mluvit, za našimi humny se však odehrávají události, o nichž bychom informováni být měli.

Homo agenda Západu

Patří mezi ně mohutné protesty stoupenců přirozené rodiny ve Francii, proti „homosňatkům“ a adopci dětí homosexuálními páry, brutálně rozháněných policií. Stejně tak „přelomový“ Pochod za život na Slovensku v Košicích, jehož se zúčastnily desítky tisíc osob. O těchto událostech se český konzument novin, lhostejno zda internetových, tištěných či televizních, nedozvěděl vůbec nic. Podobným příkladem mediální blokády, respektive manipulace s realitou, je „informování“ o průběhu pochodu Gay Pride v srbském Bělehradě v neděli 28. září.

Z článků a reportáží se dozvídáme jen tolik, že pochod byl místními úřady povolen poprvé od roku 2010, kdy došlo k násilným potyčkám mezi jeho účastníky a „radikálními nacionalisty“ (nesouhlas s homosexualismem rovná se nacionalismus?), a že jeho konání je třeba chápat jako symbolické vítězství srbských homosexuálů, utlačovaných konzervativní kulturou Balkánu. Je příznačné, že pořádání Gay Pride prý bude Evropskou unií vnímáno jako dobrý vklad pro jednání o členství Srbska v EU, o což se svým demonstrativním „pochodováním“ zasloužili i bělehradský starosta a několik ministrů srbské vlády. Tak jako v případě Prague Pride nemohli samozřejmě v průvodu chybět ani západní diplomaté, pro něž je propagace homosexualismu jedním z nejdůležitějších úkolů jejich zahraniční mise.

Z hlavních médií se však nedozvíme, že v předvečer Gay Pride prošel centrem Bělehradu úplně jiný pochod, požadující úřední zákaz pochodu nedělního. Pořádala jej srbská prorodinná organizace DVERI (www.dverisrpske.com) a zúčastnilo se jej na 6000 protestujících všech generací.

Srovnáme-li toto číslo s počtem účastníků následné Gay Pride – cca 200 – neměl by mediální mainstream své tvrzení o „symbolickém vítězství sexuálních menšin v Srbsku“ poněkud korigovat? Nestálo by za to zamyslet se i nad tím, proč je třeba, aby dvousethlavou demonstraci sexuální úchylky bránilo na 7000 policistů, jištěných bojovou armádní technikou?

Přestože nedošlo k napadení pochodu jeho odpůrci, policie si přesto přišla na své. Asi by se o tom vůbec nevědělo, kdyby mezi zmlácenými nebyl bratr srbského premiéra Andrej Vućić, který se s postojem vlády svého eurohujerského bratra asi příliš neztotožňuje.

Proč reportéři z Gay Pride v Bělehradě mlčí o tom, že po jeho skončení prošlo stejnou trasou přes 10.000 většinou pravoslavných křesťanů, vyjadřujících nesouhlas s uměle ze zahraničí řízenou homosexualizací srbské společnosti?

Odpověď je nasnadě. Srbský příklad, stejně jaké předtím francouzský či slovenský, by mohl inspirovat občany dalších evropských států k tomu, aby vypnuli ty své telky, zvedli zadnice z pohovek a dali budovatelům nových světlých zítřků zřetelně najevo, co si o jejich počínání myslí.

Zdroj: protiproud.cz