Dobré na tom je, že to je možná oboje fake, protože to nevyzkoušeli, ale my jim klidně slíbíme, že tomu budeme věřit, jako by se stalo, hlavně aby na to nechmatali, intelektuálové, ať spinkají s pocitem své velikosti (i kdyby, jak říká Viktorka H., nebyli hodni špičky stínu trusu koně sluhy mého).

Je totiž nepříjemné poslouchat jejich slovní přestřelky na intelektuální úrovni gorilích samců. Ale nebude zase na druhou stranu tak zle, protože co se nestalo? Doneček se začal ukrutně čílit, že se Korejci chtějí domluvit spolu, bez něho! Tlumočit z korejštiny do angličtiny a pak zase zpět do korejštiny prý k tomu vůbec nepotřebují. Někdo je tu prostě zbytečný, ať už má tlačítko jakékoliv. Nádherné vyšachování!

Právě v tomto je to děsivé kouzlo jaderných zbraní. Na žádný stát nebyly uvaleny sankce, když si pořídil jaderné zbraně – tedy pokud šlo o ty velké nebo protekční státy. A Hannah Arendtová cituje výrok generála Andrého Beaufre z roku 1980: „Pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování, je válka stále ještě možná.“ Když si to dá člověk dohromady, rychle zjistí, proč přesto tak mnohé státy světa po jaderných zbraních stále usilují. A pak se jeví otázka sankcí ve světle svojího metru jako čím dál spornější. Nebo spíše jasnější, z hlediska logiky generálova výroku by šlo jaderným velmocem pouze o to, ponechat určité regiony bezjaderné, jako možná válčiště!

Je samozřejmé, že vlastnictví jaderných zbraní je nebezpečné. Jedna dáma kdysi litovala, že se za Jelcina nepodařilo Rusko demontovat na několik částí. Když jsem se jí zeptal, jak by v tom případě odhadovala osud ruského jaderného arzenálu, odmlčela se nezvykle dlouze, vlastně mlčí až dosud.

Proto také neskonalý dík Rusku, že se mu podařilo z Ukrajiny stáhnout jaderný arzenál, i kdyby to bylo pomocí fíglu. Ony by už ty jaderné zbraně na Ukrajině stejně nebyly, vždyť se Ukrajincům ztratil i celý boeing, který prý poslali do Indie na servis ... !

Podobné obavy panují nyní kolem Pákistánu. Je to muslimský stát, který sice – na rozdíl od mnoha ženskými právy chvástavě se vychloubajících západních zemí! – měl premiérku, ale na druhou stranu to není stát v nejlepší kondici. A přitom disponuje vyzkoušenou jadernou technologií (jak k ní asi přišel?), i příslušnými nosiči. A současně hraje své hry s Talibánem a Al-Kaidou i s Islámským státem.

A co doma?
Ale ano, on ten nedostatek prozíravosti a nadhledu a vědomostí a schopnosti se učit je ale rozšířen mnohem více, než je komukoliv příjemné. Ministr Pavel Bratinka kdysi při psaní materiálů pro vládu – pro zvýšení naděje na jejich schválení – politicky krásně nekorektně zdůrazňoval: „Menší chybu uděláte, když vládu intelektuálně podceníte.“

Komentátor Práva Josef Koukal zmiňuje odpověď, kterou dostal Ján Langoš od kohosi na otázku, proč volí Mečiara přesto, že na něj po celé volební období nadává: „Lebo je to rovnaký kokot ako ja.“ (Tuto sekvenci lze pointovat pouze vtipem Juraje Jakubiska o starkej, ktorá hovorí ku starému „ty jsi taký kokot, že keby bola svetová súťaž kokotov, bol bys druhý!“ a starý se diví „prečo na druhom mieste, veď hovoríš, aký som kokot?“ – „nu pretože jsi kokot“.)

Moje pointa je pochmurnější. Někteří kandidáti na prezidenta dělají chybu, když přeceňují intelektuální úroveň obyvatelstva, a to tak, že se snaží dát „nenápadně“ najevo svou intelektuální převahu, což je z kritického pohledu vlastní gól, který onu rádoby převahu přesvědčivě vyvrací.

Jsou však i tací kandidáti, včetně úřadujícího prezidenta, kteří dělají chybu opačnou, snaží se vlichotit obyvatelstvu někdy až urážlivě nápadnou intelektuální nenáročností, abych to řekl velekorektně.

A ta moje pointa tkví v přesvědčení, že to s intelektuální úrovní obyvatelstva není vůbec špatné, horší je to ale se sociální inteligencí těch, kteří se ucházejí o voličskou přízeň. Mezi zpravodajci platí pravidlo, mnohokrát potvrzené špatnými zkušenostmi, že každé sdělení má takovou hodnotu, jak ho pochopí ten naslouchající. V případě přímých prezidentských voleb zde pak hraje velkou roli, jak se obě strany znají. Pro ty, kteří vstupují do politického kolbiště, to může být kámen úrazu.

Avšak na druhou stranu, pro mnohé z nich to nemusí být poslední pokus, může to být jen zahřívací kolo. Jde jen o to, zda se poučí. Voliče nevymění, i kdyby rádi.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)